Ženy, které čtou, jsou….

         Ženy, které čtou, jsou…jaké? Co myslíte? Stefan Bollmann, redaktor a vydavatel knih žijící v Mnichově, tvrdí, že takové ženy jsou…..nebezpečné! Jedna z oněch potencionálně nebezpečných – Tereza Brdečková – napsala ke knize právě s titulem Ženy, které čtou, jsou nebezpečné předmluvu jiskřící chytrými myšlenkami. Opravdu nevím, na co upozornit dřív: na výtvarnou stránku knihy s již uvedeným provokativním titulem , nebo na text Terezy Brdečkové vtipně a užitečně reflektující některé předsudky pojící se s takřečenou výchovou ke čtenářství? (Námitky  případných feministek tradičně ponechám stranou.)

            Tu knížku jsem dostala v roce 2008 od svého vnuka, vysokoškoláka. Jen tak, neměla jsem svátek, ani narozeniny. Oboustranně jsme to s porozuměním nekomentovali.Úvodní myšlenku knihy – Když čteme, promítají nám slova do hlavy obrazy – doplňuje Tereza  Brdečková  hned  v první větě své předmluvy připomenutím, že „…když píšeme knihy, děláme to obráceně: hledáme slova pro obrazy, které se z naší hlavy derou na papír“. Tereza Brdečková o tom jistě ví své. Bylo by trapné připomínat, že je dcerou Jiřího Brdečky , bude o něm ještě řeč, (naskočí-li vám v mysli „jen“ Limonádový Joe, googlujte!), sama je autorkou několika knih, filmovou kritičkou, publicistkou, scenáristkou, překladatelkou (z N a F), moderátorkou, kulturní redaktorkou….a také ženou současného prezidenta PEN klubu Jiřího Dědečka. V předmluvě ke knize Ženy, které čtou ,jsou nebezpečné,  se Tereze Brdečkové – řečeno jejími slovy – derou z hlavy myšlenky o knihách a čtení –  už budu jen citovat, trochu obsáhleji, ale vnímaví a přemýšliví čtenáři (učitelé), rozhodně nebudou litovat  !

 

       “ Každý jsme jiný a každý v sobě nosíme jiné obrazy a jinou knihu. Zvenku není vidět jakou, a tak je kniha vlastně čtenářovo tajemství. Muži o knihách přemýšlejí, ženy nad nimi sní. To mužské, co je v každém z nás, nad přečteným uvažuje, a to ženské nás i s knihou unáší pryč. Žena zabraná do četby je nebezpečná, protože vypadá, že je tady, ale ve skutečnosti zanechala nad knihou jen tělesnou schránku a duchem je docela jinde, ať už je u specialit thajské kuchyně nebo hledá s Marcelem Proustem ztracený čas.

            Co budu dělat se ženou, která tu zároveň je a není? ptá se muž. Jak mám poznat, kam mi uniká a co to znamená? Co když se přestane starat o rodinu? Co když si o mně bude myslet něco nevhodného? Ženy, které čtou, jsou nebezpečné, protože mohou být anebo skutečně jsou nekontrolovatelné a svobodné. A proto muži v patriarchálních kulturách určili, že bude nejlépe, když ženy vůbec nebudou umět číst. Snad jen s výjimkou kurtizán, hetér a jiných eskortních služeb – protože s kým si má člověk jinak o knihách popovídat. Pánem nad věděním, četbou a knihami měl zůstat muž“.

         Přeskakuji věty o ženách neposlušných, které – slovy Terezy Brdečkové „…četly tajně a navzdory, ale rozhodně při tom nevypadaly jako ženy v této knize“.Je na místě, abych upozornila že daná kniha je nádhernou výtvarnou publikací s podtitulem Čtoucí ženy v malířství a fotografii. Vydavatel Stefan Bollmann v šesti kapitolách shromáždil portréty žen četbou oblažených, okouzlených, sebevědomých, citlivých, vášnivých a nakonec i osamělých. Procházíme dějinami čtení od třináctého do jednadvacátého století, v proměnách od čtení nebezpečného, přes tiché, ženské, pak až k anarchistickému a ke čtení v posteli, s akcentem na intimnost čtení.

