Štěstí! Co je štěstí? Muška jenom zlatá, která za večera kol tvé hlavy chvátá – verše Adolfa Heyduka známe všichni z oblíbeného prvorepublikového filmu. S tak pasivním pojetím štěstí však nesouhlasí americký psycholog Mihaly Csikszentmihalyi (naroz.1934). Po krvavém potlačení maďarských událostí na podzim 1956 emigroval do USA. Jeho nejúspěšnější práci – Flow: The Psychology of Optimal Experience – mám od roku 1996 ve své knihovně díky nakladatelství Lidové noviny v českém překladu s titulem O štěstí a smyslu života. S reedicí – pod upřesněným názvem Flow. O štěstí a smyslu života – nyní přichází nakladatelství Portál. Přivedlo mě to k myšlence ke knize se vrátit – a nabídnout alespoň něco z myšlenek, které jsem si už před dvaceti lety v knize podtrhla. Jsou to jen útržky. Zájemci najdou ty myšlenky rozvinuté, často se zajímavými praktickými příklady. Pro snazší orientaci uvádím vždy název oddílu, z něhož jsou uvedené citace. Obě vydání knížky O štěstí a smyslu života přeložila jedna a táž překladatelka, věřím, že v novější verzi méně kostrbatou češtinou.
NÁVRAT K TÉMATU ŠTĚSTÍ
V přímém rozporu s tím, co si obvykle myslíváme, nejsou nejlepšími okamžiky našeho života pasivní chvíle, kdy něco přijímáme nebo kdy odpočíváme – i když tyto zážitky mohou také být příjemné, pokud jsme tvrdě pracovali, abychom jich dosáhli. Nejlepší okamžiky obvykle bývají ty, kdy se naše tělo nebo mysl vzepne k hranicím svých možností ve vědomé snaze dosáhnout něčeho obtížného, co stojí za to….Během svých výzkumů jsem se pokoušel co nejexaktněji porozumět tomu, co a proč lidé pociťují při svých nejlepších zážitcích. Z jejich líčení….jsem odvodil teorii optimálního prožívání, založenou na pojmu plynutí (flow) – stavu, ve kterém jsou lidé tak ponořeni do určité činnosti, že nic jiného se jim nezdá důležité.
Tato kniha není myšlena jako návod. Knih s takovými návody jsou v tisku nebo na pultech knihkupectví doslova tisíce. Všechny nám vysvětlují, jak dosáhnout toho, abychom byli bohatí, mocní, milovaní nebo štíhlí. Připomínají kuchařky, ve kterých se dočteme, jak dosáhnout určitého přesného cíle, kterého ve skutečnosti docílí málokdo. To, co lidi doopravdy uspokojí, není, že jsou štíhlí nebo bohatí, ale že získají dobrý pocit z vlastního života. I když jsou tyto knihy dobře míněné, nemohou člověku dát recept na to, jak být šťastný.Protože optimální prožívání závisí na schopnosti ovládat děje, které v každém okamžiku probíhají v našem vědomí…
Doopravdy šťastné lidi najdeme málokde a málokdy….Na rozdíl od tolika národů současného světa nemůžeme svádět svoje problémy na drsné prostředí, na všeobecně rozšířenou chudobu nebo na útlak ze strany cizí okupační armády. Kořeny naší nespokojenosti jsou vnitřní, každý člověk si je musí vyřešit sám, vlastními silami.Ochranné štíty, které fungovaly v minulosti – řád, který nám poskytovalo náboženství, vlastenectví, etnické tradice a zvyky dané příslušností k určité společenské třídě – už pro stále větší počet lidí, kteří se cítí vystaveni drsnému vanutí chaosu, nefungují. ...Někteří lidé se rozhodnou na symptomy, které je ohrožují, zaútočit přímo. Pokud to první, co zazvoní na poplach, je jejich tělo, začnou držet diety, vstoupí do klubů péče o zdraví, chodí cvičit, koupí si domácí posilovací zařízení nebo se uchýlí k plastické chirurgii. Pokud se jim zdá, že problém vězí v tom, že jim nikdo nevěnuje dostatek pozornosti, koupí si knihy s návodem, jak dosáhnout moci nebo si získat přátele, nebo se zapíší do kursů asertivity a chodí na oběd s důležitými lidmi. Po nějaké době se ale ukáže, že tato částečná řešení také nefungují….někteří lidé to vzdají ….mohou se oddat neškodným formám úniku, například si vyberou nějakého koníčka…nebo mohou ztratit sami sebe v alkoholu a ve snovém světě drog.…dosažení kontroly nad vlastními prožitky vyžaduje drastickou změnu postojů k tomu, co je důležité a co důležité není…Kontrola vědomí…vyžaduje emotivní zaujetí a vůli. Nestačí jen vědět, jak to udělat. Člověk to musí skutečně dělat, a to soustavně, stejně jako sportovci nebo hudebníci, kteří musí pořád procvičovat to, co v teorii znají….
