Učitelský Mikuláš

         Slavit? Neslavit? Já bych slavila. Letos tím spíš, že se jedná o zakulacené 240. výročí.Pochybuji, že onoho šestého prosince roku tisícího sedmistého sedmdesátého čtvrtého (6.prosince 1774) spojovala praktická a předvídavá Marie Terezie zavedení povinné školní docházky s pomyšlením na mikulášskou nadílku pro šestileté až dvanáctileté děti žijící v mnohonárodnostní habsburské monarchii. Věděla, co chce, věděla, co dělá a udělala dobře. Díky!

         Nevím, jak její nařízení přijaly děti domkáře Waclawa Vojtisska. Týkalo se Joannese (naroz.1767) a Josephuse (naroz. 1769). Jejich dvouletá sestra Catharina si ještě nějaký čas mohla hrát na příkré stráni hned za chalupou Na Loukoti, takto nejstarší části Brandýsa nad Orlicí, písemně doložené již v roce 1227. V tom městečku měli se školou jen dobré zkušenosti. Kochám se pomyšlením, že se zde v době svého pobělohorského asylu na panství Karla staršího ze Žerotína mohl Jan Amos Komenský potkávat s mým praprapředkem Mikolassem – taky by v těchto dnech mohl slavit.

           Nota bene – co se týče výročí, nějak se nám hromadí. Proč si je tak málo (hlavně ve školách) – nebo jen výběrově – připomínáme? Třeba 450.výročí narození vzpomínaného Karla staršího ze Žerotína, jednoho  z nejvzdělanějších a nejvlivnějších politiků své (pro náš národ nelehké )doby ( 1564 – 1636),prošlo úplně bez povšimnutí. Přitom bychom si právě dnes mohli vzít z jeho jednání a postojů mnohé ponaučení. Historik Josef Válka o lidech ražení Karla staršího ze Žerotína poznamenává:  „ Byli to lidé středu, charakterističtí svou umírněností, lidé, kteří chtěli kompromisem smiřovat nesmiřitelné tábory a předejít krutým náboženským válkám. Většinou ztroskotali, ale jejich myšlenky nebyly nikdy poraženy. Znovu a znovu se do politického myšlení vracejí“. Horkým hlavám, které se naježí při slovu kompromis, stačí přiblížit konkrétní chování Karla staršího vůči Janu Amosu Komenskému v jeho tíživé životní situaci vzápětí po bitvě na Bílé hoře.

         Přelaďme však na veselejší mikulášskou notu. Karel a jen o necelý půlrok starší William (Shakespeare -oba narozeni 1564) ještě pobíhali v krátkých kalhotách (pokud se tehdy nosily), když v roce 1574 – a máme 440.výročí! – vyšel školní řád žateckých škol nadepsaný Kterak si žáci vésti mají v škole i mimo ni. Rozkošné počtení!

         Žák má míti horlivost v učení, poslušnost, vděčnost. Má býti čist a cudný. K pilnosti žákovské náleží, aby nechodil žádný student za školu, aby nelíčil strojenou nemoc. Pro zaviněnou zanedbu půl hodiny vyučování má nedbalec obdržeti jednu ránu, pro zanedbu celé hodiny dvě rány.

            Když se vypravuje lekcí, nebo opakuje, mlč! Nešeptej, pozoruj! Ve škole nelze nic růžkem vlíti, pozor musí býti!

            Aby všelikteraké vytrhování se předešlo, zapovídá se žákům všecko žalování mezi učením. Kdo míní žalovati, počkej, až bude na to čas při zvláštním slyšení.

            V čas učení žádný ať sobě per nestrojí ani knížek nešije, též žádný v týž čas neuprošuj se, abys odešel k krejčímu, k ševci, anebo po papír, po černidlu, po niti, ale to jeden každý způsobí sobě v ty hodiny po obědích a po večeři, kteréžto k polehčení mysli oddané sú.

            Kdo nemůže se v síni zdržeti, nechť vyžádá sobě odpuštění k výchozu. Na záchod nechť nikdy nedovolují se dva žáci pospolu.

            Lavic, stolů, zdí nikdo nekaz a nešpiň řezáním, psaním, nercili aby do nich robil díry nožem nebo kostí.

            Mravnost u žáků, když s učitelem nebo osobou starší hovoří, záleží v tom, aby měli nohy pohromadě, ruce složené, hlavu vztyčenou, aby chlapci nezvykali si pokašlávati, což hyzdí hlas, aby šetřili ramen, nejsouce v způsobu motovidla, rukama aby nekřepčili, nohama aby neklátili jako hrnčíř v okruhu, lejtky přes koleno aby nevěšeli. Žádný aby nehleděl zakrněle, ale mírně a vesele, očima aby dvorně nemhoural, nosu nepotvořil, neutíral ho kloboukem, rukávem ani podolkem, ale šátkem.

