Kazuistiky se aktuálně „nosí“, jsou to vlastně příběhy – a najděte dnes něco bez příběhu! Pro odborné vymezení pojmu jsem sáhla přímo do Wiki „našeho“Metodického portálu (RVP): „Kazuistika nebo též případová studie patří mezi výzkumné metody a zabývá se popisem jednotlivých případů, např. vznikem, průběhem a vyléčením duševní choroby apod. Slouží jako pomoc a srovnání pro podobné případy (Hartl, Hartlová, 2004, s.253). Byla bych velice ráda, kdyby následující řádky skutečně posloužily v našich školách „ jako pomoc a srovnání pro podobné případy“.
Co kdybychom se pro tentokrát pokusili o jakousi stručně komentovanou „kazuistickou selfie“, ve smyslu náhledu na konkrétní kazuistiku očima osoby, které se týká? Ta se vyznává a přiznává: – „Strhující radost, bezmezné zoufalství při každé svízeli, nesmírná závažnost každého prožívaného dne – to jsou znaky dětství…. v mnoha směrech jsem se chovala hanebně. Zvlášť nerada jsem chodila spát, a vynalezla jsem si báječnou hru, při níž jsem hopsala po nábytku sem a tam, šplhala na skříně, seskakovala z prádelníků a prchala kolem celého pokoje, aniž jsem se jedinkrát dotkla podlahy…“ Tady zabliká v myslích speciálních pedagogů (psychologů, sociálních pracovnic, různých různě školených poradců a koučů) výstražná kontrolka: na konci dne taková přemíra energie? Přímo nepopiratelná hyperaktivita? Nejedná se o ADHD? Chtělo by to odborně vyšetřit! Nepospíchejte – bude toho víc, jen pokračujme! „O mně se vždycky soudilo, i když se shovívavostí, že jsem „ta pomalá“. Maminka i sestra reagovaly na všechno neobyčejně rychle – nikdy jsem jim nestačila. Také se mi velmi špatně mluvilo. Vždycky mi dělalo potíže najít ta správná slova pro to, co jsem chtěla říci. „Ona je tak strašně pomalá“, slyšela jsem vždycky. Měly docela pravdu, věděla jsem to a souhlasila s tím. Netrápila jsem se kvůli tomu, ani se nevzrušovala. Smířila jsem se s tím, že budu navždycky „pomalá“….S vyjadřováním budu mít asi potíže vždycky…“ Případová studie, kazuistika nabírá na síle, začínají se vynořovat obrysy možné sociální ostrakizace .Úvaha nemusí být lichá, neboť „…. za to mohla ta moje nešťastná, strašná, neovládnutelná plachost….mezi Nan a mnou zpočátku vládlo nemalé a pochopitelné nepřátelství. …Nan, jež byla veselé divoké třeštidlo, říkali, jak pěkně se vždy chovám já, jsem „taková tichá a zdvořilá“. A zatímco před Nan velebili mou dokonalost a celkovou vážnost, mně dávali za vzor ji, protože „Nan se nikdy ničeho nezalekne, vždycky odpoví, když se na ni promluví – nikdy se nečervená, ani nekoktá ani nesedí jako němá“. Proto jsme se jedna na druhou dívaly se značnou dávkou nevraživosti.“ Vraťme se však ještě k povzdechu „s vyjadřováním budu mít asi potíže vždycky…“ U problémů s komunikací zpozorní logopedi – ti zabývající se ne přišlápnutou sykavkou nebo drnčícím „ER“, ale v pojetí moderní logopedie (od 90.let minulého století) šířeji narušením komunikační schopnosti. Mají proč zpozornět, výpověď pokračuje : „Kdykoli mě něco rozruší, vždycky jako by mi to vzalo schopnost mluvit…. neumím pronášet projevy, nikdy žádné nepronáším a nikdy nebudu žádné projevy pronášet, a je velice dobře, že projevy nepronáším, protože bych při nich byla velice špatná.