RADOST A KVALITA ŽIVOTA
Existují dvě hlavní strategie, které můžeme použít pro zlepšení kvality svého života. První spočívá v tom, že se pokusíme, aby vnější podmínky odpovídaly našim cílům.Druhá je založena na tom, že změníme způsob svého prožívání tak, aby vnější podmínky byly v lepší shodě s našimi cíli…
Požitek je pocit spokojenosti…je to důležitý prvek kvality života, ale sám o sobě nám štěstí nepřinese…Když lidé uvažují dále …začnou se rozpomínat na jiné zážitky a zkušenosti, které se sice překrývají s požitky, ale spadají do kategorie, vyžadující už jiné pojmenování: pocit radosti. K radostným prožitkům dochází tehdy, když člověk nejenom splnil nějaké dřívější očekávání, uspokojil nějakou svou potřebu a touhu, ale když také …dosáhl něčeho nečekaného ….Nejvíce optimálních prožitků lidé mají během činností, které jsou zaměřeny k nějakému cíli a svázány určitými pravidly – činností, které vyžadují investice psychické energie, nemohou být vykonávány bez příslušných dovedností…..“činnost“ nemusí znamenat činnost ve fyzickém smyslu a potřebná „dovednost“ nemusí být fyzická dovednost….když se rozloží šachovnice, rozproudí to v šachistovi krev, ale kdokoli, kdo nezná pravidla této hry, zůstane chladný…Jednoduchý způsob, jak nalézt podněty a úkoly, je vstoupit do nějaké situace, kde se soutěží. Odtud plyne velká přitažlivost všech her a sportů... Soutěžení přináší radost jen tehdy, když znamená zdokonalování dovedností jedince. Když končí jen u pouhé snahy o vítězství, přestává být zábavné….Ve všech aktivitách…přichází radost ve velice specifickém bodě: když je příležitost pro vykonávání určité činnosti přiměřená schopnostem určitého člověka. Například hrát tenis nepřináší radost, když protivníci mají příliš rozdílnou úroveň. Méně dovedný hráč bude úzkostlivý a lepší hráč se bude nudit….Když si zvládnutí daného úkolu vyžádá všechny odpovídající dovednosti určitého člověka…lidé jsou tak zaujati tím, co dělají, že jejich činnost začne být spontánní….optimální prožívání nazýváme stavem plynutí, případně proudění (flow)….Když si stanovím jako cíl zůstat na živu, když budu sedět na pohovce v obýváku, mohu stejně jako horolezec trávit celé dny tím, že si budu uvědomovat, že dosahuji svého cíle – zůstávám na živu. Jenže toto vědomí mi nepřinese žádný pocit štěstí, kdežto totéž vědomí u horolezce mu působí při nebezpečném výstupu pocit rozjařenost. …optimální zážitek se stává sám sobě cílem…Mořeplavci říkají: „Tahle loď mě stojí spoustu času i peněz, ale stojí to za to –nic se nemůže vyrovnat pocitu, který mám, když se plavím po moři“….termín autotelická činnost označuje na sebe zaměřenou, soběstačnou aktivitu, takovou, která se nevykonává s očekáváním budoucího prospěchu, ale jednoduše proto, že samo její vykonávání má pro nás hodnotu…..Učit děti proto, aby z nich vyrostli dobří občané, není autotelické, zatímco učit je proto, že člověk je rád ve styku s dětmi, autotelické je. Vnější efekt těchto dvou situací je zdánlivě totožný. Rozdíl je v tom, že když je zážitek autotelický, člověk se soustřeďuje na určitou činnost kvůli ní samotné. Když není autotelický, pozornost se soustřeďuje na výsledky této činnosti. Většina věcí, které děláme, není ani čistě autotelická, ani činnost vykonávaná pouze z vnějších důvodů, ale jsou kombinací obou…Některé věci, které jsme zpočátku nuceni dělat proti své vůli, se časem změní v aktivity, které jsou pro nás vnitřně uspokojivé….Mnoho dětí nikdy nedospěje tak daleko, aby rozeznaly možnosti skrývající se v činnostech, ke kterým jsou nuceny, a tak si je nadosmrti zoškliví. Děti – a konec konců i dospělí – často potřebují nějaký vnější podnět k tomu, aby udělali první kroky v aktivitě, která vyžaduje obtížné přestrukturování pozornosti. Činnosti, které přinášejí největší radost, nejsou přirozené. Vyžadují úsilí, které do nich člověk zpočátku odmítá vkládat. Ale jakmile jednou začne tato interakce poskytovat zpětnou vazbu s dovednostmi člověka, obvykle začne být vnitřně uspokojivá….Měli bychom se smířit s faktem, že nic na světě není výhradně pozitivní.
