Určitě tu větu znáte. Vyřčená s nevhodně zařazenou pauzou nebo napsaná s nesprávně umístěnou čárkou rozhoduje o bytí – nebytí dotyčné osoby. O nebezpečí ignorace interpunkce, čárky ve větě svědčí příklad verdiktu, rozhodnutí – Zastřelit nelze poslat na Sibiř. Zůstanu pochopitelně jen u písemné podoby inkriminovaného výroku. Napíšu-li Zastřelit, nelze poslat na Sibiř, je o souzeném nešťastníkovi neodvolatelně rozhodnuto . Má to prostě takříkajíc spočítaný. Posunu-li čárku o jediné slůvko – Zastřelit nelze, poslat na Sibiř, ne že by vyhlídka na pobyt v nehostinné sibiřské pustině byla nějak zvlášť lákavá, ale přece jen, naděje umírá poslední, co když…
Na ten příklad jsem si vzpomněla, když jsem náhodně sáhla po jedné z knížek, která je stálicí na mém nočním stolku. To místo si vydobyla svým obsahem a navíc faktem, že je mi k okamžitému potěšení, prospěchu i poučení rozevřena kdekoliv, na kterékoliv stránce. Umberto Eco, italský spisovatel světového renomé známý českým čtenářům a filmovým divákům především jako – řekněme – autor historické detektivky Jméno růže, vybral ze svých novinových sloupků ty nejzajímavější, možná i nejvydařenější do objemnějšího svazku s názvem Poznámky na krabičkách od sirek. A jeden z oněch krátkých, až kratičkých textů, skutečné poznámky – málokdy přesahujících dvě tři stránky – souzní se shora uvedeným příkladem o alternativě sibiřského vyhnanství a trestu smrti. Posuďte sami: „Když vyprávíme nějaký příběh, nechceme jen vylíčit události, k nimž reálně nebo potenciálně došlo – jak se občas domnívají oni filozofové, podle nichž je jediným úkolem jazyka vyjádřit, jak se věci mají. Jazyk může věci taky měnit, a to pomocí diskursivních strategií, které mohou něco naznačovat, na něco narážet……Jednu z nejpůvabnějších diskursivních strategií ilustruje historka o jezuitovi a dominikánovi, kteří společně provádějí duchovní cvičení. Dominikán se prochází po zahradě, zkormouceně čte breviář a vidí jezuitu, jak dělá totéž, ale přitom kouří cigaretu. Dominikán poznamená, že se právě ptal představeného, zda může při modlení kouřit, a ten mu odpověděl, že ne, protože když se člověk modlí, nesmí přitom dělat nic jiného. Jezuita namítne, že špatně formuloval otázku: on se zeptal, zda se může modlit při kouření, a představený mu řekl, že ano, protože modlit se je možné vždy a za každých okolností. Jak vidíme, stačilo větu postavit jinak. Není jasné, zda tuto historku rozšířili dominikáni, aby obvinili jezuity z přílišné kazuistické vychytralosti, anebo jezuité, aby se pochlubili svou příslovečnou mazaností. A možná ani není pravdivá. Uvedu však jinou….objevil jsem ji v jedné knížce….o papežích 20.století. V roce 1986 se do Assisi sjeli zástupci všech náboženství planety ke společné modlitbě a kdosi vymyslel slogan:„Do Assisi ke společné modlitbě“. Objevily se však námitky, že představa, jak se lidé natolik odlišných vyznání a s tak různými pojetími božství společně modlí, by mohla zavánět synkretismem, jako by bylo jedno, zda vzýváme boha Izraele nebo Velkého ducha prérie. Našlo se však řešení (vsadím se, že se o ně zasloužil nějaký jezuita): „Do Assisi, společně, k modlitbě“. Jak vidíme, stačilo změnit přídavné jméno na příslovce a oddělit ho čárkami, a z teologické pospolitosti se stala pospolitost fyzická.“
