Už je to tady!

          Nikdy jsem jako učitelka neprovozovala nic, co by se dalo nazvat čtenářským deníkem. Dodám, že tou základoškolskou učitelkou jsem byla v letech 1963 až 1986 – a vidíte – přežila jsem to! Stejně jako jsem bez vrchnostenské pohromy přežila rozhodnutí, že výklad o baladě jako literárním žánru budu svým žákům (osmákům) prezentovat na silně nábožensky podezděných Erbenových Svatebních košilích. Jak jinak bych mohla doložit to, co mě samotnou na počátku 50.let minulého století učila paní učitelka (na základní školu politicky deklasovaná středoškolská profesorka) Doupalová: balada je báseň pochmurného ladění, kde se vše děje ve třech baladických skocích, vystupují v ní nadpřirozené bytosti, na počátku je nějaké provinění, které musí být odčiněno pokáním….Jak krásně lze odtud přes žánrově matoucího Nerudu dojít až k Wolkerově sociální baladě U rentgenu!

         Ale zpět ke čtenářským deníkům. Vedla jsem žactvo spíše k deníkům, které bych nazvala kulturními. Jednalo se o jakousi lístečkovou kartotéku (kdeže byly počítače a další vychytávky!), kde si kluci a děvčata jednoduše, heslovitě zaznamenávali, co v určitém období přečetli (stačilo jméno autora a název díla, se stručným hodnocením, cítili-li tu potřebu, jménem ilustrátora apod.), odkaz na zajímavý film, eventuálně shlédnutou výstavu, navštívený koncert…. Nějak zvlášť jsem ty záznamy nekontrolovala, rozhodně ne formou testu. S tím se střetla až moje vnučka, u paní učitelky, které jsme si obě velmi vážily. Nevím, jaká míra pedagogického zoufalství tu ženu přivedla až k tomu, co jsem v roce 1992 zachytila v jednom ze svých fejetonů pravidelně uveřejňovaných v časopise Moderní vyučování. Byl nadepsaný Krmě Přemysla Oráče a dovolím si z něho část ocitovat:

„S  Jiráskovými Starými pověstmi českými jsem se setkala jako s doporučenou, druhdy( povinnou) školní četbou své vnučky krásného věku čtrnácti let. Věnovaly jsme Jiráskově knize jedno nedělní odpoledne. Neuškodilo mi to. Mnohé jsem si z bájného dávnověku zopakovala a už notně dospěláckýma očima jinak Jiráska nahlížela. Dnes bych se mu za svá mladická odmítání skoro omluvila.

Po bouřlivé diskusi nad knížkou (bože ta dnešní mládež ale neví zhola nic!) odcházela má vnučka s několika písemnými poznámkami ke každé z pověstí. Snad ten test nějak zvládne. Inu, nezvládla. Dostala za čtyři. Na lýčené Přemyslovy střevíce se ještě upamatovala, horší to bylo s voly a ke snídani chudákovi Přemyslovi přisoudila jen chléb, na sýr zapomněla. Jeden ze spolužáků problém vyřešil svérázněji, s nadhledem. Nevím, do jaké míry to paní učitelka ocenila.Chci věřit, že se zasmála a šla takříkajíc do sebe, když četla, že Přemysl Oráč v onen historický den s chutí posnídal (posvačil?) chocapic (pro neznalé = oblíbené lupínky dnešní omladiny). Držím ti palce, chlapče! Ale z toho Jiráska si časem něco přečti. Najdeš tam podstatnější věci než nějakou snídani.“ 

         Další rodinné setkání s povinnou (doporučenou) školní četbou doluji z paměti ve spojitosti se svým vnukem. Jako žák šesté třídy základní školy měl přečíst Babičku. Považuji i dnes ten požadavek nejen za velký omyl, ale přímo provinění jak na Boženě Němcové, tak na zaangažovaných (?) dětech. Babička je klenot, bez ohledu přikloníme-li se ke zpochybňování jejího autorství, o čemž se můžeme dočíst například v knize Petra Kovaříka – Literární mýty, záhady a aféry. Asi nejpříhodněji to vyjádřila má dcera poznámkou, že Babička se má číst až tak ve třiceti, již s určitými životními zkušenostmi, jinak ten literární klenot neoceníme. Obávám se, že navyklým způsobem Babičku dětem jen zprotivíme – a kolik se jich později k té knížce vrátí? Možná by stačilo  Babičku ve školách příležitostně četbou kratších úryvků dětem přibližovat. Třeba zrovna teď o Vánocích – to jsem vždy ve škole čítávala, jak to v ty dny chodilo na Starém bělidle. Příležitostí by bylo vícero. Kupříkladu i v kombinaci s promítáním částí televizní ( Pavlíčkovy a Moskalykovy) Babičky, včetně té filmové z protektorátního roku 1940.