JAK VZNIKÁ STAV PLYNUTÍ
U školních dětí byla pod hlavičku „nedostatečné soustředění“ zařazena široká škála příčin špatného prospěchu, protože jediným společným rysem je nedostatek kontroly nad pozorností. Ačkoli poruchy pozornosti pravděpodobně závisejí na chemické nerovnováze, je také velice pravděpodobné, že kvalita zážitků z dětství může buď aktivovat, nebo tlumit jejich projevy. Z našeho úhlu pohledu je důležité si uvědomit, že poruchy pozornosti nejen vadí při učení, ale také vylučují možnost zažít stav plynutí. Když člověk nedokáže ovládat svou psychickou energii, není možné ani učení, ani opravdová radost z nějaké činnosti…
Rodinné prostředí povzbuzující optimální prožívání se vyznačuje pěti charakteristickými rysy. První je jasnost: dospívající mají pocit, že vědí, co od nich jejich rodiče očekávají…Druhý rys je ohnisko zájmu, tedy jistota dítěte, že rodiče zajímá, co právě dělá, jaké má konkrétní pocity a zážitky… Další je možnost volby: děti cítí, že mají škálu možností, ze kterých si mohou vybírat, včetně toho, že poruší rodičovská pravidla – ovšem musí být připraveny nést za to následky….Čtvrtý rys je závazek, neboli důvěra rodičů, která dítěti dovoluje, aby se cítilo dostatečně bezpečně, odložilo obranné štíty a pustilo se s dostatečným sebevědomím do toho, o co se zajímá. A konečně je to náročnost, tedy ochota rodičů poskytovat dětem stále komplexnější příležitosti pro jejich aktivity…
Podobnosti mezi jógou a zážitky plynutí jsou značné: ve skutečnosti můžeme považovat jógu za velice důkladně promyšlenou aktivitu umožňující stav plynutí.Obojí se snaží dosáhnout radostného zaujetí, v němž člověk zapomene sám na sebe….jejich hlavní odlišnost je v tom,že stav plynutí se snaží posílit naše já, kdežto cílem jógy a mnoha dalších východních technik je zrušit je…
STAV PLYNUTÍ A MYŠLENÍ
Když jsme ponecháni o samotě a na naši pozornost se nekladou žádné požadavky, vyvstane základní stav naší mysli, a to je neuspořádanost. Když nemá mysl nic na práci, začne náhodně těkat a obvykle se zastaví u úvah nad něčím trýznivým nebo znepokojivým. Normálním stavem vědomí je entropie, chaos – stav, který není ani užitečný, ani radostný. Aby se lidé vyhnuli tomuto stavu, mají přirozeně sklon zaměstnat si mysl jakýmikoli informacemi, které jsou právě po ruce, pokud zaujmou jejich pozornost tak, že se přestane obracet dovnitř a zabývat se nepříjemnými pocity. To vysvětluje, proč lidé tráví tolik času sledováním televize, navzdory tomu, že jim to jen málokdy přináší radost. Ve srovnání s jinými podněty – jako čtení, rozhovor s přáteli nebo nějaký koníček – může televize poskytnout neustálý proud snadno dostupných informací, které usměrňují pozornost diváka, aniž by musel investovat do jejího sledování víc než minimum psychické energie. Když se lidé dívají na televizi, nemusí se bát, že je jejich těkající mysl zavede ke zneklidňujícím osobním problémům. Samozřejmě je lepší vypěstovat si zvyky, které nám umožní, abychom se spoléhali na nějaký jiný zdroj vnějších podnětů, než jsou televizní programy…