         Setkali jste se někdy s tak strukturovaným pohledem na čtení? Nevěřícím Tomášům (patřívám k nim!) vše doloženo, výtvarně i slovem. Stefan Bollmann jako autor a vydavatel píše: „Následující galerie obrazů čtenářek je v podstatě imaginární muzeum. Čtenář může listovat dopředu a zpátky, volně procházet, zachycovat okamžiky a navazovat souvislosti. Krátké komentáře ho budou podporovat. Také obrazy čtení chtějí být čteny“. Jako ukázku volím z okruhu osamělých čtenářek, první z dílny Duncana Granta (1885 – 1978) s prozaickým názvem Kamna., druhý je dílem Vanessy Bellové a nese jména portrétovaných Amaryllis a Henrietta. V komentářích čteme: „ Oba obrazy nás uvádějí do světa anglické skupiny Bloomsbury, jejímž nejznámějším členem byla spisovatelka Virginie Woolfová. K dalším významným postavám intelektuální a umělecké skupiny patřil atraktivní malíř Duncan Grant, jenž měl dceru s  Virginiinou sestrou Vanessou Bellovou. Na obraze je dcera Angelica …sedí nahrbená u rozpálených kamen a čte si časopis. Je tak zahloubaná do četby, že ani nedbá na držení těla……Vanessa Bellová byla malířka, designérka a dekoratérka…dvě ze čtyř dcer namalovala sedící pohodlně vedle sebe na sofa a čtoucí knížky. Za to, že babičce seděly modelem, prý dostaly odměnu šest pencí za hodinu“.Těm, kteří se obávají, že (nejen) výtvarná publikace nabízí pouze díla doby celkem nedávné a navíc méně známých umělců, připojím nezpochybnitelná jména Rembrandt van Rijn, Domenico Fetti, Vincent van Gogh, Jan Vermeer.

         Uměnímilovný čtenář publikace Ženy, které čtou, jsou nebezpečné se může potěšit kolekcí 56 výtvarných děl, z nichž menší část tvoří fotografie. Z těch uvedu například práci Julie Margaret Cameronové (1815 – 1879), a to fotografii Alice Liddellové z roku 1870. Komentář k ní nemůžu přejít bez povšimnutí, tedy alespoň ve zkratce: „ S fotografováním začala matka šesti dětí ve věku devětačtyřiceti let….vytvořila uměleckou portrétní fotografii ve stylu silně symbolistních, literárně orientovaných preraffaelistů, kteří tehdy udávali tón…na snímcích Cameronové je vždy zaostřena pouze jedna partie a zbytek se měkce rozplývá…snímek ukazuje ženu čtoucí dopis, Alici Liddellovou ve věku osmnácti let – dlouho poté, co matematik Charles Lutwidge Dodgson šestileté dcerce a její sestře při plavbě po Temži vyprávěl příběhy plné fantazie, jejichž hrdinka se nikoli náhodou jmenovala Alice neboli Alenka. Dodgson se později pod pseudonymem Lewis Carroll stal světově proslulý jako autor příběhů Alenka v říši divů“.

            Věřím, že již bylo učiněno zadost, abyste se nadchli pro výtvarnou stránku knihy se znepokojujícím názvem Ženy, které čtou, jsou nebezpečné. Zopakuji, že vyšla v roce 2008, což patrně negativně ovlivní její dostupnost. Musím se proto vrátit k předmluvě, byste nezůstali ochuzeni o myšlenky z pera (a mysli) důvtipné Terezy Brdečkové. Dosud jsem ocitovala několik myšlenek z první části předmluvy, chronologicky následují části tři. Pokusím se – s přemáháním – být co nejstručnější.

            Ve druhé části Tereza Brdečková lehce zmíní náznaky emancipace žen v antice, ale „…už raný středověk ukazuje výhradně ženy čtoucí slovo boží. Eleanora Akvitánská je vytesána s knihou v ruce na vlastním náhrobku, a určitě to není trubadúrská poezie. Panny Marie či Maří Magdalény v pozdním středověku také na obrazech povznášely ducha četbou modliteb.Jistě mnohé dámy braly breviáře do rukou z vlastní vůle, ale často byla kniha v jejich rukou spíš dekorace a v jejich hlavách působila jako brainwashing: Kniha v rukou ženy nebyla symbolem vzdělanosti, ale víry a oddanosti…..Podezřelé čtenářky rozvalené s románem v ruce v přírodě nebo na posteli přivedlo na svět teprve rokoko….Fragonard nebo Watteau na svých obrazech zároveň naznačovali: ta dáma nepochybně čte něco nemravného, jinak by neměla povolený korzet a zutý střevíc….Ano, ženy začaly číst…Muž je obvykle zobrazován s horou knih, později fotografován na pozadí impozantní knihovny…je na své knihy pyšný jako na lovecké trofeje. Někdy muži na obrazech stojí s jednou nohou opřenou o polici, jako by jejich knihovna byla právě skolený jelen. Vzdělaní muži, jako T.G. Masaryk, se tak nechávali fotografovat často.

