Děje se něco?

          Věřme, že náhodní čtenáři nebo i ti, co se o dění kolem sebe hlouběji nezajímají, si budou moci po nějakém čase, po roce, po létech bez povzdechu přečíst sloupek redaktora Lidových novin Petra Kamberského. Ten informuje o jednání evropského parlamentu, který v posledních únorových dnech řešil – citováno – zlepšení služeb cestujícím na železnici, lepší informace, ochranu a poradenství klientům v pojišťovnictví, plány, které mají odradit mladé lidi od kouření, a systém tísňového volání e-call z aut.

         Ta časová shoda – poslední únorové dny – mě ve spojitosti s událostmi na Ukrajině vrátila zpět, k našemu nedávno vzpomínanému výročí „února“1948. Tehdy někteří z angažovaných demokratických ministrů situaci podcenili natolik, že v rozhodujících dnech vládní krize odjeli na hory lyžovat či se oddávali jiným soukromým radovánkám. A jak se lze dočíst v knize amerického politologa českého původu Igora Lukeše, také velvyslanec USA v Československu se plně zaobíral svými soukromými obchodními aktivitami, na nějakou znepokojivou depeši ani nepomýšleje.

         Když jsme si to smutné výročí v intencích trendové orální historie chtěli připomenout na setkání Regionálního centra pro oběti nacismu a mezigenerační dialog, rozvinula se nečekaně bohatá rozprava. S vlastními zážitky přišli ti skutečně „dříve narození“. Mně, která jsem vzpomínané dny a dobu trávila ještě ve školních škamnách, přispěchala na pomoc náhoda v podobě opravdu neskutečně nahodile objevené knížky v městské knihovně – 1948: Vítězný únor. Cesta k převratu (1). K připomenutí smutně proslulého Zdeňka Fierlingera (1891 – 1976) jsem tu knížku nepotřebovala. Je pochovaný spolu se svým sportem  proslaveným synovcem Evženem Rosickým na olomouckém hřbitově hned kousek nalevo od ústřední kaple. Nalezl tak poslední útočiště ve své rodné Olomouci, kde jeho otec učil na obchodní akademii. Zdeněk Fierlinger byl v pohnutých dnech února 1948 po bohaté diplomatické kariéře členem Československé sociálně demokratické strany, od března do června 1948 dokonce jejím předsedou. To již otevřeně usiloval o sloučení sociální demokracie s KSČ. Dnes je zřejmé, že podvratně – jako Stalinův agent – usiloval o totéž dávno předtím. Dlouhá léta patřil k nejdůvěrnějším přátelům jinak emočně chladného Edvarda (původně Eduarda) Beneše. Jejich přátelství bylo stvrzeno vybudováním sousedících rodinných sídel v Sezimově Ústí podle architektonických návrhů Fierlingerova bratra. V posledních měsících svého života se na adresu bývalého „přítele“ prezident Beneš vyjádřil mnohem tvrději, než vyzněl Caesarův podiv: I ty ,Brute?

         Krátce jsme si z medailonků knížky o únoru 1948 osvěžili pohled na další aktéry oněch událostí. Patřil k nim kupříkladu Prokop Drtina (1900- 1980), od roku 1936 osobní tajemník prezidenta Beneše. Za války v londýnském exilu byl Benešovým politickým tajemníkem a pod pseudonymem Pavel Svatý komentoval české vysílání BBC. Od listopadu 1945 zastával post ministra spravedlnosti. Po únoru 1948 se neúspěšně pokusil o sebevraždu. V roce 1953 byl po pěti letech vyšetřovací vazby odsouzen k 15 letům vězení. Zajímavá fakta k tomu podává Jiří Gruša (jeden z našich bohužel krátkodobých polistopadových ministrů školství) v knížce Beneš jako Rakušan (2) O schopnosti českých čtenářů ocenit nejen faktografii, ale také jazykové mistrovství Jiřího Gruši svědčí okolnost, že hlad čtenářů musel být saturován hned dvojím dotiskem. V úvodní kapitole čteme: „Když jsem v létě roku 1970 měl možnost rozmlouvat s Prokopem Drtinou, zarazila mě jeho nevraživost k poúnorovému Benešovi. Zatímco pro prezidentovo chování kolem Mnichova hledal omluvné argumenty, Únor 1948 byl konec české demokracie, zaviněný nedostatkem jeho kuráže. Udivila mě především jedna věta: „Beneš mne ale varoval. V pětačtyřicátém mi řekl: na politickém postu vám nebudu moci pomoci“. A také když ho Drtinova manželka prosila o pomoc (Drtina byl po pokusu o sebevraždu zatčen a Beneš ještě v úřadě), nehnul ani prstem. Znamenalo to prostě, že prezident měl dvojí morální metr ,a že etika nebyla politika.To mi pak po letech potvrdil i Václav Černý při našich setkáních u stolu přátel v kavárně Slavia. Kdykoli padlo jméno Beneš, mávl rukou anebo vyprávěl, jak se s ním sešel na jaře roku 1948 jako s depresivním a devalvovaným mužíčkem. Život v pravdě není život v iluzi, ale bojovná existence. Kdo se obelhává, ten ho často ztrácí“.