            Žák nechť tělo neroztahuje, když sedí, ať nohu nedává přes škamnu, nechť s otevřenou hubou žáci nenaslouchají.

            Nevrtej prstem nosu, nekýchej lidem do tváří. Při kýchání ať obrací se žák stranou a kýchajícího ať každý pozdravuje. Plivne-li, nechť slinu zatře nohou. Neplivej, když na tě hledí přístojící!

            Určitě bych si našla příležitost – a ne jednu – abych tak půvabný text ve třídě s gustem patřičně zúročila! Nejen po stránce jazykové. Víte například, co se říkávalo, když někdo kýchl? A proč? Znám i slovenskou verzi, kterou mi svěřily „dálkařky“ (ale je písemně nesdělitelná! ) Zkuste si vytipovat slovní obraty, které by vaši svěřenci nepochybně s porozuměním uvítali nebo snesli jako vtipné, nementorské napomenutí svého ne právě vybraného společenského chování . Dá mi hodně přemáhání, abych možnosti práce s tímto textem dál nekomentovala. Jen zaošeptám do učitelských řad – vidíte, po více než čtyřech stoletích (nebo před nimi) ve třídách – nic nového pod sluncem .

Sama – jako učitelka – bych se občas vracela k textu, který jsem si v roce 1995 opsala na chodbě „hudebky“. Autorem je Robert Schumann (1810 – 1856). Prosím nezaměňovat s Robertem Schumanem (1886 – 1963). Ten s jedním „en“ byl politik, ten starší se dvěma „en“ jeden z nejuznávanějších hudebních skladatelů 19.století. Starší generace ještě „týrané chozením do klavíru“ možná vydolují ze své hudební paměti Schumannovo Snění (mladší tu skladbu znají spíš jako hudební doprovod nejsmutnějších chvil).

         Skladatel Robert Schumann svá doporučení nadepsal Hudební pravidla pro život a dům.Pro školu, jako významem podstatnou část života jsem považovala – a považuji – za nejpodstatnější následující:

            „Snaž se hrát lehké skladby dobře a krásně. Je to lepší než přednášet těžké prostředně. Hrej vždy tak, jako by ti naslouchal mistr.

            Miluj svůj nástroj, ale nepovažuj jej marnivě za nejvyšší a jediný, považ, že jsou jiné a právě tak krásné, uvědom si též, že jsou i zpěváci a že nejvyšší hudba se vyjadřuje sborem a orchestrem.

            Uč se záhy základním zákonům harmonie, neboj se slov: teorie, generální bas, kontrapunkt.Půjdou ti přátelsky vstříc, když ty učiníš první krok.

            Studium dějin hudby podporované nasloucháním mistrovských skladeb různých období vyléčí tě rychle z domýšlivosti a marnivosti.

            Nenechej si ujít žádnou příležitost, kdy můžeš hrát pohromadě s druhými dua, tria atd. To dodá tvé hře lehkosti a vzletu. I zpěváky často doprovázej.

            Rozhlížej se pilně po životě i po jiných vědách a uměních. Umění neslouží k získání bohatství. Snaž se být stále jen větším umělcem, všechno ostatní ti připadne samo.

            Bez nadšení se v umění nic pořádného nesvede. Učení nikdy nekončí“.

            Měli bychom se vracet k myšlenkám jednoho z polistopadových ministrů školství. Profesor Petr Piťha je pronesl v rámci svého projevu – tuším – na Univerzitě Hradec Králové. Zájemci je najdou pod titulem Velká iluze českého školství kromě jiného v Učitelských novinách 19/2008: „Každý demograf poctivě přizná, že Evropa stárne a blbne…..Trvám na tom, že škola je především určitý řád, pokud chybí, změní se škola na zábavné zařízení…Učitelé, nadšení, co všechno si žáci dovedou najít, když brouzdají po internetu, by měli dát pozor, aby jim žáci neutonuli v bezbřehém salátu, který na internetu je ….Čím větší bude blížící se krize (řečeno v roce 2008!), tím více se bude svalovat na učitele“.

         Těm, kteří se na mě vrhnou jako na nepřítele pokroku, dodám vyjádření dalšího z (bohužel) krátkodobých polistopadových ministrů školství, světově uznávaného matematika Petra Vopěnky:“ „Knihovna nás ukotvuje. Internet nás vláčí po rozbouřeném moři“. Jsme pro své žáky a studenty vždy dobrými navigátory?

         K posledně uvedenému Schumannovu pravidlu bych dodala slova pana profesora Alexandra Sticha (1934 – 2003):  „Když je dobrá škola, dobrý systém a špatný učitel, nic se s tím nedá dělat, ale i v rámci špatného systému a mizerné školy může působit učitel podle svého uvážení.“