Jak jsem byla supervidovaná

         Chodívám tou historicky důstojnou budovou, sídlem vícero školských institucí, dvakrát týdně. Když se mi už poněkolikáté dostalo na chodbě uctivého pozdravení, zneklidněla jsem. Co za tím může být? Došlo mi to! Žádnému z místních pedagogů přece na mysl nepřijde, že by tato starší paní, přiznejme přísnějšího vzezření, mohla v oné budově sedávat jako studentka vedle těch dvacetiletých, i mladších a v předsevzatém boji s Alzheimerem na dohled zdolávat úskalí jazykového vzdělávání. Studentka jazykovky? Spíš nějaká kontrola, nedej bože možná z České školní inspekce?!

          Nějak mě to přivedlo k zamyšlení nad osobními zkušenostmi se školskými úřady a najmě inspektory, kontrolou ve škole obecně. Otázka a problém ve školství stále živý. Co takový kariérní řád, po kterém se v učitelských řadách volá? Kdo a jak bude učitele hodnotit? Co bude kritériem? Vzpomínám na jednu ze svých kolegyň, mně lidsky i věkově velmi blízkou. Pečlivá, přepečlivá paní učitelka, své žáčky nikdy neošidila byť o jediné cvičení v učebnici. Její hodiny byly naplněny svědomitou prací, nic se neodbylo, nic neošidilo, ani minuta nepřišla vniveč. Kolik ředitelů škol či inspektorů by nad podobnou členkou pedagogického sboru zajásalo. Ale – ty vyučovací hodiny byly „bez chuti a bez zápachu“, abych parafrázovala Vladislava Vančuru. Jak tu paní učitelku hodnotit ve srovnání s mladším kolegou, který jako vychovatel v téže internátní škole občas zapomínal na povinné zápisy do knihy služeb, občas na okně společenské místnosti i talíř s nedojedeným krajícem od večeře….Ale svěřené kluky úplně „zfanfrněl“, sestavil z nich hudební skupinu, kde i ti minimálně muzikální hráli alespoň na hřebínek (doslova), sám rybář inspiroval svěřence ke snaze splnit podmínky pro zisk rybářského lístku a ….kluci ho prostě  brali se vším všudy, nic – ve všech směrech – jim nebylo zatěžko. A teď hodnoťte!

            Hněte mě nesplněný slib daný posluchačům na pedagogické fakultě. Předsevzala jsem si po odchodu do důchodu sepsat praktickou příručku, jak se chovat u zkoušky a co a jak s kontrolními orgány, s řediteli a inspektory. Můžu čerpat z více než padesáti let ve škole, skoro půl na půl základní a vysoké. Jsem produktem Nejedlého „jednotné školy“ – osmileté střední se závěrečnou zkouškou a jedenáctiletky s maturitou v sedmnácti. V mém případě – trochu namyšleně formulováno – to zase snad nejhůř nedopadlo. Toho Zdeňka Nejedlého, u jehož sochy před základní školou v jeho rodné Litomyšli jsem si opsala noblesní slova (byla vzpomínaná i v loni vydané monografii): Rozmnožil i poškodil kulturu českou. Přinesl poctu i úhonu rodnému městu, jež oceňuje dobré a zavrhuje špatné jeho skutky. Té noblesy je nám, přátelé, aktuálně třeba, všude – a začněme s ní ve škole, prosím.

            Sloužila jsem celkem pod deseti řediteli či vedoucími. Byly mezi nimi tři ženy a přiklonila bych se ke známému názoru, že „pod ženskou“ se slouží hůř. U jedné to platilo beze zbytku. Shodou okolností u té, která „držela zaměstnance v šachu“ zdůrazňováním svých konexí na nejvyšších stranických postech, neb jeden člen ÚV KSČ , nejvyššího stranického orgánu v Praze, byl kdysi jejím spolužákem z rodné vísky. Když jsem se připojila ke dvacítce těch, kdo hodlali postupně „její“ školu opustit, zvládla to bravurně. Můj přestup, ač nestraničky, byl samozřejmě posuzován také stranickou organizací, kde soudružka ředitelka prohlásila, že by se beze mne ve škole neobešla. A měla jsem utrum! Tak jsem to s ní osm roků vydržela. Už tehdy se mi však osvědčila základní premisa: plnit své povinnosti co nejsvědomitěji a nebát se! Má rodina tvrdí, že nemám dostatečně vyvinutý pud sebezáchovy. Opravdu jsem se nikdy ve škole nebála a zejména s inspektory jsem vycházela přinejmenším bez problémů. U toho posledního jsem se dokonce dozvěděla, že mě na nějakém semináři prohlásil za štiku, jakou by potřebovala každá škola. A se slovy –„A tak to děvčeti dopřejeme!“ – mi jako učitelce základní školy podepsal přihlášku ke studiu francouzštiny a arabštiny (JASPEX – jazyková příprava expertů pro rozvojové země) na UK v Praze.