       V knížce o únoru 1948 jsme se podívali ještě na dva medailonky. První patřil Bohumilu Laušmanovi (1903 – 1963), sociálnímu demokratovi, který nejprve sdílel Fierlingerovo stanovisko a představy o sbližování sociální demokracie s komunisty. Politické důsledky únoru 1948 ještě mohla odvrátit dodatečná demise sociálně demokratických poslanců, kteří však z rozhodnutí prokomunistické levice ve své straně nakonec neodstoupili. Přesto byla Lušmanova politická kariéra velmi krátkodechá. Již v červnu 1948 vládní funkci opustil a v roce 1949 emigroval. Z Rakouska ho na Štědrý den 1953 unesli agenti StB, byl odsouzen k 17 letům vězení, kde v roce 1963 za velmi nejasných okolností zemřel.

      Poslední, koho jsme si připomenuli, byl celkem zapomenutý Václav Nosek (1892 -1955), komunistický politik, od skončení války tvrdě se podílející na nastolování komunistického režimu. Dá se říci, že právě jeho aktivity posilování bezpečnostních složek ve prospěch KSČ byly jakousi roznětkou událostí února 1948. Není bez významu, že Václav Nosek se po únoru stal důležitým ministrem Gottwaldovy vlády – ministrem vnitra.

        Kořeny politických změn v poválečném Československu je však třeba hledat především ve výsledku parlamentních voleb v květnu 1946. Smutně zopakujme, že v českých zemích tehdy obdrželi komunisté 40,2% všech voličských hlasů, téměř s polovičním propadem (23,7%) za nimi pokulhávali národní socialisté, ČSSD získalo pouhých 15,6% hlasů. Čím a jak to omluvit, vysvětlit – ponechejme historikům, současníkům pak jako memento a varování k zamyšlení.

            Nečekala jsem, že v knížce o únorových událostech roku 1948 vydané před několika měsíci najdu tolik regionálních prvků. Jeden jsme nemohli opomenout. Ocitáme se ve vesnici blízko Olomouce. Cituji: Krčmaňský případ se týkal pokusu o atentát na ministry P. Zenkla, J. Masaryka a P. Drtinu, kterým byla dne 10. září 1947 doručena krabička s výbušninou. Ministr Drtina podal trestní oznámení a žádal vyšetření případu. Následně se rozběhlo policejní pátrání, které ovšem nic neprokázalo (policie ani neměla na řádném vyšetření případu zájem, naopak se snažila vyšetřování svést na falešnou stopu ). Naproti tomu ministr Drtina podal 21. ledna 1948 v poslanecké sněmovně následující vysvětlení: „Na základě přiznání některých obviněných zjistilo státní zastupitelství v Olomouci, že tři krabičky byly vyrobeny na žádost domovníka krajského sekretariátu KSČ v Olomouci Aloise Zapletala v Krčmani. Krabičky vyrobil stolař Jan Kopka se svým učněm. Zapletal s Kopkou se chlubili, že ministrům pošlou krabice na mouku, která je nestravitelná. Kopkova vina byla prokázána i díky jeho vlastnímu přiznání a  přiznání dalších osob zapletených do události. I přesto však ministr vnitra (komunista Nosek) rozkázal Kopku propustit na svobodu. Během vyšetřování bylo nalezeno velké množství zbraní (samopaly, ruční granáty, těžký kulomet, náboje atd.) u Vladimíra Opluštila z Olomouce. Zbraně původně pocházely z olomouckého sekretariátu KSČ. Na příkaz komunistického poslance Jaroslava Sosnára je do tohoto úkrytu přivezl za účelem pozdějšího použití Alois Zapletal“.