Všechny podoby duševního plynutí jsou závislé na paměti, buď přímo, nebo nepřímo… Můj dědeček si v sedmdesáti letech ještě dokázal vybavit úryvky z tří tisíc veršů Iliady, kterou se musel naučit nazpaměť k maturitě z řečtiny. Kdykoli je recitoval…se jeho mysl vracela do dob mládí. Ta slova vyvolávala zážitky z dob, kdy se je učil poprvé. Rozpomínat se na poezii byla pro něho forma cestování časem…Dnes se dobrá paměť považuje za něco zbytečného…Ale život člověka, který není nucen si nic pamatovat, může být podstatně ochuzený. S tím reformátoři školství nepočítali…učení nazpaměť bylo ze škol odstraněno…Mysl, která má nějaký stálý obsah, je mnohem bohatší…Je chybou se domnívat, že tvořivost a učení nazpaměť se vylučují …Člověk, který si pamatuje příběhy, básně, texty písní, chemické vzorce, matematické výpočty, historická data, pasáže z Bible nebo moudré citáty, má mnoho výhod proti člověku, který si takovou dovednost nepěstuje. Vědomí takového člověka…se vždycky může zabavit obsahem své mysli a najít v něm smysl. Zatímco jiní lidé potřebují vnější stimulaci – televizi, konverzaci nebo drogy –aby jejich mysl nezkolabovala do chaosu ,osoba, která má paměť plnou uspořádaných informací, je nezávislá a vystačí si sama. Navíc je takový člověk mnohem vítanějším společníkem…například se tvrdí, že důvod, proč na Islandu je v populaci procento básníků větší než v jakékoli jiné zemi na světě, je, že Islanďané si pomocí recitace ság udržují uspořádanost vědomí v životním prostředí mimořádně nepřátelském lidské existenci…Bývali dlouho dobu izolováni v mrazivé noci, a tak zpívali své poémy, zatímco venku burácely větry nekonečných arktických zim. Kdyby Islanďané strávili všechny tyto noci mlčky a jen by naslouchali větru, který jako by se jim vysmíval, jejich mysl by brzy ovládl strach a beznaděj…Podobné podmínky nastanou, když jsou jedinci náhle odtrženi od civilizace a ocitnou se v nějakých extrémních podmínkách, například v koncentračních táborech nebo na polárních výpravách…Kdykoli vnější svět nezná žádné slitování, spásou se může stát vnitřní symbolický systém. Kdo v sobě nosí nějaká pravidla pro činnost mysli, je ve velké výhodě…Lidé, kteří nemají vnitřní systém symbolů, se mohou snadno stát kořistí médií. Dají se příliš lehce zmanipulovat demagogy, uchlácholit baviči a využít kýmkoli, kdo má něco na prodej. Jestliže jsme se stali závislými na televizi, na frázích slibujících snadnou politickou nebo náboženskou spásu, je to proto, že máme tak malý základ, o který bychom se mohli opřít, tak málo vlastních vnitřních pravidel, která by držela naši mysl pohromadě a nenechala ji napospas těm, kdo tvrdí, že znají správné odpovědi…
…naše chápání světa, v němž žijeme, je drženo pohromadě konverzací.Když řeknu známému, kterého ráno potkám: „To máme dnes hezký den, že“, nesděluji mu tím žádnou podstatnou meteorologickou informaci, ale splním tím mnoho nevyslovených úkolů. Například tím, že ho oslovím, mu dám najevo, že beru na vědomí jeho existenci a vyjadřuji mu své přátelské pocity. Zadruhé potvrdím jedno ze základních pravidel styku mezi lidmi v naší kultuře, které stanoví, že rozhovor o počasí je neutrální, bezpečný způsob kontaktu. A konečně tím, že zdůrazním, že počasí je hezké, se odvolávám ke společnému názoru, že je žádoucí, když je něco hezkého. A tak se mimochodem pronesená poznámka stává poselstvím, které pomáhá udržet obsah mysli mého známého v uspořádaném stavu, na jaký je zvyklý. Jeho odpověď: „No jo, je pěkně,“ pomůže zase udržet pořádek v mé mysli. Bez takového neustálého potvrzování zjevných věcí by lidé brzy začali mít pochybnosti o realitě světa, ve kterém