Každý rok pořádáme v červnu rodinný víceboj pro děti a jejich rodiče. Podmínka je jediná. Nesoutěží jednotlivci. Nesoutěží dvě děti spolu. Jako tým jede dítě a rodič (nebo jiný příbuzný dospělý).
Během let se tahle podmínka různě měnila. Co taky dělat, když rodiče jsou jen dva, dětí je víc a soutěžit chtějí všichni. Takže přes rodinné týmy, jsme přešli ke dvojicícím, pak zpátky k týmům. Změna je život. A ten včerejší Hon za pokladem, byl zase jiný.
Když jsme s Rodinnými víceboji začínali, chtěli jsme přispět ke společným zážitkům dětí a jejich rodičů. My jsme připravili soutěže, rodiče občerstvení. A jak se maminky trumfovaly, stoly se jídlem prohýbaly.
První víceboje byly sportovní. Už je to pár let (ono to strašně letí, takže pátrání po tom, kolik vícebojů už bylo, by trochu času zabralo), kdy jsme nalinkovali deset disciplín (stavění věže z kostek, chůze na chůdách, skákání přes švihadlo, šipky, hod na koš ..). Postupně jsme zdokonalovali systém hodnocení tak, aby nestačilo být dobrý v jedné dvou disciplínách, ale aby uspěli vážně všestranní „sportovci“.
Jenže. Všechno se jednou okouká. A tak vznikl Pátrací víceboj. Několik fotek (detailů) z okolí školy. Najdi a splň úkol, který tam je. Úkoly tentokrát školní. Fyzika, dějepis, geometrie, psaní básniček… Podezřelou osobu vypátrali všichni. Po skončení dohady. Loni to bylo lepší. Nene, tohle bylo lepší. Soutěživí litovali, že tentokrát nemají diplom za první místo, nesoutěživí měli radost, že vyhráli všichni.
Další rok bylo zase přediplomováno. Kromě celkového vítěze jsme vyhlašovali i vítěze jednotlivých disciplín. „Nejlepší uklizečku“, „Nejlepšího střelce“, „Nejlepšího žabáka“ .. „Hele, jak to bude příští rok?“ ptali se. Těžko říct, že?? 🙂
Letos. Škola je velké staveniště. Leckde se ještě povaluje lešení, na jiných místech materiál (střecha stále není hotová a některé prostory nám pod tíhou vlhkosti ve zdech asi brzy spadnou na hlavu). Co s vícebojem? Kam se vrtnout? Prostory kolem školy velké, momentálně ale nepoužitelné. Takže je pošleme po vsi.
Znáte BEDNU? Kdysi jsem absolvovala první ročník jako aktivní účastník. Letos pod tíhou rodičovských povinností jsem strávila s manželem jako přítel na telefonu. Díky technice, jako aktivní přítel na telefonu. „Neuděláme jim letos BEDNA víceboj?“ napadlo nás. Samozřejmě ne tak dlouhý. Samozřejmě ne tak šifroidně náročný. Samozřejmě musí být zajímavě motivovaný. A tak vznikl Hon za pokladem.
Vymyslet místa, kam se má dojít. Vymyslet stanoviště tak, aby v průběhu hry osoba zvenší neničila nápovědy. Vymyslet místa tak, aby byla bezobsluhová, protože musela být nenápadná. Vymyslet šifry tak, aby se mohly zúčastnit různě staré děti. Několik týdnů snažení, příprav. Včera ráno jsem bafla kočárek s Kačkou a jely jsme spolu oblepit cedulkami vesnici. Ve škole naobálkováno a připraveno. Do akce zasvěcena ředitelka, páč má děti odrostlé a cestující, a vychovatelka, páč sice tvrdí, že je bez energie a že letos nepomůže nápadů nemaje, ale zvládla všechno připravit, nastříhat, udělat systém. Ostatní kolegové se jednak do spolupráce příliš nehrnuli, navíc někteří mají děti a nechtěli jsme jim kazit radost ze hry.
No, s Kačkou jsme zmokly. „Hanko, co bude, když bude pršet?“ ptala se na obecním úřadě pravidelná účastnice Iveta. „Nebude pršet.“ Podívala se z okna na rychle se pohybující černé mraky, ze kterých právě padala voda, a zatvářila se pochybovačně. Protože byla Katka dole v kočáru vystavena vodě, neměla jsem čas vysvětlovat jí systém objednávání hezkého počasí, tak jsem se jen rychle nenápadně domluvila s matrikářkou o nalepení jedné cedulky na okno obřadní síně a pádila jsem pryč.
Ve dvě hodiny se už po několikáté udělala tma. Pak zašajnilo sluníčko. Pak zase tma. Do čtyř hodin se to opakovalo ještě několikrát. Ještě několikrát padla i voda. V půl čtvrté jsme se s dětmi vypravili ke škole. Jedno krabici s chodníkovými křídami, druhé úkol usnout v kočárku.
Před čtvrtou se nahoufily týmy. Dostaly obálky a páč nebe mělo v tu chvíli tmavě šedou barvu a vítr byl schopen odnést nejen papíry z obálky, ale i nás, přesunuli se všichni do školní jídelny. „Přečtěte si pořádně Všudybýlka, tam máte všechno důležité napsáno,“ radím a čekám na opozilce. Po chvíli přichází z jídelny vychovatelka Jarka. „Hele, oni vůbec neví, co s tím.“ Neřídili se radou, nepřečetli. Tak další doporučení a občas malé nakopnutí správným směrem. Jídelna se stala včelím úlem, který se postupně vyprazdňoval.
Připravila jsem poslední šifru, potřebnou k nalezení pokladu. A čekali jsme. Občas kolem školy prosvištěl některý z týmů na cestě za nápovědou. Nakonec se všichni vrátili. Rozluštili. Našli poklad. Velkou zahradní trampolínu. Myslím, že školní družina má na zbývajícíh 14 dní o zábavu postaráno.
Posedělo se, buřtíky se opekly. A hlavně .. ta minutová přeprška ve chvíli, kdy se vrátil první tým – to nebyl déšť. Umím objednat počasí. 🙂
Sice vím, že bez znalosti naší obce, je vám tahle ukázka téměř k ničemu. Ale třeba pro inspiraci by se hodit mohla.
Všudybýlek
1 … bylo rozstříháno jako puzzle (a na tohle vážně nepřijdete .. dům majitelky obchodu s obuví a majitele odtahové služby)
2
3
4
5
6
7
Spokojenost? Asi ano. „Hezký to bylo,“ chválili. „Já si to puzzle slepila a až cestou mi to došlo. A ta vybarvovačka, my mysleli, že je to škola. Ale pak nás trkla ta jednička a růžová barva. I když, mladej si pořád plete souhlásky.“
Jen týmů bylo méně než jsem čekala. Stálice nám odrůstají a je pod jejich úroveň soutěžit se školou a nováčci nebyli. Tak máme cíl pro další rok .. Vychovat si další rodiny. 🙂
PS. Přečtěte si Všudybýlka. 🙂