            Po únoru chtěli komunisté z případu vyrobit politický proces, jehož cílem mělo být prokázání protikomunistického puče organizovaného národními socialisty. Významně se na tomto „případu“ podílel ministr spravedlnosti Alexej Čepička (později Gottwaldův zeť), byl předsedou olomouckého KV KSČ. Dva pracovníci justice, Z.Marjanko a L.Loveček, kteří se na vyšetřování případu podíleli, nakonec zemřeli ve vězení. Třetí z vyšetřovatelů F.Doležel byl doživotně poznamenán pobytem v komunistickém kriminále.

            Pokoutné pokusy o zneužívání silových složek, především Sboru národní bezpečnosti (SNB) nabyly takového rozsahu, že měly být projednávány na vládní úrovni v prvních týdnech února 1948. Jednání bylo ze strany komunistů bojkotováno, což v podstatě vedlo některé poslance a ministry demokratických stran k úvahám o demisi vlády, čímž mělo být nepříznivým změnám zabráněno. Jak víme, k demisi se nakonec neodhodlal takový počet ministrů, aby vláda padla a mohlo být proto přistoupeno ke konstrukci vlády nové,pouze doplněné podle Gottwaldových představ.

         Zajímavé je svědectví poslance Josefa Lesáka ze dne 23.února 1948: Já jsem tehdy řekl prezidentovi, že nám stačí naznačit. V případě, že si bude myslet, že bude ohrožena demokracie, bezpečnost nebo nezávislost republiky, stačí pokyn a my jej půjdeme bránit. Třeba holýma rukama. Na konci audience mi prezident řekl: „Buďte klidní a vyřiďte všem, že mám situaci pevně v rukou. V Československu bude zachována demokracie v intencích Masarykových a mých, se všemi stranami se dohodneme“. To byl konec audience. Vyšli jsme do předsíně. Přistoupil ke mně kancléř Smutný a řekl: „Pane poslanče, doporučuji vám, abyste netrval na zápisu vaší audience do hradního protokolu. Musel bych tam uvést plná jména vás všech, musel bych tam ocitovat vaše oslovení prezidenta a jeho odpověď. Vy jste chráněn poslaneckou imunitou, ale pro vaše přátele by to mohlo mít nedozírné následky“. Samozřejmě jsem souhlasil.

            Další svědectví o v Nerudově ulici rozehnaném průvodu vysokoškolských studentů směřujících na Hrad ujistit prezidenta Beneše o pevné podpoře, podává jeden ze zúčastněných – Jiří Ješ (1926 -2011). Svou účast v protestním pochodu vysokoškoláků a pozdější pokus o přechod státní hranice odpykal Jiří Ješ v komunistickém vězení. Já ho již pamatuji jako nesmírně kultivovaného publicistu, na jehož rozhlasové komentáře na podvečerní páteční Svobodné Evropě jsem vždy ráda čekávala. Po listopadu 1989 byl Jiří Ješ krátkodobě poradcem prezidenta Havla, z kteréžto funkce podle sdělení, které jsem na jedné z jeho přednášek osobně vyslechla, velmi rád a rychle „vycouval“. Důvody přímo nespecifikoval, ale netajil se například s tím, že produkce skupiny The Plastic People of the Universe nebyla zrovna jeho „šálkem čaje“