žijí… ujišťují nás, že všechno je v pořádku, že převažují obvyklé podmínky naší existence…..Jeden způsob, jak naučit děti možnostem skrytým v řeči a slovech, je seznámit je se slovními hříčkami, dokud jsou malé…Když si děti poprvé uvědomí, že věta „babička bude u nás k večeři“ se dá vykládat nejen jako její návštěva, ale případně tak, že babičku k večeři sníme, bude to pro ně trochu matoucí, a stejně tak rčení „nasadit brouka do hlavy“….může to způsobit ze začátku zmatek, ale všechny děti se toho hned chytí, začnou nám oplácet stejnou mincí …Přitom začnou mít radost z ovládání hry se slovy. Jako dospělí mohou lépe oživovat ztracené umění konverzace…..Číst si každý večer z knihy básní je pro mysl totéž jako pravidelné posilování pro tělo – je to způsob, jak se udržet v kondici. Nemusí to být žádná „velká“ poezie…a není nutné číst celou báseň. Důležité je najít aspoň řádku nebo sloku, která v nás něco rozezní. Někdy stačí jediné slovo, aby nám otevřelo nový průhled do světa..
V dnešním světě jsme zanedbali zvyk psaní…Kdyby jediným smyslem psaní bylo přenášet informace, pak bychom mohli prohlásit, že psaní je zastaralé. Ale smyslem psaní je vytvářet informace, nejen je prostě předávat….Právě pomalý proces organického růstu myšlenek během psaní umožňuje, aby určité myšlenky vůbec vznikly…Nikdy to není ztráta času… Předně psaní poskytuje mysli uspořádaný prostředek sebevyjádření…je to způsob, jak analyzovat a pochopit své zážitky. Člověk přitom rozmlouvá sám se sebou a uspořádává si obsah své mysli…
Mnoho lidí se přestane vzdělávat, jakmile vychodí školu, protože třináct nebo dvacet let vzdělávání vnucovaného zvenčí pro ně představuje jen nepříjemné vzpomínky. Jejich pozornost byla příliš dlouho manipulovaná zvenčí pomocí učebnic a učitelů, takže pokládají den ukončení školy za první den své svobody. Ale člověk, který se vzdá používání těchto symbolických dovedností,nikdy není skutečně svobodný. Jeho myšlení bude řízeno názory sousedů, redaktorskými komentáři v novinách a televizními projevy. Takový člověk bude vydán na milost a nemilost „odborníkům“. V ideálním případě by měl konec vzdělávání uvalovaného na nás zvenčí být zároveň začátkem vzdělávání, které bude motivováno zevnitř….cílem už není dokončit určitou školu, získat diplom, je jím spíš porozumění tomu, co se děje kolem nás…
PRÁCE JAKO ZDROJ ZÁŽITKU PLYNUTÍ
Při všem povinném respektu k Bibli se nezdá být pravda, že by práce nutně musela být nepříjemná. Je sice asi vždycky těžká, nebo aspoň těžší než zahálka. Ale existuje spousta důkazů, že z práce můžeme mít radost a že často je to dokonce ta nejradostnější část našeho života…Někteří chirurgové říkají, že ráno před důležitou operací jako by zapnuli „automatického pilota“. …navyklé chování jim usnadňuje soustředit se co nejvíce na úkol, který je očekává. Chirurgové mají štěstí. Nejen že jsou dobře placeni, nejen že jsou na výsluní obdivu a úcty ostatních, ale také mají práci, jejíž struktura přesně odpovídá aktivitě vedoucí k prožitku plynutí . Ale přes všechny tyto výhody existují chirurgové, kteří se nevýslovně nudí, nebo jsou frustrovaní. To ukazuje, že ačkoli struktura práce je důležitá, sama o sobě nerozhoduje, zda osoba, která ji bude vykonávat bud prožívat plynutí , nebo nebude. Uspokojení z práce závisí i na tom, je-li ten, kdo ji vykonává, autotelickou osobností.
