Na cestu

           Jsem knihomol, mám knížky, kam se podívám, prostě zloděj by si u mě jen početl, jak říkávám. Na jedné poličce shromažďuju už několik knížek pro svá (eventuální) pravnoučata. Když se s tímto určením prvně objevila knížka pod naším vánočním stromečkem, vyvolalo to trochu podivu, ale rodina už si zvykla. Odolejte třeba nádherné publikaci Opera nás baví s podtitulem První kniha o opeře pro děti a rodiče. Pochybuji, že ji někdo v dohledné době znovu vydá. O vaření a jídle v ní nenajdete ani slovo.

         Jednu ze svých nejsličnějších knih – obsahem i vyvedením –směrovanou pravděpodobným pravnoučatům mám stále po ruce, pro chvíle sváteční a hlavně ty krušnější. Jejím autorem je noblesní pan profesor Petr Piťha, krátkodobě – bohužel! – jeden z našich polistopadových ministrů školství. V té knížce, s nádhernými ilustracemi Jiřího Anderle, mám založený výstřižek z novin s reakcí pana profesore na vystoupení jednoho z někdejších „oživovatelů“ naší politické scény (kde je mu konec, ale jsou zde jiní!) Pan profesor tehdy řekl: „Jako již starý muž mluvím zřídka, krátce a nevstupuji do hádek s lidmi zkaženými“. Sledovala jsem tenkrát tu scénu se všemi souvislostmi v televizi.

         Naštěstí se pan profesor věnuje také činnosti literární, jejímž plodem je i ona skvostná kniha s titulem Paměť a naděje – Z pověstí Čech a Moravy, uvedená moudrými slovy: „V knize, kterou otvíráte, není vůbec nic nového, protože dávné pověsti a mýty Čech a Moravy vyprávějí stále totéž. Mění se jen dobové zasazení vypravěčů. Od doby, kdy naše pověsti vyprávěl Alois Jirásek, uplynulo sto let. Zkusil jsem je napsat znovu, neboť jsme o jedno století bolavější, zdánlivě zkušenější, ale o nic moudřejší“. Pro mě je to čtení pro sváteční chvíle. Kdybych ještě stávala před lavicemi ( těmi základo- i vysokoškolskými), určitě bych si v tomto potemnělém čase na sklonku roku našla chvilku na krátké počtení před začátkem výuky. Nejlíp hned tak po ránu, ještě za šera, kdy si kluci položili hlavy na ruce složené na lavicích a já jsem četla…tu kousek z Babičky, jak to chodívalo na Starém bělidle před Vánoci, tu z prvního dílu F.L Věka (zemřelý páter bibliotékář na prkně v kapli, to byla skoro detektivka), jindy patřičně dramaticky Svatební košile, potom zase úryvky vzpomínek Karla Svolinského na dětská léta na Svatém Kopečku, kde aktuálně sídlila naše škola…….

            Sbírka pověstí Paměť a naděje není jedinou knížkou, kterou mám z pera pana profesora Petra Piťhy, kultivovaného a úctyhodného vzdělance. Ten termín se dnes neužívá, nahradit ho má  intelektuál, jenže to slovo nabylo velice pejorativního zabarvení.Upřesněně – pan profesor je teolog. Mám na mysli jeho publikaci na první pohled skromnější výpravou i rozsahem – Výchova, naděje společnosti. Vyšla v beletrizované podobě již v roce 2006 a nevím, ke kolika čtenářům se dostala. Někteří ji mohli přejít podrážděni jejím neskrývaně náboženským podtextem, svou koncepcí se víceméně přidržuje Desatera. Každý předsudek je zavádějící, ne-li škodlivý. Já sama rozhodně nejsem „kostelová“, můj postoj k institucionalizovaným církvím asi nejlépe vystihují verše Jana Skácela:

 Nechci, aby mne obmýšlel kterýkoliv bůh.

Mám odedávna svého,

 Pro vlastní potřebu, i svému narovnání.

 A pro pokoru, které je mi třeba.

To neznamená, že se v nedělním odpoledni ráda nepodívám na TV program Uchem jehly, nevyslechnu názory těch nábožensky orientovaných ( čím vehementněji jsou mediálně prosazovaní, tím jsou pro mě nedůvěryhodnější) řídíc se slovy sv.Augustina (nebo Pavla z Tarsu?) : Všechno poznej a dobrého se drž! Z rozhlasu vyslechnu výsledky výzkumu UK Praha: Učitelé nemají jistotu, k čemu vlastně mají děti vést. Příklad dalšího velkohubého, zbytečného a peníze mrhajícího „výzkumu“. Stydím se – za „získaná a prezentovaná fakta“, i vůbec za potřebu podobný výzkum pořádat. Jsme na tom opravdu tak špatně? Přišla by jiná vysokoškolsky vzdělaná profesní skupina s něčím podobným? Chápu ty na začátku profesní pedagogické dráhy. Snaha, touha a chuť o stavu a cílech zvoleného učitelského povolání přemítat je šlechtí.

