Vlasto, pojď se mnou, já se bojím

Možná to znáte. Probudí vás cosi nad ránem, a pak už nezaberete. Převalujete se v posteli, nevíte kam dát ruku, kam nohu, hlavou letí „coještěmusímudělat“ a spánek prostě není. Nemá šanci.

Dnes mě po hodině převalovací aktivity začala bolet záda a pomalu se vracela několikadenní bolest hlavy. Kdy dám do pořádku tu učebnu, co s dětma na tu dobu? Budík ukazoval čtvrt na šest, když jsem vstávala. O pět minut později jsem opatrně zavírala dveře bytu. Na mém stole v obýváku zůstala jen malá cedulka. Jsem ve škole.

Venku bylo příjemně chladno. Příjemná změna po tropických dnech na druhou (byt pod střechou orientovaný na jih … mám něco dodávat?). U zadního vchodu do školy na mě zablikalo automatické rozsvěcení, v ředitelně beru malý nůž a odcházím do učebny.

Na konci července v ní řádili malíři. Následoval kobercový pán a po něm kuchařka Ilona a její synové. Ilona v srpnu pomáhá uklízet některé školní prostory a synátory jsme využili ke stěhování. Stoly stojí na místech a čekají na novou nevyplavenou techniku.

Nůž. Krabice. Izolepa. Rozbaluju jeden monitor za druhým. Instaluju nožičky, rozmotávám kabely. Následují krabice s klávesnicemi. Po nich vybíhají z dočasného domečku myšky. Odpad třídím. 🙂

„Ahoj, co to tu vyvádíš?“
„Tak to vy tu strašíte? Já šla v půl šestý, koukám, svítí se. Když přišla Vlasta, povídám jí, pojď se mnou, já se tam bojím.“
Uklízečky pokračují dál směr vlastní rajóny.

Z dalších beden vytahuju počítače. Jen sedm teda. Další dva máme doma. Instalujeme. Už druhý den instalujeme, nastavujeme, připravujeme.  Mimochodem taky se vám stává, že když máte na stole víc klávesnic, použijete vždycky tu, která patří k počítači, se kterým zrovna  pracovat nechcete? Mně se to stává pořád. A vždycky se divím, proč to CTRL+V nefunguje.

Protažení a připojení kabelů. Připojení serveru. Stažení aktualizací. Funguje. V sedm hodin odcházím domů. Hotovo, připraveno. Operace KLON se doufám povede. Nechci na dalších sedm počítačů instalit 60 výukových programů plus X dalších aplikací. Tolik času už nemám.

„Kačka ještě spí?“ divím se.
„Už zase,“ odpovídá manžel. „Jsem s ní prošel celý byt, jestli jsi někde neupadla. A tys tu nikde nebyla. Vzkazu jsem si všiml, až když jsem jí udělal mlíko.“

Příště použiju větší cedulku. 🙂