       Ženy na obrazech čtou většinou vleže….Do konce sedmnáctého století malíře zajímaly pouze ctnostné čtenářky dopisů, modlitebních knížek a účetních dokladů…v polovině devatenáctého století na obrazy přibyly čtenářky novin. Zatímco v Americe ženy dobývaly divočinu a v Británii klíčily zárodky emancipačního hnutí, v německy mluvící střední Evropě sílila myšlenka, že čtení ženám škodí. Jednak ztrácejí četbou čas, který by mohly strávit  užitečnou péčí o rodinu, za druhé by učenost narušila jejich křehkou nervovou soustavu. Muži nemluvili o pravých důvodech….Byla to doba, kdy se žádné životní období nehodilo k tomu, aby žena četla. Jako malá se učila domácí práce, jako mladá musela předstírat, že je zároveň schopná i hloupá, a ve středním věku měla působit nenáročně a usedle, protože právě na ni se dívaly matky případných ženichů: Je dost usedlá? Nemá v hlavě divné myšlenky? Nedejbože že by četla knihy?   

            Matky ze vzmáhajících se měšťanských rodin braly svým dcerám knihy z rukou ze strachu, že pro ně nenajdou ženicha….Jiné než v německy mluvících zemích to bylo ve Francii a v Polsku, kde v osmnáctém a devatenáctém století vládla tradice literárních salonů vedených dámami. A v Británii. Tam sice vznikaly první ženské univerzitní koleje až po první světové válce, ale na druhé straně bylo ženám dovoleno, ba doporučováno číst ty nejlepší knihy a umět o nich přemýšlet i mluvit. Proto je tak brzy začaly i skvěle psát, jako sestry Brontëovy či Jane Austenová…

            Movité Pražanky mluvily ve společnosti výhradně o vaření, šití a dětech a vyhýbaly se i náznakům intelektuální konverzace! To bylo ve Varšavě či Krakově neodpustitelné. Slušně vychovaná polská dáma musela mít podle francouzského vzoru v malíčku celou evropskou literaturu….O čtyřicet let později se poměr ke čtoucím Češkám zásadně změnil.Knihy přestaly být pro vlastenky nebezpečné, naopak.Nová generace obrozenců přinesla myšlenku, že jen vzdělané a čtoucí české matky vychovají děti schopné konkurovat německému prostředí.Vzdělání pro české dívky se stalo hitem a čeští muži se často jeden druhému chlubili, že jejich ženy a dcery jsou čtenářky

            Před první světovou válkou se už v Čechách uvědoměle četlo na všech společenských úrovních….Domácí knihovny v českých učitelských rodinách byly pýchou celého příbuzenstva. V úzkoprsém prostředí ještě pořád muži ženám četbu prověřovali a naléhali na zavedení separátního čtenářského programu pro dívky – aby se nezkazily….Zrodila se Svéhlavička, populární a šosácká sága Elišky Krásnohorské o bujné, ale v jádru dobré české dívce, která nabývá vzdělání v dívčím internátu a později úspěšně zkrotí svou individualitu a spěje do náruče laskavého manžela….Ve většině českých rodin však byla knihovna otevřená pro každého člena rodiny včetně dcer a případně služky. Nečíst a neobjednávat české knihy znamenalo nebýt správný Čech….Často právě ženy domácí knižní kulturu budovaly a udržovaly, odmalička četly dětem a brzo jim kupovaly jejich vlastní knihy. Jejich muži na to nemívali čas. Díky vlasteneckým čtenářkám máme dnes u nás jednu z nejaktivnějších čtenářských obcí na světě a donedávna byla česká domácnost bez knihovny nemyslitelná stejně jako dnes bez mrazáku“.