        Ve snaze vyhovět požadavkům školy jsem se tehdy rozhodla Babičku svým vnoučatům na pokračování celou přečíst. Předčítání – to oni měli rádi! Ve vzpomínkách ty chvilky s vymydlenými vnoučaty už pod peřinou považuji za jedny z nejhezčích. A tak jsem četla, pěkně každý večer, aby se nit nepřerušila. Sem tam jsem trochu upravila nějaký přechodník, nějaké slovo (nebylo jich mnoho)– byl-li zájem – vysvětlila. Jedno jsem vysvětlovat nemusela. Ano, tušíte správně – jedná se o ono místo ve čtvrté kapitole, kdy „…přišedši domů, převlékla se babička ze svátečního šatu, vzala na se kanafasku a šukala po domě“.V tu chvíli vnučka – žákyně IV.A  ZŠ – zbystřila a pobaveně nadzvedla hlavu z polštáře, což jsem odbyla poznámkou: „No, no, ty jsi nějaká chytrá“ a četlo se dál. Roky letí, vnučce je pětadvacet a vy se nebojte, nic podobného už řešit nebudete. V novém, aktuálním vydání Babičky je inkriminovaná věta nahrazena sdělením: „Když přišla babička domů, převlékla se ze svátečního oblečení, vzala si lněnou sukni a dělala drobné domácí práce“. Přečetla jsem si to v článku Jiřího Peňáse v Lidových novinách ze dne 4.12.2013.  Má výmluvný titulek Babička nešuká po světnici, ale něco opravuje. Vřele ho doporučuji vaší pozornosti. S jistou mírou sarkasmu se redaktor Jiří Peňás ptá: „ Co to ta babička dělala? Odvážlivci a drzouni se mohli ptát učitelek, ty padaly do rozpaků, vykrucovaly se nebo ty inteligentnější odpovídaly. Mohlo se na tom skvěle ukázat, jak se slova v jazyce vyvíjejí, že jazyk nezůstává stát a je plný zajímavostí a překvapení: případně se mohla k tomu přibrat ještě polština – a žák byl najednou lingvisticky vzdělán. A teď si přečte, že babička dělala „domácí práce“.Vyměňovala žárovky? Chodila se šroubovákem po světnici? – Základní slovo české imaginace mu zůstane utajeno. Jaký to smutný úděl…“.

         Těch úprav je v nově vydané Babičce podstatně víc, o některých z nich se dočtete ve zmiňovaném článku. Autor přiznává nakladatelství Práh pěkné výtvarné řešení a dobrý tisk. V závěru pak  Jiří Peňás píše: „Následkem této péče byl text především důkladně – banalizován a znivelizován. Byl vyžehlen do podoby konvenčního a fádního produktu….Vnucuje se samozřejmě otázka, proč k tomu nakladatel přistoupil. Upravovatelé se domnívají (možná i upřímně), že tím „…knihu přibližují dalším generacím dětí tak, že si v ní budou rády samostatně číst a bez větších potíží si zamilují hodnoty, které do ní byly před mnoha lety s láskou vloženy“. Zní to pěkně, ale je to ve skutečnosti medvědí služba. K hodnotám klasické literatury patří právě i jazyková zvláštnost a jistá archaičnost, která přitom nezabraňuje porozumění – nebo jen minimálně. Ochudit čtenáře, a právě dětského, o tento zážitek, je vlastně nefér. Číst Babičku bez onoho jejího „šukání“ může způsobit mnohem větší újmu než nad tím slovem žasnout“.

       Upravovatelé možná ani tolik nemysleli na ty mladé vzdělance, kteří s hrdostí prohlašují, že oni si budou s češtinou hrát podle vlastního uvážení, i když ty jejich hrátky jsou celkově liché.  Věřme, že jsou jen projevem něčeho, co historik Pekař nazýval psinkou mládí, která přejde. Neztrácejme naději,ačkoliv…. O smutném trendu svědčily už před nějakými pěti lety výzkumy, které realizovala profesorka Alena Macurová z Univerzity Karlovy. Už je to tady! – chce se říci tváří v tvář novému vydání Babičky. Shodou okolností podnětem k výzkumu byla opět Božena Němcová, vlastně otázka, zda bude nutné jazykově upravovat její pohádky. Znovu si dovolím vrátit se krátkou citací k jednomu ze svých fejetonů (Ekologická pedagogika, Moderní vyučování 2008): „Podle jednoho aktuálního výzkumu gymnazisté(!) ve věku patnácti až šestnácti let nerozumějí slovesům balamutit, spílat, trýznit a stejně tak adjektivům horlivý, útlocitný, chrabrý, cudný, ze substantiv uvedu pojmy šev a jho. Takže od roku 1996 upravujeme dětem pohádky Boženy Němcové v tom smyslu, že slovo zakabonit se nahrazujeme výrazem zamračit se, místo zesinat píšeme zblednout a chraňte se dětem něco zapovědět – nehledě na chystané zákony sociálních experimentů nemůžete dětem nic zapovědět, ale pouze zakázat.“

         Jak vidno, od pohádek už jsme postoupili dál. Kde a čím skončíme? Podívám-li se do denního tisku, jazykově to vyhlíží na „globalizační trend požírání menších jevů většími“, jak se případně vyjádřil překladatel Jan Mattuš, jehož účast v novinovém sloupku Ztraceni v jazyce vždy kvituji s povděkem. Že se nijak zvlášť nemýlí, můžu doložit z téže novinové stránky, z přírodovědného sloupku, obvykle mírně s gustem provokujícího autora, což nemusí být na škodu. Tentokrát to jazykově poněkud přehnal, když v krátkém článku uvedl, že „……tam kompetují o překrývající se voličské segmenty….krtci kompetují úplně o všechno….s krtkem kompetujeme o pažit…..kočky kompetují o lovecký úspěch…..a nezačnou kompetovat….“. Teprve v závěrečných řádcích se objevilo sloveso soupeřit (jako synonymum by se hodilo i bojovat). Tam směřujeme? Ještě že jsem na stránkách denního tisku objevila také článek o novém občanském zákoníku. Dozvěděla jsem se, že autoři vtělili do jeho paragrafů právo brát se o štěstí svoje, své rodiny a blízkých. Budou tomu obratu rozumět dnešní studenti odchovaní jazykově upravenými pohádkami? A co teprve školáci, čtenáři upravené, předžvýkané Babičky? Neměli bychom se aspoň ve školách více brát o rozumná řešení a zásahy? Pochopitelně nejen v literatuře.

 KOVAŘÍK, P.  Literární mýty, záhady a aféry.  Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 2003.

                       ISBN 80-7106-603-6.