            Dva z mých ředitelů byli shodou okolností bývalí inspektoři. Na oba vzpomínám ráda. S prvním jsem se setkala při svém původním čtyřletém působení vychovatelky v dětském domově. Práce vychovatelky – to je nádherná práce! Můžete si do nekonečna vymýšlet! Jenže nastupujete-li do služby v pátek a odcházíte z ní v pondělí ráno, sloužíte-li i na Štědrý večer( i noc), těžko se to slučuje s mateřskými povinnostmi, zejména v éře čtyřměsíční mateřské dovolené….jak jsme to tehdy všechno zvládli (spíše zvládly)? – ptávám se sama sebe.

            V té době došlo k mému prvnímu konfliktu se školským úřadem, konfliktu, který nabyl až existenčního charakteru. Má otevřenost a upřímnost vůči nadřízeným nakonec fatálně skončila když ne vyhazovem, tak odmítnutím schválení mé přihlášky k dálkovému studiu. Dodnes ten papír mám schovaný. Vedoucí tehdejšího školského odboru na něm píše, že povinnosti dálkového studia by mi zabraňovaly ve vzorném výkonu funkce vychovatelky, který dosud vykazuji. Můj pan ředitel – už dávno na pravdě boží a je tam už většina těch, na které budu vzpomínat – mě tehdy na základě svých minulých inspektorských konexí „ukryl“ (takových bylo víc) na speciální školu a umožnil „aspoň“ studium defektologie (brzy s politickým táním přejmenované ze sovětského vzoru na speciální pedagogiku). To „aspoň“ dnes dávám do uvozovek s vědomím, že se v mém případě naprosto v kladném slova smyslu naplnilo to, co říkal Thomas Alva Edison: Tajemství úspěchu v životě není dělat, co se nám líbí, ale nacházet potěšení v tom, co děláme. S tím úspěchem, to nevím, ale toho potěšení jsem ve školních třídách a posluchárnách došla vrchovatě! Do posledních dnů budu o učitelském povolání mluvit jako o povolání krásném, kreativním – s dodatkem – pokud je jako kreativní vykonávat chcete.

            S vděkem vzpomínám také na svého prvního ředitele na speciální škole. Zavedl mě ke třídě se slovy: „Hážu vás do vody a plavte!“ Když jsem skoro po čtvrtstoletí „doplavala“ na pedagogickou fakultu, dala jsem mu to vědět. Jako starý pán mi napsal velmi hezký dopis – taky ho mám schovaný. Měl v sobě vrchovatou měrou už vzpomínanou noblesu a kultivoval mě i v mluvním projevu. Dodnes slyším , jak reagoval na má slova , že „….tady něco smrdí“. „Snad páchne, milá kolegyně“, vzpamatoval mě s mírnou výtkou v hlase. Kdybych dnes měla vypsat vše, co se pokoušel ve škole zavést,  vyvolala bych u současných pedagogů shovívavé pousmání. Nemůžu však vynechat něco, co bych mohla klidně označit jako současně diskutovanou supervizi. Za onoho pana ředitele – do důchodu odešel v roce 1970 – jsme všichni v té škole byli svým způsobem „supervidovaní“ (děsný tvar!) učitelé. To když pan ředitel přišel s návrhem, že se jako učitelský a vychovatelský sbor budeme pravidelně scházet na hodinách jednotlivých učitelů, které pak následně rozebereme, zhodnotíme a vůbec prodiskutujeme. Tu vzpomínku mám zošklivenou skutečností, kdy jeden z nás jaksi neunesl tíhu nezdaru a velmi nepěkným způsobem se snažil vše „hodit“ na žáky. Myslíte, že by se to v současnosti nestalo? Jiný kolega se zase zcela zjevně pokusil svou „supervidovanou“ hodinu s žáky předem nacvičit (rozdal otázky, určil odpovídající…). Neznám větší trapas a hlavně větší pedagogické i lidské znemožnění. Byl to učitel (pojmenuji ho Novák), o kterém se říkalo: Proboha, nedávejte to Novákovi, vždyť to zkazí!“ Věděl to a spokojeně s tím žil.