RADOST ZE SAMOTY A ZE SPOLEČNOSTI
Výzkumy prožitků plynutí opakovaně ukázaly, že kvalita života závisí víc než na čemkoli jiném na dvou faktorech: jak se cítíme v práci a jaké máme vztahy s lidmi….není pochyb o tom, že jsme naprogramováni tak, abychom vyhledávali společnost jiných lidí….přežití mnoha lidí čím dál víc záviselo na znalostech, ne na instinktech, stále víc jich mělo prospěch z toho, že si své znalosti vzájemně sdělovali. Osamělý jedinec by se stal idiotem, což v Řecku původně znamenalo „soukromá osoba“ – někým, kdo není schopen se učit od jiných lidí…
Nejhorší nálada se podle většiny dotázaných dostavuje, když jsou sami a není nic, co by bylo potřeba udělat…Potřebujeme vnější cíle, vnější stimuly, vnější zpětnou vazbu, abychom udrželi pozornost na něco zaměřenou. A pokud chybí vnější podněty, naše pozornost začíná těkat a myšlenky začnou být chaotické – a výsledkem je stav „psychické entropie“. Jinými slovy, když naše mysl nemá co na práci, nedokáže zabránit negativním myšlenkám, aby se neprodraly na povrch. …Nejdokonalejší test schopnosti ovládat kvalitu prožitku spočívá v pozorování, co člověk dělá, když je sám a nejsou na něj kladeny žádné vnější požadavky, které by strukturovaly jeho pozornost… jsme-li o samotě a snáší se temná noc naší duše, nutí nás panika k zoufalým pokusům odvrátit mysl od jejího příchodu?. Nebo jsme schopni pustit se do aktivit, které nám nejen přinášejí radost, ale také působí, že naše já roste? … Naučit se využít čas strávený o samotě, místo abychom se snažili z této situace uniknout, je zvlášť důležité v mládí…pokud člověk neví, jak ovládat své vědomí, když je sám, nevyhnutelně se uchýlí ke snadným vnějším řešením: k drogám, laciné zábavě, ke snadno dostupnému vzrušení – k čemukoli, co otupí nebo rozptýlí jeho mysl.
JAK OŠÁLIT CHAOS
Je krajně nepravděpodobné, že by člověka během jeho života potkávaly samé dobré věci…Proč některé lidi stres oslabí, zatímco jiným dodává sílu? V podstatě je odpověď jednoduchá:ti, kteří vědí, jak transformovat beznadějnou situaci do nové aktivity vedoucí k zážitku plynutí , kterou dokážou ovládat, budou schopni radovat se ze života a vyjdou z těžké životní zkoušky silnější. Jsou tři hlavní kroky, které taková transformace zahrnuje: 1.Sebejistota bez sebestřednosti …polární badatelé nebo vězňové koncentračních táborů…nebyli soustředěni na sebe, jejich energie nebyla zaměřena k vyniknutí nad okolím, ale spíše k nalezení způsobu, jak fungovat v daném prostředí harmonicky. 2. Soustředění pozornosti na svět…příklad auta, které nechce nastartovat: pokud je vaše pozornost úplně pohlcena cílem dorazit do kanceláře včas, vaše mysl může být plná představ toho, co se stane, když se zpozdíte, a nepřátelských myšlenek obviňujících vaše vozidlo, které odmítá spolupracovat. Pak je méně pravděpodobné, že si všimnete, co se vám auto pokouší sdělit: že motor je přehlcený nebo baterie vybitá…Naproti tomu, když si člověk udrží kontakt s tím, co se děje, pravděpodobně se vynoří nové možnosti, které mu mohou umožnit reagovat jinak…3. Objev nových řešení…většina z nás je tak strnule fixována ve vyjetých kolejích, naprogramovaných geneticky a podmíněných společensky, že nevidí možnost zvolit jakékoli odlišné řešení…musíme si stanovit nové cíle a najít si nový zdroj zážitků plynutí …