          Jednou z knih, která by je mohla na té cestě spolehlivě orientovat a vést, je právě publikace Výchova, naděje společnosti. Vadí vám kapitoly nadepsané přikázáními z Desatera? Proč? Znáte lepší a výstižnější etický kodex? Pro uklidnění – z celkových 52 krátkých kapitolek (nanejvýš dvou- třístránkových, vhodná četba i do metra nebo autobusu cestou do školy) těch přímo inspirovaných Desaterem je osm. Obtížně vybírám, ze kterých dalších kousek ocitovat. Že pan profesor Piťha k problémům výchovy (a vzdělávání) nepřistupuje mentorsky suchopárně , doložím citací z kapitolky Paradox výchovné práce: „Vím, že se o mně občas říká:Co to zas ten starej vůl pindá? Inu dobrá, jsem raději starý vůl, který táhne, než abych trpěl chorobou šílených lidí“.

            Velmi aktuální jsou pro celou společnost – a školu logicky především – problémy spojené s otázkami globalizace a multikulturalismu. K tomu druhému se ve stejnojmenné kapitolce pan profesor vyjadřuje na necelých třech stránkách textu. Nedá mi, abych z nich neocitovala alespoň kousek : „Co se týká multikulturní výchovy, domnívám se, že nelze z nějakého jedince vychovat současně plnohodnotného slušného křesťana, žida, muslima a brahmána atd….multikulturní člověk by byl nutně morálně svévolný, protože kdykoli by narazil na nějaký příkaz v jednom náboženství, odvolal by se k jinému. Křesťan ve chvíli potřeby by opustil monogamii a přijal nejprve omezenou polygamii jiných náboženství a kultur, později úplnou promiskuitu. Napadá mě tu jednoduchá paralela. Dovedete si představit v zemědělství multikulturní pole? Bylo by zvláštní, neboť by se nepoznalo, co pěstujete, zda pšenici, brambory, bodláky nebo olše. Jistěže může v přírodě takové pole existovat, některé rostliny se prosadí a jiné vymizí. Ale takové pole označíme za neobdělávané. V multikulturní výchově je to stejné.

            O několik řádků níže přichází pan profesor Piťha s řešením dané situace, s úkolem pro učitele: „Co  můžeme a máme udělat, je vychovat monokulturní lidi tak, že si co nejplněji osvojí slušnost své kultury a její principy. Na jejich základě se pak seznámí s jinými kulturami, vůči kterým budou uctiví právě proto, že budou hluboce kulturní. Mezikulturní dialog je totiž možný jen mezi kulturními lidmi…..Snaha vylhat se z kulturních odlišností a mezikulturních problémů tím, že se hranice kultur smažou, povede k jedinému, totiž k ošklivým výbuchům fanatismu. Za člověka multikulturně vychovaného lze považovat jen toho, u koho je zbudována připravenost žít v různých kulturních prostředích, aniž by to vedlo ke ztrátě jeho identity“.

            Na závěr bych mladým učitelům (a pochopitelně také učitelkám- ach, ta politická korektnost, ty nepřiznané mindráky!) hledajícím cestu nabídla kapitolku Odpovědnost učitele. Kromě jiného v ní můžeme číst: „ Vyrozumívám, že si nevíte rady s otázkou, co vlastně je odpovědnost učitele. Nedivím se, protože se dnes stále mluví o odpovědnosti, a to je vždy znakem toho, že je něco v nepořádku. O tom, co je v pořádku, se nemluví…….Tento obrovský úkol je zvladatelný proto, že žádá jen dvojí: s dětmi opravdu být a neopustit je. Nechtějme od učitelů nemožnosti. Řeknou si, že to, co chceme, se plnit nedá a neudělají tak samozřejmě ani to, co možné je. V době, kdy tolik dospělých tápe, kdy je tolik názorových zmatků, není úkolem učitele znát všechny odpovědi, ale co nejpoctivěji hledat cestu životem a ukázat směr. Znamená to ve svých hodinách a v konkrétní třídě ukázat, kam mají žáci jít, jak se chovat, aby vytvářeli společenství, po jakém by toužili, kdyby snad nepřízní doby a osudu z něho byli vytrženi. Nemyslete si však, že vytvořit takové místo znamená děti hýčkat, rozmazlit a ve všem jim vyhovět. Není to ani místo hry. Je to místo, kde se děti učí, to jest pracují na tom, aby rostlo jejich poznání. Bohužel je tomu tak, že budete-li svědomitě plnit svůj úkol, budete nejednou kritizováni“.

            Maně mi napadá, jak jedna z mých (snad) rad studentkám a absolventkám pedagogických studií zněla: Vyhýbejte se sborovnám, takovým těm řečem starších a „zkušenějších“ (zatrpklejších?, vyhořelých?) jako že – Však ono tě to přejde, však uvidíš, no jo, to já jsem taky kdysi…..  Nedejte se otrávit! Nezapomínejte, co oprávněně říkali mnozí moudřejší: Cesta je cíl!

 PIŤHA, P. Paměť a naděje. Z pověstí Čech a Moravy. Praha: nakladatelství Karolinum, 2003.

                  ISBN 80-246-0641-0.

PIŤHA, P. Výchova, naděje společnosti.  Praha: nakladatelství Poustevník, 2006

                   ISBN 80-86610-18-7

MARKOVÁ, J., NOVOTNÁ, A.  Opera nás baví – první kniha o opeře pro děti i rodiče.

                                              Praha: Práh, Národní divadlo, 2005. ISBN 80-7252-121-7.