Aktuálně

        Tu útlounkou knížku, nějakých pět desítek stránek, jsem objevila zcela náhodou. Kdo by ostatně předpokládal, že v hotelu budou mít knihovnu! Zašla jsem tam s jistým despektem, za který se hotelové knihovně  – jejím organizátorům – hluboce omlouvám: překvapivé množství knih, zdaleka ne pouze dovolenkového čtení, ochotná knihovnice a vzorně vedený seznam nabízených publikací. Odcházela jsem s knížkou Jiřího Hanzelky – O toleranci. Zamyšlení cestovatele na konci století s litografiemi Oldřicha Kulhánka.

         Kdo měl to štěstí jako já a mohl se s Jiřím Hanzelkou (1920 – 2003) v různých situacích setkávat ještě za jeho života, potvrdí, že to byl člověk mimořádně citlivý, vnímavý a moudrý.Troufám si říct, že ve vzácném celoživotním spojenectví s Miroslavem Zikmundem byl ten tišší, jakoby zdrženlivější. K rozmluvě, korespondenci i mlčení o toleranci – jak píše iniciátor knížky Jaromír Slomek – mohl být stěží kdo povolanější než právě Jiří Hanzelka, rodák z půvabného moravského Štramberka, Wikipedií označován jako český cestovatel a spisovatel.

            Knížku provázející litografie Oldřicha Kulhánka jen posílily mé rozhodnutí zajet do Holešova (nedaleko Kroměříže), kde jsou na zámku až do konce září vystaveny práce tohoto významného, nedávno zesnulého výtvarníka.

            Bohužel, jak napovídá titul – O toleranci. Zamyšlení cestovatele na konci století s litografiemi Oldřicha Kulhánka – už vzhledem k roku svého vydání (1999) knížka neleží na pultech knihkupectví, snad ještě tak v knihovnách nebo antikvariátech. Kdo ji tam bude hledat? Ale měli bychom. Už proto, že je tak neuvěřitelně aktuální! Dovolím si doporučit, abyste si vypsané úryvky dávkovali. Určitě budete překvapeni, jak aktuální jsou myšlenky a úvahy Jiřího Hanzelky „hozené na papír“na konci minulého století,  v letech 1997 až 1998.

          Začnu stranou třináct, kde Jaromír Slomek zjišťuje názor Jiřího Hanzelky na trest smrti: Když někdo zaviní smrt člověka náhodně, svou nedbalostí, lehkomyslností nebo v hnutí mysli, kdy není schopen kontrolovat své chování, společnost ho musí potrestat. Ale nemá právo brát mu život. „Oko za oko“ není to, čím bychom se měli řídit takhle uprostřed Evropy na konci druhého tisíciletí….Když ale terorista zavraždí s rozmyslem a podle dlouhodobého plánu nevinné lidi, když si „podnikatel“ objedná vraždu věřitele nebo konkurenta,když někdo vraždí za peníze nebo pro kořist z loupeže, když chorobný pedofil utýrá a zabije bezbranné dítě, udělá to znovu, kdykoli se mu to hodí, pokud mu v tom společnost nezabrání jednou provždy. V takových případech nejde o trest, ale o rozhodnou obranu ohrožených lidí. Myslím, že právě tudy vede neodvolatelná hranice tolerance lidského společenství.

           Mám pocit, že humanistické snažení nás staví před volbu: koho chránit? Zločince, nebo jeho potencionální oběť? Obojí nelze, jedno vylučuje druhé. Musíme mít odvahu zvolit, protože zvolit musíme, nemáme-li připravit o život další nevinné lidi.“

           Jiří Slomek oponuje míněním Karla Čapka – „Karel Čapek řekl v kruhu svých přátel: „Myslím, že trest smrti by měl být zrušen už také z toho důvodu, že být katem není zaměstnání pro člověka“.

          s.15  „Karel Čapek jenom tušil kolik vědeckého úsilí a geniality lidstvo zapřáhne do racionalizace hromadného vraždění. Ale zkusme si představit Karla Čapka na našem konci století. Myslíte, že být třeba pilotem z povolání a letět k cíli s jadernou bombou pod křídlem jako kat sta tisíc lidí by bylo Karlu Čapkovi jako zaměstnání pro člověka víc po chuti?….Víme, jak by se Karel Čapek díval na trest smrti, kdyby s námi prožil i zbývající dvě třetiny dvacátého věku? Kdyby byl nucen protrpět ještě šedesát let stupňovaného násilí a nevídané brutalizace vztahů mezi lidmi a národy? Kdyby byl musel s námi oželet desítky milionů obětí druhé světové války a další desítky milionů mrtvých v koncentračních a likvidačních táborech černých a rudých a všelijak asijsky kropenatých diktatur? Kdyby po celých šest desítek let vnímal rostoucí otrlost světa nad nesmyslným zabíjením lidí? Možná, že by ho pak přestal těšit bonmot o zaměstnání kata. Hledal by asi ještě důslednější a odvážnější obranu lidí proti nelidskému násilí, proti zrůdnému rozhodování o životě a smrti jiných“.