         Podstatnou tečku za událostmi února 1948 zachytil Jiří Ješ v komentáři vysílaném v březnu 2006 (3): Hlavní událostí, která se spojuje se dnem 10.března 1948, je dosud plně neobjasněná smrt ministra Jana Masaryka. V jejím stínu tak zůstává událost politicky možná ještě důležitější. Na ten den bylo totiž konečně svoláno Ústavodárné národní shromáždění vzešlé z květnových voleb roku 1946, které se poprvé mělo zabývat tím, co se v naší zemi událo v předcházejících třech týdnech. Během takzvaných únorových událostí totiž komunisté učinili všechno pro to, aby se zrušilo zasedání Poslanecké sněmovny řádně svolané ještě před krizí na 24. února….Stál jsem tehdy před vraty budovy někdejší Peněžní burzy, kde parlament sídlil a kde dnes působí Rádio Svobodná Evropa (Praha – Vinohrady, Dykova 14), a z hloučku poslanců, kteří se na plánovanou schůzi dostavili, jsem zaslechl větu: „Tak to je konec, pánové“. Ano, byl to faktický konec demokracie na nekonečných dvaačtyřicet let, ale nebyl to ještě konec ústavněprávní. Ten si vítězní komunisté naplánovali se značným odstupem až na 10.března , kdy – jak se domnívali – bude už situace poněkud uklidněná. Zřejmě netušili, co se toho rána stane. Zdá se, že smrt Jana Masaryka – ať už to byla vražda, nebo sebevražda – šla jaksi neočekávaně přes jejich hlavu. Ale i když například v knize Dramatické dny února 1948 vydané za normalizace se předstírá, že sněmovna jen nadšeně aklamovala Gottwaldův vítězný projev, všechna líčení očitých svědků se shodují v tom, že atmosféra v sále byla zcela pod dojmem ranní události v Černínském paláci. Zdá se však, že převládajícím činitelem byl až panický strach, který ovládl nekomunistické poslance . Pravda, ze třísetčlenného sboru bylo přítomno jen asi 230 osob, ale i tak pro novou Gottwaldovu vládu kromě 106 komunistických hlasovalo i 124 poslanců nekomunistických, čímž bylo dosaženo více než dvoutřetinové většiny z celkového počtu. Komunistický převrat tím byl i právně zpečetěn, aniž se ozval jediný protestní hlas, který by byl využil tohoto stále ještě reprezentativního a imunitou chráněného shromáždění. I tak je nutno vyzdvihnout, že právě na ten den demonstrativně načasovala svou rezignaci na poslanecký mandát Milada Horáková, čímž dala najevo svůj nesouhlas a nezpronevěřila se důvěře svých voličů. Jinak ovšem – jakkoli nebylo asi v moci vnitřních protikomunistických sil zabránit rozšíření Stalinovy říše až k našim západním hranicím – to absolutní podlehnutí strachu bez jediného hlesu odporu by i dnes ještě mělo varovat.

         Zbývalo jen z knížky o únoru 1948 dodat, že v těch dnech obdržela Gottwaldova „rekonstruovaná“ vláda celkem 5 327 jásavých a souhlasných rezolucí ze všech koutů naší vlasti. Co bylo proti tomu oněch ubohých 150 nesouhlasných? Co zbývalo – zbývá? Zazpívat si tehdy oblíbenou píseň na text básníka, jehož jméno nechci vzpomínat: Teď když máme, co jsme chtěli…..

     Až přiměřeným způsobem podnítíte zájem svých žáků, studentů nebo i vlastních dětí, budete jim umět odpovědět, čím vlastně tzv. Únor 1948 byl? Naposledy jsme nahlédli do zmiňované knížky (1):Prvním a nejčastěji užívaným pojmem v souvislosti s únorovými událostmi je puč. Tento výraz je obvykle definován jako: násilné svržení legitimní vlády a převzetí moci ve státě, přičemž toto je provedeno malou organizovanou skupinou osob bez účasti a podpory lidových mas.

Často se objevuje pojem převrat, který je někdy uváděn jako synonymum slova puč. Podle Marka Bankowicze představuje státní převrat nezákonné svržení existující politické moci malou skupinou spiklenců, kteří využívají strategii náhlého ovládnutí neuralgických státních institucí a zařízení, a je provázeno násilím nebo hrozbou jeho užití. Je dílem konspirátorů, nejedná se tedy o politickou změnu vynucenou masovými společenskými vystoupeními.

