Chcete příběh? Máte ho mít!

         Byl to jeden z mých mnoha pokusů, jak šířit tak potřebnou osvětu v oblasti problému, který se stal nepominutelnou součástí mého profesního a profesionálního života. Ve vysokoškolské pracovně přede mnou seděla novinářka rozhodnutá napsat chytlavý příspěvek o těch, kteří zápasí „s tou zamotanou řečí“, o balbuticích, srozumitelněji o těch, kteří koktají. Blížil se totiž 22.říjen – i v České republice už nějaký čas připomínaný jako Mezinárodní den porozumění koktavosti. A hned vyvstal obvyklý zádrhel. Plánovaný novinový článek neměl nikterak přispět k onomu proklamovanému POROZUMĚNÍ ožehavému problému, jen falešně a zbytečně dojmout, vloudit slzu v oko. Žurnalistka asi nejrozšířenějšího českého deníku ze mne nepokrytě vábila tzv. háelpéčko, zainteresovaným známý „hluboký lidský příběh“. Bez uzardění (proč taky?) doznala, že text „spíchne“ přes obědovou pauzu, aby mi ho mohla už odpoledne dát k autorizaci, na které jsem po vícero nedobrých zkušenostech trvala. Žiju mezi lidmi s řečovými problémy a vůbec ve sféře tzv. pomáhajících profesí (termín nepodarek) dost dlouho, abych na něco podobného přistoupila. Článek dobrý tak leda do bulváru se tedy nekonal.

         I v letošním – představě babího léta velmi vzdáleném – září začínám uvažovat, jak nebo proč vůbec připomínat blížící se 22. říjen – Mezinárodní den porozumění koktavosti. Loni ho s námi v Brně slavila i Jane Fraser, prezidentka Stuttering Foundation of America, organizace, jejíchž už celkem šesti publikacím jsem v českém překladu pomohla na náš nejen odborný knižní trh – prospěšně a potřebně rozprostřených po všech věkových kategoriích řečově handicapovaných. Už zase přemýšlím a rozvažuji, co a kam napíšu o problému koktavosti u příležitosti letošního Mezinárodního dne porozumění koktavosti. Kde to budou ochotni otisknout, nenaplním-li aktuální bažení po – dojímavém, srdcervoucím – příběhu. To z mnoha důvodů nemůžu, nechci a neudělám.               Jde to však i jinak. Vracím se do 90.let , kdy jsme zakládali občanské sdružení Balbus (pro připomenutí: koktavý – balbutik). Navrhla jsem tehdy svým přátelům, že by třeba mohli sepsat něco o tom, co a jak v životě se svým řečovým problémem zakusili, prožívali. Vybírám ze složky jeden z takových příběhů, napsaný ještě na obyčejném psacím stroji, ponechávám ho zcela v originální podobě, svědčící ostatně o záviděníhodných literárních schopnostech pisatele:

            V dálkovém autobuse na mě pro tentokrát zbylo sedadlo až v poslední řadě pod zadním oknem. To nejsou právě pohodlná místa, ale jako vždy jsem byl rád, že vůbec sedím. Otevřel jsem knížku a měl v úmyslu číst tak dlouho, než mě přepadne příjemná dřímota. Že dnešní alespoň začátek cesty nebude mít tak idylický průběh, jak jsem si představoval, mě upozornil krátký průvan, při kterém mě pleskl cíp šátku mé sousedky přes obličej. Dvě řady před námi zůstalo otevřené okénko. Ta starší paní, sedící upjatě vedle mě, která se v autobuse plném studentů ocitla jaksi nedopatřením, ještě nic netušila. Ale já už věděl, že za pár minut, až vyjedeme z města a nabereme rychlost, tu bude pěkně větrno. Paní po mně jistě bude chtít, abych okno zavřel, a já, protože na něj z uličky nedosáhnu, budu muset požádat cestujícího pod ním. A to se mi tedy vůbec nechce, dnes rozhodně nemám formu. Ale co, uklidňoval jsem se, snad ho to napadne samotného.

            Autobus mezitím minul poslední domy a průvan rychle zesiloval. Paní vedle se poprvé pohnula. Rozhlížela se a když uviděla otevřené okénko, chvíli jej pozorovala. Čekala jako já, že ho někdo zavře, avšak marně. Pak zaregistrovala zvláštní věc – průvan vadil jen nám dvěma, soused v rožku spal zachumlán, sotva nasedl. Její pozornost se tak logicky přesunula na mě. Seděl jsem v uličce, stačilo se jen zvednout a udělat tři kroky.

„Tady ale táhne“, řekla ke mně. Zvedl jsem hlavu od knihy a předstíral překvapení.

„Hm“, souhlasil jsem.

Po chvíli znovu, směrem k cestujícímu pod oknem: „Že to nezavře…“

Hleděl jsem do knihy. Jak je to jednoduché říct: „Prosím vás, mohl byste zavřít to okno?“ Zkusil jsem si to představit. To „prosím vás“ bych možná vyhrkl nepozorovaně, ale pak by se ke mně otočily dva obličeje a viděly by ten můj, rty křečovitě sevřené na M, vytřeštěné oči – ještě by si mysleli, že mi někdo vrazil nůž do zad. Ne, nikam nejdu, radši zmrznu.

            Paní byla očividně nesvá. Mezi námi se hlučně třepetal její velký šátek. Vtom se zvedla, namáhavě se procpala mezi mnou a sedadlem a nejistě se vydala k okénku. Když bylo zavřené, vracela se stejně ztěžka nazpátek. „S dovolením“, slyšel jsem jakýsi osten kousavosti. Nebo se mi to zdálo?

            Tu cestu jsem usnul o něco později než obvykle.

Až ve vás dozní dosud neuvědomované poznání hloubky dopadu řečového handicapu na obyčejný každodenní život postiženého, zkuste si položit několik otázek. Opravdu jste se na své pedagogické pouti nesetkali s žákem, studentem prožívajícím a řešícím podobné situace, pro vás všední, pro něho dramatické a psychicky opakovaně zraňující? Jste schopni takovým dětem, žákům, studentům porozumět? Víte, jak jim pomoci? Zajímají vás?