           s.17  „Pilot, který v letadle nad Hirošimou stiskl knoflík, už do konce svých dnů žil v hrůze, postupně po dlouhá léta ho zabíjelo jeho svědomí. Ti, kdo ho nad Hirošimu poslali, se omlouvají chatrným alibi, že MUSELI….“

          s.22  „ Právě největší nebezpečí dnešního vývoje vidím v tom, že přibývá tolerance tam, kde překračuje hranici únosnosti pro lidské pokolení. My jsme dnes tolerantnější k vrahům, jsme tolerantnější k úchylným lidem, kteří vraždí. Snažíme se pochopit islámské fundamentalisty. Vždycky, když slyšíme o jejich hrozných činech, omlouváme je jejich fanatismem, jejich fundamentalismem. Ale to je právě ta odrůda tolerance, která nás vede do pekel….Mně nejde jen o toleranci samu, jde mi o to, abychom hledali hranici mezi tolerancí, která lidem slouží, která otvírá naději na život s menší mírou násilí, která bude bránit tomu, abychom si zvykali, že je běžné zabíjet lidi po tisících a desetitisících. Tohle je to nejpodstatnější. Lidé, kteří mají vnitřní potřebu tolerance, se snaží pochopit a tolerovat i ty nejnebezpečnější jevy ve společnosti v globálním smyslu. A v tom právě vidím nebezpečí. Nejde o to, aby rostla tolerance bez výběru, ale abychom uvažovali, kde SMÍME být tolerantní, kde MUSÍME být tolerantní, a kde tolerance musí SKONČIT. Jde přece o základní obranu života na zemi.Ta by měla být rozhodujícím kritériem“.

           s.31   „ Kázáním, přednášením, semináři o slušnosti, snášenlivosti, toleranci a úctě k životu bychom patrně přesvědčovali jen ty přesvědčené. Slušnosti a toleranci se nedá naučit. Ta se dá zdědit nebo přijmout jako způsob života a způsob myšlení, který těm mladým bude imponovat. Dnes v době akčních filmů rozhodně není nejuctívanějším typem pedagogická autorita….Chci říci, že tolerance, slušnost a opravdovost se nedá vyučovat jako školní předmět, nedá se zkoušet a známkovat. Dá se jen převzít a přijmout jako životní krédo“.

          s. 29   „Nemyslím si, že ze špatného učitele udělá dobrého učitele dvojnásobný plat. Jistě znáte vynikající učitele, přestože jejich plat byl ještě horší než ten dnešní. Bylo by asi bláhové čekat na návrat vykání rodičům, časů bez televize. Spíše se dočkáme doby, kdy budeme nostalgicky vzpomínat na časy JENOM s televizí, protože se nám přes život – pracovní i soukromý – převalí počítače. Budeme s nimi komunikovat víc než s lidmi…Mám pocit, že nejenom u nás, ale vůbec v tom, čemu říkáme vyspělý svět, se vytrácí rys opravdovosti. Občas potkávám někoho ze starých přátel. Když se zeptám, co dělá, odpoví: „Teď DĚLÁM ředitele panelárny“. Nebo: „DĚLÁM tiskového mluvčího“. Jiří Hájek blahé paměti se vždycky představoval: „JSEM ministrem zahraničních věcí“. Čeština je podivuhodný jazyk.

          s.33  …pocit ošklivosti nad demolicí jazyka je tak intenzivní, že mi nezbývá nic jiného než optimismus. Záleží na tom, zda a kdy se do denního života vrátí vkus.

         s.37   Neřekl bych, že bychom v Evropě našli mnoho míst, kde je soužití s Romy bez problémů. Na jedné straně hovoříme jen o občanských právech Romů a o tom, co všechno jsme pro ně měli udělat a neudělali. Ale o jejich povinnostech mlčíme. Myslím, že se nemůžeme hnout z místa, protože pláčeme na nesprávném hrobě. Romové jsou v tomto státě menšinou. Těch zbývajících devět a půl milionů lidí nemůže žít podle představ Romů a nemůže jim snášet všechna blaha světa na stříbrném podnose. Ale na druhé straně nesmíme zamlčet, že jsme se dopustili dost surového zásahu do tradičního života Romů tím, že jsme je sundali z vozů, vypřáhli jsme jim koně a donutili jsme tenhle tradičně kočovný národ, aby žil usedlým způsobem, pokud možno naším. Ten je jim naprosto cizí.