            Dalším výrazem, který je, nebo spíše byl, pro únorové události používán, je revoluce. Ta je v politickém smyslu slova charakterizována jako zásadní změna, převrat společenského řádu, často formou ozbrojeného povstání.

            Takže, jakým způsobem se dostala KSČ v únoru 1948 k moci? Z určitého úhlu pohledu je možné říci, že se jednalo o legitimní akt uskutečněný v souladu s tehdejší československou ústavou.Komunistická strana skutečně v roce 1946 vyhrála parlamentní volby a po právu byla nejsilněji zastoupena ve vládě. Stejně tak i vlastní doplnění vlády novými ministry, kteří nahradili odstoupivší zástupce tří nekomunistických stran, by samo o sobě nemuselo být problémem. Je skutečností, že v únoru 1948 podalo demisi 12 ministrů (později ještě 2) z 26. Nebyla jich tedy zpočátku většina, a tudíž vláda mohla být doplněna a rekonstruována. Pokud bychom posuzovali pouze tuto stránku věci, museli bychom uznat, že vše proběhlo v souladu s ústavou, tedy legálně.

          Nabízí se jiná stránka posouzení? V širším kontextu a souvislostech lze hovořit o nelegálním postupu, především předchozím dlouhodobém užívání nelegitimních prostředků (jako příklad je uváděna  krčmaňská aféra) a působení ve smyslu ovládnutí bezpečnostních složek ve státě.

Abychom nekončili tak smutně a v nezvratných pochybách, zalistovali jsme ještě v jedné z aktuálně úspěšných publikací, vlastně shrnující, co nám únor 1948 taky přinesl. Jedná se o knížku nedávno prodávanou i s dobovou síťovkou – Retro ČS – Co bylo (a nebylo) za reálného socialismu (4). Ne vždy jen se vzpomínkovým optimismem jsme porovnávali tehdejší a dnešní chleba, jogurty, socialistický „šunkáč“ – gothaj (obsahoval prý až osmdesát procent jakostního masa!), povzdechli nad zničeným cukrovarnictvím (nám na Hané zvlášť citelném), ale skončili vesele anekdotami populárního „rádia Jerevan“, které mělo odpověď na všechno.Dotaz posluchače: Slyšel jsem, že v Leningradě bylo maso, bude také v Moskvě? Odpověď rádia: Ano, výstava je putovní.

          Námitky, že časově přicházím „s křížkem po funuse“, kam s únorem, vždyť už je březen! – odmítám. Opakovaně se lká nad výukou dějepisu, historie, zejména té poválečné. Podávají se nové a nové granty na vytváření (opisování?) zaručeně kvalitních, (mnohdy strnule akademických)příruček pro výuku naší novodobé historie. Jak vidět, stačí rozhlédnout se, „vyzobávat“ fakta  z existujících dokumentů a knih, vhodně je vkládat do učiva, aktualizovat, porovnávat, diskutovat… Bez ohledu na roční dobu, aktuální, doporučované a zrovna médii do omrzení vágně omílané výročí, bez vhledu, zaujetí, snahy po poznání…Kde vůle, tam cesta.

 

  1. ČAPKA, F., LUNEROVÁ, J.  1948: Vítězný únor. Cesta k převratu. Brno: Edika, 2012.

                                                    ISBN 978-80-264-0089-9.

  1. GRUŠA, J.  Beneš jako Rakušan  Brno. Barrister and Principal, 2011.

                                             ISBN 978-80-87474-12-9.  

  1.  Hovořil Jiří Ješ. Rozhlasové komentáře z let 2003 – 2006.

                                             Praha: Radioservis, a.s. , 2007. ISBN 978-80-86212-06-7.

  1.   PETROV, M. Retro ČS. Co bylo (a nebylo) za reálného socialismu.

                                              Brno: Jota, s.r.o., 2013. ISBN 978-80-7462-422-3.