„Ten Cousteau byl nějaký divný“, povzdechl Kuba zaraženě, když v televizi skončil Svět ticha. Onen film jsem mu vřele doporučila a vůbec mám ráda, když sleduje Cousteaovy přírodopisné snímky o výpravách do povodí Amazonky i jinam. Považuji to za rozumný způsob ekologické výchovy. Problémy těch, co polehávají před Temelínem, spatřuji totiž v něčem jiném, než v boji za ochranu životního prostředí.
Film Svět ticha mě spojuje s dětskými léty, kdy – v době netelevizní – jít do kina „se školou“ bylo ještě zážitkem. I jinak – byla to doba, kdy mládež slušně zdravila, v ulicích neparkovaly záplavy aut, takže jsme tam hrávali školky s míčem, skákali přes švihadlo a panáka, k přírodě jsme byli přirozeně šetrní a ohleduplní…A teď mi Kuba (Cousteau?) můj obraz kalí. V Cousteauově Světu ticha rybáři loví dynamitem, důvěřiví vorvani jsou požďuchováni bodnutím harpuny, loď přídí najíždí na obřího kytovce, navíc se tam připlete i velrybí mládě, v mžiku rozmašírované lodním šroubem, když Cousteau nehledě na nic velí strojníkovi spustit motory na plný chod. Malý vorvaň je doražen harpunou a ranou z kulovnice, potápěči z ochranné klece sledují a filmují hostinu žraloků, kteří se vzápětí stávají obětí námořníků na palubě, mlátících do nich vším, co je po ruce: harpunami, tyčemi, háky i puškami. Kuba – dítě konce 20.století, reprezentant moderní, už zkažené, necitlivé generace – je zděšen. Nevzpomínám si na děj toho filmu, ale je v mém povědomí spojován jen s kladnými reakcemi. To je ono – nevzpomínám si! Je na vině má příslušnost k válečné generaci? Zděšení podobné Kubovu čtu náhodně asi po týdnu v novinovém fejetonu, jehož autoru „bych mohla býti matkou“, je mezi námi odstup jednoho pokolení. I on je překvapen novým pohledem na hrdinu svého dětství.
Vzpomínkový optimismus dokáže hodně. Se spisovatelem Václavem Jamkem doznávám, že jsem žila i před rokem 1989. Nebylo zbytí, musela jsem své životní radosti i boly vtěsnat do kazajky poúnorových a normalizačních let. Přes pohrdlivý postoj k ideologii, která zastínila rozhodující díl mého života, mě rozněžní leckterá častuška a rozezpívá naivní budovatelská písnička let padesátých. V těch letech jsem totiž byla mladá, mladičká, vše přede mnou, zlé zdánlivě za mnou, brýle byly nepotřebnou rekvizitou, ani hlava mě nebolívala…
Kubovo zklamání z postojů a chování uznávaného přírodovědce mě do budoucna zabrzdí, kdykoli by se mi zachtělo připojit se k tisíciletým lamentacím nad zkažeností současného světa, mládeže, mravů atd.atd. Raději si s povzdechem přeříkám malou epištolu Ericha Kästnera:
Jak byl svět ještě impozantní,
když jsem byl malý!
Člověku sahala tráva až k nosu,
jestliže stál v trávě!
Vážení čtenáři – to bývala ještě tráva!
Židle byly vyšší, ulice širší,
hrom byl hlučnější, nebe vyšší,
stromy byly větší, učitelé chytřejší!
Těm, kteří dočetli až sem, je třeba se přiznat: výše uvedený text vznikl někdy v polovině let devadesátých, jako součást seriálu Jak kazím svá vnoučata. Začala jsem ho psát v podstatě náhodou a z popudu paní šéfredaktorky časopisu Rodina a škola jako případnou inspiraci bezradnějším rodičům a prarodičům. Když se těmi články občas probírám (následoval ještě seriál Jak vychovávat babičku), s překvapením zjišťuji, jak málo pozbyly na aktuálnosti. Tak jsem zkusila jeden z nich „oprášit“.
Dovětek pro mladší neználky: Jacques Yves Cousteau byl průkopníkem výzkumu světa pod mořskou hladinou. Za svůj celovečerní dokumentární film Svět ticha obdržel v roce 1956 Oscara.