            Z toho pramení spousta dalších následných nedorozumění. Vzpomínám si, že když k nám do Kopřivnice na severní Moravě přijely cikánské vozy….   Ale ani dnes Romové nedělají dost pro to, aby si pověst vylepšili. Je známo, že mnoho Romů je bez práce. Ale chtějí práci? Nebo spoléhají na sociální síť? Přídavky na četné děti, podpora v nezaměstnanosti a jiné sociální příspěvky představují citelnou položku ve státním rozpočtu na straně vydání. Na straně příjmů se Romové téměř nevyskytují. Řekl bych, že romská otázka se úporně drží na pořadu dne zásluhou Romů, kteří se hlásí o svá občanská práva, ale k občanským povinnostem se neznají….

            Bojím se, že hýčkání a „korumpování“ všech Romů bez výběru přinese dvojí hořké ovoce .Jednak sotva vyvolá trochu naivně očekávanou kladnou odezvu, opravdovou touhu po vzdělání a po plné účasti na právech i povinnostech řádných občanů. A v nelehké době přerodu celé společnosti, kdy bude narůstat počet lidí zavalených starostmi, jak rodině zajistit aspoň nejskrovnější živobytí, hýčkání a „korumpování“ Romů na účet ostatních spíš přileje olej do plamenů rasismu.

            Myslím, že bychom měli hýčkat a zvýhodňovat každého Roma, který se bude snažit o řádné vzdělání a nebude se vyhýbat práci. A zároveň bychom měli postihovat ty, kteří se zabydleli v sociální síti a bez skrupulí z ní těží na úkor slušných a pracovitých občanů.

            Romové – stejně jako kterýkoli jiný národ – budou dělat přesně to, co se jim bude vyplácet. I u nich bychom měli výrazně odměňovat společensky odpovědné počínání, a příživníky bychom měli postihovat tak, aby z protispolečenského jednání přestali těžit.

          s.41   ….jedna zcela zvláštní odrůda rasismu se u nás zahnízdila ze starého režimu a místy přežívá do našich dnů: rasismus naruby. Vytkl nám jej starý dobrý přítel, senátor Reggie Pereira ze Srí Lanky. Po několika dnech hospodářských jednání v Praze prohlásil pobaveně při přátelském posezení u dobré skleničky: „Nevěděl jsem, že je u vás v Praze tolik rasistů, jenže naruby! Jsou ke mně samá laskavost jenom proto, že mám černou kůži! Na světě bude líp, až se lidi nebudou zajímat o barvu kůže, ale o to, co je pod ní!“

         s.44    Všude, kde toto téma /antisemitismus/ přišlo na přetřes, jsme cítili ten tradiční spodní proud antisemitismu, hnací sílu jeho krutosti: závist. Když jsme se snažili ty projevy utlumit, neuspěli jsme. Nikdo nechtěl slyšet, že Židům od dob diaspory nebylo dovoleno zabývat se většinou činností, kterými se živil ostatní svět. Nezbývalo jim než činit se v obchodě a peněžnictví. Museli vyniknout, aby přežili.

       s.45    Politici a veřejní činitelé vůbec patří k nejsledovanějším lidem ve společnosti. Svým jednáním do značné míry předznamenávají společenské ovzduší….Ve veřejném životě víc než kde jinde platí, že příklady táhnou….z hromadných sdělovacích prostředků je do každodenního života přece jen o krůček blíž než z vědeckých knihoven. Myslím teď na ty příslovečné kapky vody, které vítězí nad tvrdostí kamene. Potřebují k tomu jen dost času. Máme ho ještě skutečně dost?

Toto je závěr knihy Jiřího Hanzelky. 

            Uprostřed prázdnin si dovolím k začátku blížícího se nového školního roku učitelstvu zaslat časově modifikované přání Jiřího Hanzelky. V úvodních citacích korespondence s Jaromírem Slomkem čteme v dopise datovaném 27.12.1997: „…není to formální, když Vám popřeju ze srdce dobrý rok, pár slušných lidí kolem a práci, která Vás bude těšit“.

 HANZELKA, J. O toleranci. Zamyšlení cestovatele na konci století s litografiemi Oldřicha   Kulhánka.

                           Praha: Primus, 1999. ISBN 80-85625-98-9.