            Studentky speciální pedagogiky jsem se pokoušela vybavit na cestu pedagogickým houštím ponaučením, které jsem si odnesla z jedné hospitace zmiňovaného pana ředitele. Po hospitaci, když se mnou rozebíral, co se mu v hodině líbilo a co nepozdávalo, nakonec prohlásil: „Bylo to pěkné, ale děti si ukazovaly prstem“. Mínil tím, že si žáci při čtení pomáhali ukazováním textu prstem. Já jsem tehdy šla kriticky do sebe, uznala vytýkané s příslibem, že se tak příště už nestane. Svým studentkám jsem říkávala, že při každé hospitaci dojde k nějakému tomu „ukazování prstem“, že je třeba to hospitujícímu orgánu dopřát, jinak by se přece cítil zbytečný, něco najít musí. To vše ovšem stále za předpokladu, že své povolání budou vykonávat s nejvyšší snahou a nejlepším svědomím.

            Na hospitace jsme byli v té škole – učitelé i žáci – poměrně zvyklí. Jednak k nám chodili na náslechy i výstupy studenti a studentky pedagogické fakulty, jednak nás hojně navštěvovali učitelé běžných škol všech stupňů při různých exkurzích. Podobných škol – ZŠ pro vadně mluvící – bylo v celém Československu příslovečně na prsty jedné ruky. Pamatuji – aktivně –i skupinové hospitace metodiků různých předmětů. Pro mě při každé hospitaci nebo jiné podobné aktivitě platí pohádkové „mha přede mnou, mha za mnou“, přítomnost cizího elementu jaksi nevnímám. Asi to bude souviset s tím zmiňovaným deficitem pudu sebezáchovy.

            Všechny hospitace a inspekce pochopitelně avizované nebyly. Ten sešit už nenajdu a je mi to moc líto. S potutelným potěšením bych si v něm znovu četla červeně vepsanou poznámku: Vzorná školní příprava! KŠI (krajský školní inspektor) – a podpis. To jméno si samozřejmě pamatuji, ale netřeba soudruha inspektora po tolika letech ztrapňovat. Podepsal se mi tak totiž do sešitu příprav v době mé už značné lidské zralosti, jako nějakému prvňáčkovi. Jen ta hvězdička u jedničky chyběla! Ono se s tím pojí hezký příběh (a příběhy – to my teď přece rádi!). Do školy jsme dojížděli autobusem. Soudruh inspektor, přijechavší vlakem z Ostravy, si schválně nechal jeden autobus ujet, to aby se s námi nesetkal a nevaroval nás tak. U školních dveří pak zazvonil po první vyučovací hodině (od té doby jsme si my domácí zvykli zvonit třikrát). A hned vyrukoval s požadavkem – o velké přestávce, tedy po další vyučovací hodině – všichni odevzdají své přípravy na vyučování. Jaká mela začala či nezačala v řadách mých kolegů, nevím. Mě to nezaskočilo. Přípravy jsem si (platí to SI – pro sebe, ne pro kontrolu nadřízených) poctivě psala. Ne s koncentrací na to, CO budu učit, ale JAK to budu učit. Některé sešity mám ještě schované.

            Tolik jen přehršel vzpomínek na kontroly, hospitace, supervize(?) na základní škole let drahně minulých. Jak tomu bylo na univerzitě, kam jsem přišla v roce 1986, to už by chtělo samostatné pojednání. Ne vedoucí kateder, nadřízení, ale skutečnými hodnotiteli se stávali sami studenti. Zpětné vazby se vám dostane již zájmem o nepovinné přednášky nebo semináře, počtem a strukturou těch, kteří za vámi přicházejí se zájmem o vedení jejich bakalářské či diplomové práce. Tady bych mohla posloužit poznámkami k  pokusům o tzv. evaluaci výuky. Pokusy iniciovanými „shora“. Několik jsem jich zažila, bohužel nikdy nedotažených do konce. K výsledkům jsme se nějak nikdy nedopracovali, nebo se je vlastně nedozvěděli. Vím, že bych nedopadla nejlíp. Opak bych považovala za prohru. I v tom je jedna zásadní ošemetnost jakékoliv kontroly, supervize. Snažila jsem se vždy hned z počátku stanovit přesná pravidla a potom na nich nemilosrdně trvat. Žádné testy, ale vše ústně (naučme se mluvit), dost písemných úkolů (naučme se psát). Zabere vám to hodně času, vyžádá si hodně úsilí. Obliby vám to nedodá. Někdy se ale po státnicích a po promoci dočkáte kytice s vkomponovanými obyčejnými tužkami. To jako reakce studentky na vaši dříve v lehkém žertu pronesenou větu: „Bože, víte, co jsem na vašich poznámkách a podkladech vypsala tužek?“ Jedna z možných nejhřejivějších supervizí.