“ Takže – na místě bude bezpochyby také vyšetření logopedické. Zcela na místě, jak naznačují sdělení týkající se potíží s řečí čtenou a psanou, spadajících do jednoho z deseti okruhů narušení komunikační schopnosti, označovanými stručně jako poruchy učení (ano, i ta nedávno vzývaná dyslexie, dysgrafie, dyskalkulie…patří do logopedie). S učením to nejprve začalo docela slibně, jak ukazuje až humorná vzpomínka : „…vyptávala jsem se na slova napsaná nad obchody nebo na plakátech. Výsledek byl ten, že jsem jednoho dne zjistila, že si sama docela úspěšně čtu v knížce…Nebylo mi ještě pět, ale svět knížek se mi už otevřel. Tatínek řekl, že když umím číst, měla bych se nejspíš učit psát. To nebylo zdaleka tak příjemné. Ve starých skříních se ještě povalují utahané sešity plné smyček a obloučků, nebo s řádky roztřesených velkých B a R, která mi zřejmě dělalo velké potíže rozlišovat, protože jsem se naučila číst podle vzhledu celá slova, nikoli jednotlivá písmena. Tatínek byl pyšný a měl radost, jaké dělám pokroky. Postoupila jsem k malé hnědé knížce „Otázek“. „Otázky“ jsem milovala. I když to byly jen zamaskované počty, měly zajímavost hádanek. „John má pět jablek, George má čtyři, jestliže si John vezme dvě Georgova jablka, kolik jablek bude George navečer mít?“ A tak dále. Když dnes na tuto otázku pomyslím, mám chuť odpovědět: „Záleží na tom, jak rád George jablka jí“. Ale tenkrát jsem napsala číslici 4 s pocitem člověka, který rozlouskl těžký oříšek, a z pilnosti doplnila „a John jich bude mít 7“. Vida! I já jsem se kdysi ve škole učila číst stejnou (globální) metodou – a jsem knihomol! Nezaškodí si někdy třeba v Poruchách učení Olgy Zelinkové nalistovat kapitolu o metodách výuky počátečního čtení. Vždyť – slovy klasika –cesty mohou být rozličné, však vůli mějme všichni rovnou!
Později už to tak veselé nebylo. Dost napovídá poznámka: „Mám dojem, že učení naplňuje uspokojením, pouze když ve vás vyvolává nějaký ohlas. Pouhé informování je špatné, nedává vám nic víc, než ve vás bylo předtím“. Neubráním se pochybám o dnešní škole: učí, nebo jen informuje (za vydatné pomoci víte čeho)?.Vzpomínání pokračuje: „ …psaní a pravopis pro mě byly muka… Každý den jsem se musela učit celé stránky slov, jak se mají správně psát. Toto procvičování mi patrně trochu pomohlo, ale i tak jsem byla s pravopisem neobyčejně na štíru a jsem s ním na štíru dodnes…psát dopisy nikdy nebylo mou silnou stránkou…A co bylo dál? Jen ve stručnosti: „Aritmetika mě vždycky bavila. Gramatice jsem nebyla schopna ani dost málo porozumět: nechápala jsem, proč se něčemu říká předložky a jaký mají účel slovesa a všechno to pro mě byla španělská vesnice. Šťastně jsem se pokaždé zabrala do slohu, ale valný úspěch jsem neměla. Výhrady byly vždycky stejné:v mých kompozicích bylo příliš mnoho fantazie. Byla jsem přísně kritizována, že se nedržím věci. Zvláště si vzpomínám na „Podzim“. Začala jsem dobře, zlatým a hnědavým listím, ale najednou se mi do toho nevímjak dostal vepř – pravděpodobně si v lese vyhrabával žaludy. Tak či onak, vepřík mě zaujal, na podzim jsem nadobro zapomněla a celá kompozice končila rozvernými příhodami prasátka Ocáska a opulentní bukvicovou hostinou, kterou uspořádalo pro své přátele.“ Ale znovu jsou zde pochybnosti (pro speciální pedagogy okořeněné i levorukostí): „Teď jsem si vzpomněla, jak jsem ve škole jednou neslavně pohořela při zkoušce z matematiky, přestože jsem celý týden předtím byla při vyučování nejlepší. Při pročítání zkušebních otázek jsem najednou měla okno a nebyla jsem schopna myslet. Jsou lidé, kteří dokážou skládat zkoušky, často skvěle, přestože předtím ve třídě patřili k nejslabším, lidé, kteří se dokážou na veřejnosti projevovat mnohem lépe než v soukromí, a lidé, kteří jsou jejich pravým opakem. Já jsem patřila k těm druhým…. Myslím, že za žádných jiných okolností bych se nebyla zbavila své vrozené gaucherie tak rychle“.