Pravidla, jak vyvinout takové já, jsou jednoduchá: 1. Stanovit si cíle…volba cíle je spojena s rozpoznáním úkolů … 2. Ponořit se do příslušné aktivity…Toto zapojení je velice usnadněno, když má člověk schopnost se soustředit….Když se proti vlastní vůli nedovedeme soustředit, je to nejjistější signál toho, že nemáme situaci pod kontrolou.3. Věnovat pozornost tomu, co se děje …soustředění vede k zaujetí…hráč košíkové se netrefí do koše, pokud dopustí, aby řev obecenstva rozptýlil jeho pozornost. 4. Naučit se mít radost z toho, co právě prožíváme…můžeme mít radost ze života, i když objektivní okolnosti jsou drsné a nepřející…cítit vánek v horkém dnu, vidět mrak odrážející se ve skleněné fasádě mrakodrapu, pozorovat dítě, jak si hraje, to všechno může být pociťováno jako hluboce uspokojující zážitek…
JAK DÁT SVÉMU ŽIVOTU SMYSL
Než vložíme do nějakého cíle velké množství energie, vyplatí se položit si základní otázky: Chci to doopravdy dělat? A dělám to rád? Je pravděpodobné, že mi to bude přinášet v blízké budoucnosti radost? Je cena, kterou za to zaplatím já – i jiní lidé – přiměřená? Budu pak schopen žít ve vyrovnanosti sám se sebou, pokud toho dosáhnu?…Když máme příliš mnoho požadavků, možností volby a podnětů, cítíme úzkost, a když je jich příliš málo, začneme se nudit…
Lidé, kteří si jako dospělí vytvořili ucelená životní témata, si často vzpomínají, že jim v dětství rodiče vyprávěli příběhy a četli jim knihy. Když nám dospělý, kterého milujeme a věříme mu, vypráví pohádky, biblické příběhy, hrdinské historické ságy a poutavé rodinné historie, pak tyto informace obvykle představují naše první seznámení se smysluplným řádem, který člověk získává ze zkušeností minulosti. A naopak, jak zjišťujeme v našich průzkumech, jedinci, kteří se nikdy nezaměří na žádný cíl, nebo bez otázek rovnou přijmou ten, který jim nabízí okolní společnost, si obvykle nevzpomínají, že by jim rodiče četli nebo vyprávěli nějaké příběhy, když byli dětmi. Pořady pro děti, jaké vídáme v sobotu dopoledne v televizi, s jejich tupou povrchní líbivostí, pravděpodobně k tomuto účelu nejsou vhodné…
Mnoho lidí není schopno oddělit pravdu ve starých doktrínách od pokřivení, která k nim přidal čas…Jiní tak zoufale touží po nějakém řádu, že se pevně upnou k jakékoli víře, kterou mají právě po ruce – ať má jaké chce vady na kráse –a stávají se fundamentalistickými křesťany, muslimy nebo komunisty.
Na závěr paradoxně něco z úvodu knížky s podtitulem: Můžeme ovládat své prožitky a ovlivňovat jejich kvalitu?
Pětadvacet let předtím, než jsem začal psát tyto řádky, jsem udělal objev, kterému jsem pak věnoval veškerý čas…“Objevil“ jsem, že štěstí není něco, co člověka potká. Není to výsledek šťastné náhody nebo toho, že člověku zrovna padne dobrý los…Nezávisí to na vnějších okolnostech, ale spíš na tom, jak si je sami vyložíme. Ve skutečnosti je štěstí stav, na který musíme být připraveni, musíme ho kultivovat a každý člověk si ho musí soukromě hájit. Lidé kteří se naučí ovládat své vnitřní prožitky, budou schopni určovat kvalitu svého života, a to se nejvíce blíží tomu, co může kdokoli nazvat štěstím.
CSIKSZENTMIHALYI, M. O štěstí a smyslu života. Můžeme ovládat své prožitky a ovlivňovat
jejich kvalitu? Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 1996.
ISBN 80-7106-139-5.
Flow. O štěstí a smyslu života. Praha: Portál, 2015.
ISBN 978-80-262-0918-8.