            Tímto sarkastickým konstatováním končí druhá část předmluvy Terezy Brdečkové ke krásné – v nejširším slova smyslu – knize Ženy, které čtou, jsou nebezpečné. Následně čteme: „Skutečně nebezpečná, tedy svobodná a nezávislá čtenářka není ta, která se občas povaluje s ženským románem či návodem ke štěstí na plovárně anebo v lehátku mezi fontánami růží. Problémy mají a šíří teprve ženy, které bez knih nemohou být. Vybírají si je pečlivě a skládají je ve svých osobních knihovnách do celků, které se jim podobají. Nečtou nahodile, ale mají zcela určitý vkus….Potřebují držet knihu v rukou…a cítí, jak na ně ze stěn obložených knihami dýchají témata a myšlenky.Tyhle čtenářky o tom nemluví, ale knihy je mění a utvářejí. Bez svých oblíbených knih by byly jiné“.

            Tady se mi vynořuje trpká vzpomínka z doby před nějakými možná patnácti dvaceti lety. V televizi běžel jeden ze sladkobolných seriálů – Ptáci v trní, s ohlasem, který záhy přinesl na pulty knihkupectví český překlad literární předlohy.Knize se shodou okolností dostalo pozornosti hned dvou anket. Jednou byla prohlášena nejčtenější knihou roku, druhá totéž dílo prohlásila za nejhorší literární škvár. Jednalo se bezesporu o tzv. ženské čtení. Kolik mezi těmi nadšenými čtenářkami bylo matek, kolik paní učitelek? Dále ponechávám úvahám (diskusi na toto téma jsem si se svými studentkami učitelství neodpustila).          

          Čtvrtou – závěrečnou – část předmluvy pojala Tereza Brdečková velmi osobně a některé rodiče a pedagogy může svými názory na tzv. výchovu ke čtenářství  a vlastním čtenářským vývojem překvapit, možná vyvolat nesouhlasnou reakci. Pokračuji citacemi: „Můj dědeček, odborný učitel na moravské měšťance, ukládal před první světovou válkou do knih peníze a pevně věřil, že je to výhodná investice do budoucnosti. Nejenom kvůli tomu, co v knihách bylo psáno.Jeho kompletní vydání Anatola France v plátně a ve zlatě či Maupassant, Flaubert a Proust v elegantní černé kůži, to byl pro něj stejný luxus, jako je dneska volvo na leasing. Ty krásné knihy mu každý den připomínaly, že to někam v životě dotáhl, a zaručovaly, že jeho děti se posunou ještě o společenský stupeň výš. Protože ten, kdo rozumí krásným knihám, soudilo se v rodině, nemůže v životě klesnout…

           Dík každodennímu styku s krásnými a zajímavými knihami můj otec později neuznával hranice mezi „dětskou“ a „dospělou“ literaturou.Zajímavé knize podle něj člověk nemusel bezezbytku porozumět, stačilo ji vnímat a třeba se k ní později vrátit…Knihy jsem patrně viděla dříve než auta nebo zvířata a poznala jsem je dřív než dětský kolektiv. Knihy byly všude kolem: vytříbená knihovna mých rodičů, byt babičky a dědečka, kam příbuzní odkládali knihy, které už neměli kam dát. Narodila jsem se mezi knihy…

        Otec i maminka mi předčítali před spaním. Bylo to začátkem šedesátých let a nad jejich výběrem mi dlouho zůstával rozum stát: Babičku a Kytici mi četli v době, kdy mi nebyly ani čtyři roky….Četli mi také Andersenovy pohádky ve starorakouském vydání pro dospělé, Werichovo Fimfárum a také podivné příběhy Josefa Haise Týneckého o hmyzí říši, kde se brouci, komáři a mravenci chovali jako lidé…ve mně ten výběr otevřel hlubiny imaginace, které bych neobjevila, kdybych ve světě knih potkala ze všeho nejdřív vnitřně nekomplikovaného Ferdu Mravence nebo dobrosrdečného Rumcajse (ten tehdy ještě nebyl na světě).

Trpěli moji rodiče nějakou zvláštní úchylkou? Proč mi četli ty knihy o deset patnáct let dřív, než jsem je dokázala pochopit? Možné vysvětlení: V době jejich dětství, na počátku dvacátých let, skoro neexistovala dobrá česká literatura pro děti. My jsme později vyrostli s Hrubínovým Špalíčkem,  Vančurovým Kubikulou, s Pejskem a kočičkou, s Bylo nás pět a další spoustou skvělých knížek od spisovatelů, kteří by v normální době psali pro dospělé. Ale ve dvacátých letech minulého století byla dětská, zejména holčičí literatura okrajovým žánrem, který renomované autory nezajímal…A tak svobodomyslní intelektuálové počátku první republiky posílali svoje malé děti, které chtěly číst: Prostě běž do knihovny a něco si tam vem!…otec mi dával knihy pro dospělé, protože knihy pro děti většinou neznal…Erbenův Vodník se mu zdál zajímavější a moje noční můry ho asi nezajímaly, protože věděl, že je má každý.