Co pomáhalo a pomohlo? Dva pěkné příklady s předznamenáním: „Jakákoli odvaha, ať fyzická či morální ve mně vyvolává nejhlubší obdiv. Je to jedna z nejdůležitějších ctností, které je třeba uvádět v život. Máte-li vůbec sílu žít, mějte sílu žít s odvahou. Je to nutnost…. Často se mi mihne hlavou obrázek na plaketě, která visela v mém dětském pokoji na stěně: „Nedokážeš-li vlak řídit, aspoň mu promazávej kola“, je pod ním napsáno – a na cestu životem není nad toto heslo….Myslím, že jsem se ho držela. Párkrát jsem se pokoušela o to či ono, ale nikdy jsem se neupnula k úsilí dělat něco, co dělám špatně a k čemu nemám vrozené předpoklady…. Nikdy jsem nebyla dobrá ve sportovních hrách, neumím a nikdy nebudu umět dobře konverzovat…neumím dobře říci, o co mi jde – napsat to umím lépe… Připomíná mi to příběh, který mi před dávnými, dávnými lety moje kmotra vyprávěla o dvou žábách, které spadly do díže mléka. Jedna volala: „Ach, já se utopím, já se utopím!“. Druhá žába řekla: „Já se neutopím“. „Jak to chceš udělat, aby ses neutopila?“, zeptala se první žába. „No co, budu zuřivě plavat dokola a dokola a pořád dokola jako šílená“, řekla druhá žába. První žába se vzdala a utopila se, a druhá žába, která celou noc zuřivě plavala, druhý den ráno seděla v díži na vršku hroudy másla“.
Je na čase, abych odhalila identitu autorky výše uvedených citací. Je jí Agatha Christie ( 1890 – 1976). V těchto dnech si připomínáme 125. výročí narození této mimořádné ženy. Příští rok uplyne čtyřicet roků ode dne, kdy ve věku 85 let skonala. V pětasedmdesáti, v závěru Vlastního životopisu, s laskavým humorem napsala: „ Odjakživa chovám obdiv k Eskymákům. Jednoho krásného dne se milované babičce uvaří něco velice dobrého, a ona pak po ledu odejde pryč – a už se nevrátí…. Takováhle velká slova se samozřejmě krásně píší. Co se stane doopravdy, bude patrně to, že budu žít do třiadevadesáti, všechny budu uvádět v šílenství, že vůbec neslyším, co mi říkají, budu si zatrpkle stěžovat na nejnovější umně sestrojená sluchadla, nepřetržitě se na něco ptát, okamžitě zapomínat odpověď a klást tytéž otázky znova. Zuřivě se budu hádat s nějakou trpělivou ošetřovatelkou a obviňovat ji, že se pokouší mě otrávit, nebo utíkat z nejmodernějšího ústavu pro staré dámy a působit své nešťastné rodině nekonečné potíže. A až nakonec podlehnu bronchitidě, bude se kolem mě šeptat: „Nemohu si pomoci, ale je to opravdu milosrdné vysvobození…“ A BUDE to milosrdné vysvobození (pro ně) a skutečně to nejlepší, co se mohlo stát“.
Vlastní životopis Agathy Christie patřil ke knihám, které jsem svým studentkám speciální pedagogiky (hned po prvním vydání v roce 1987) nejen doporučovala, ale také z ní na seminářích (i přednáškách) předčítala. Dokládala jsem tím své tvrzení, že „logopedie je ve všem“ (dodnes mám ta slova zarámovaná jako dárek jedné posluchačky). Předčítala jsem nejen výše uvedené úryvky s logopedickou problematikou. Je jich v knize podstatně více. Agatha Christie nemohla tušit, jak cenné bude pro studentky logopedie po půlstoletí její líčení problémů s operací štítné žlázy (související s možným porušením hlasivek).
Vlastní životopis Agathy Christie má i další poselství. Vědět tak v době jejího dětství něco o ADHD a jiných poruchách, mohla být malá Agatha vystavena nejrůznějším vyšetřením, v úvahu by připadlo -jak se v naší odborné literatuře doporučuje – vyšetření psychologické , neurologické, foniatrické, psychiatrické, logopedické, pediatrické…Říkávala jsem: můžete-li pořadí vyšetření ovlivnit, psychiatrické nechejte na konec, dítě ho bude potřebovat. Prostě takovéto věčné ladění, ale koncert nezačíná nikdy. Jen stále vyšetřujeme, vyšetřujeme, stanovujeme další a další diagnózy, nejčastěji „na pomezí“….CO a JAK dělat, JAK dítěti POMOCI, zůstává nezodpovězeno.
Podstatné poselství Vlastního životopisu Agathy Christie spatřuji ve slovech z předmluvy: „ Jen málokdo dokázal mít ze života tak náruživé a všestranné potěšení, a tato kniha je především ódou na radost ze života…“
CHRISTIE, A. Agatha Christie. Vlastní životopis. Praha: Academia, 1999. ISBN80-200-0754-7.