         Nebylo to tak špatné. Četba knih pro dospělé sic působí dětem malá traumata, ale také rozšiřuje obzory a ukáže jim hned na začátku, že svět je plný věcí, jimž sice nerozumíme, ale přesto se jimi můžeme zabývat. I když si neumím představit, že by se dnešní děti klipové kultury sápaly do rodinné knihovny, aby si přečetly Jiráska, Shakespeara nebo Dickense, chovají se podobně: Stahují si z internetu filmy pro dospělé….

          Když jsem šla do školy, byla jsem už nebezpečná čtenářka pro sebe (myslela jsem jenom na knihy a vypadala jsem nepřítomně a povýšeně) i pro okolí (všechno jsem popletla a nedokázala jsem odlišit příběhy z knih od snů a sny od skutečnosti). Plynule číst jsem sama neuměla a nešlo mi to o nic rychleji než ostatním. Ale zato jsem znala a potřebovala knihy a knihovny, jejich vůni a jejich tajemství…Na dětských knihách mě většinou nudilo, že neměly žádná tajemství….Abych nějakou knihu uznávala, musela být záhadná….nepamatuji se, že by mi otec třeba naznačoval, co si mám o nějaké knize myslet. Ale sama jeho přítomnost a způsob, jak pořádal knihy a jak je bral do rukou, zaručovaly, že je to magická duchovní hodnota…

        Pak začala škola a já jsem si začala tajně řídit budík na půl páté ráno, abych si před cestou do školy mohla číst…O víkendech jsem polomrtvá nudou seděla u prarodičů na zahrádce a četla ty odložené knihy, které už doma nikdo nechtěl:Romaina Rollanda (netušila jsem, co mi chce sdělit), Henriho de Montherlanda (nepamatuji se ani na jedinou větu) a Molierovy komedie, vydané ještě za Rakouska u Topičů. Žlutý papír voněl jako piškot, infinitivy zakončené na  -ti mi skákaly před očima a všelijací Tartuffové, Scapinové a Harpagonové se hádali o dcery a o peníze. Co jsem si o tom myslela? Vůbec nic, jen jsem ubíjela čas. Kdybych měla počítač, televizi anebo víc kamarádů, možná bych tolik nečetla…Sotva jsem se zbavila nedělní nudy, letěla jsem v pondělí do knihovny v Malostranské besedě, kde útulně praskal oheň v kamnech a na policích byly v školním balicím papíru srovnané knihy, které jsem doma nikdy neviděla: ideologicky vhodná literatura pro děti a mládež. Přečetla jsem je všechny a od té doby tvrdím, že dobrá literatura je nevinná: sovětská dětská klasika jako Timur a jeho parta, Čuk a Gek anebo dětské knížky Anny Achmatovové byly sice komunistické, ale také báječně napínavě napsané. Četla jsem je stejně nadšeně jako později moje dcery Správnou pětku. V knihovně měli také Helenu Šmahelovou a další skvělé české autorky pro holky, jako byla Věra Adlová či Alena Santarová. Tyhle dámy rozuměly své věci, mluvily k desetiletým dívkám stejným tónem jako k dospělým a díky nim jsem konečně začala uznávat a číst literaturu pro mládež – třebaže poněkud narudlou, ale mnohem kvalitnější, než k jaké se dostanou dnešní dívky.

            A taky jsem si právě dík těmhle knížkám uvědomila, že dívky pořád ještě čtou jinak než kluci a muži, protože většina knih je zve do mužského světa jenom na návštěvu. A že jen ty opravdu nejlepší knihy jsou stejně otevřené ženám i mužům…

            Dneska se cítím doma všude tam,kde mám knihy. Čtu a pak si je prohlížím zvenčí. Vzpomínám, kde jsem je koupila nebo kdo mi je věnoval. Někdy je kupuji víckrát a dávám lidem, na kterých mi záleží. Jsem především čtenářka, jsem ta, která má knihy v sobě i kolem sebe“.

A jak jste na tom vy, rodičové, paní učitelky a páni učitelé?

 

Bollmann, S.  Ženy, které čtou, jsou nebezpečné  Praha: Knižní klub, 2008.

                        ISBN 978-80-242-2279-0.