Úryvek je z jedné ze třiadvaceti poznámek zařazených do oddílu Řeč a chování. Nevím, jak tomu bylo v italském originále, ale velmi schopná, vzdělaná a pohotová překladatelka Zora Obstová nadřadila konkrétním nadpisům jednotlivých kapitol vtipně a vynalézavě tituly přibližující napsané českému čtenáři. Takže prvnímu souboru poznámek označenému O rasismu, válce a politické korektnosti přiřadila titulek Nevesely,truchlivy jsou ty vodní kraje(zřejmě ve víře, že lze u čtenářů ještě počítat s elementární znalostí české literatury, činila tak opakovaně). Soubor glos Komentáře k událostem v Itálii zase nadepsala Kde domov můj, odůvodněně v předpokladu, že mnohé z nejen politické scény v Itálii se obdobně projeví i v Čechách. Výše ocitovaný úryvek zahrnul Umberto Eco –jak již bylo uvedeno – do kapitoly Řeč a chování, k čemuž překladatelka pohotově přidala By náš jazyk neshnil v hrobě. Komenského Labyrint světa odpovídá v pojetí Umberta Eca skoro dvacítce poznámek reflektujících problematiku Od knih přes web k hypertextu. Zkrátka nepřicházejí pochopitelně ani média jako Polemiky o sdělovacích prostředcích, překladatelkou doplněny skepticky povzdechem Dalekáť cesta má! Marné volání! Jestliže Umbert Eco shrnul svá pozorování z umělecké oblasti pod titul Paběrkování z literatury a krásných umění, v překladu je text okořeněn staročesky jako Rozličných figur a kuprštyků květování (tady se přiznávám, že původ a kořeny si budu muset teprve vyhledat). Předposlední soubor poznámek figuruje v autorově chápání jako Minipovídky, čeraje z české literární historie hodně poskočil – až k titulu Proč bychom se nebavili. K poslední části knížky Poznámky na krabičkách od sirek jedno truchlivější podotknutí: všechny texty – uveřejňované ob týden v italských novinách – vznikly v 90.letech minulého století. Budete-li je číst nyní v Čechách, na Moravě nebo ve Slezsku, budou vám ve valné většině připadat krutě aktuální. K úvahám vyzývá autor v závěrečném souboru Co nás čeká ve třetím tisíciletí, k čemuž překladatelka (optimisticky, masochisticky?) dodává – My přežijem cokoli.
Ještě máte pocit, že v nabízené knížce Umberta Eca Poznámky na krabičkách od sirek nenajdete nic, co by vás – populisticky řečeno – oslovilo? Nejste čtenáři knížek, tíhnete k modernějším médiím? Pak vás ještě jednou požádám o trpělivost se střípky úryvků, a to ze souboru vztahujícímu se právě k tomuto tématu – Od knihy přes web k hypertextu: „Existují dva druhy knih: knihy k nahlížení a knihy ke čtení. Ty první (jejich prototypem je telefonní seznam, ale spadají sem i slovníky a encyklopedie) zabírají doma spoustu místa, nesnadno se s nimi manipuluje a jsou drahé. Ty mohou být nahrazeny multimediálními disky a tím se doma i ve veřejných knihovnách uvolní místo pro knihy ke čtení. Knihy ke čtení nikdy nenahradí žádný elektronický vynález. Jsou uzpůsobeny k tomu, abychom je mohli brát do ruky, třeba i v posteli, na jachtě….dá se v nich zatrhávat, strpí oslí růžky a záložky, můžeme je upustit na zem nebo nechat otevřené na prsou či na kolenou, když nás přemůže spánek, vejdou se do kapsy, opotřebovávají se, získávají individuální vzhled podle intenzity a pravidelnosti naší četby….při čtení můžeme mít hlavu, jak chceme, nenutí nás ke strnulé a nehybné četbě jako obrazovka počítače, který je nesmírně přátelský ke všemu, jen ne k naší krční páteři….kniha ke čtení je jedním z oněch zázraků nesmrtelní techniky, jako je kolo, nůž, lžíce, kladivo, hrnec nebo bicykl. Nůž byl vynalezen velmi brzy, jízdní kolo poměrně pozdě. Ale ať se disignéři snaží sebevíc měnit nejrůznější detaily, podstata nože je stále stejná….i když vymyslíte tu nejsložitější přehazovačku, jízdní kolo pořád zůstane tím, čím je, dvě kola, sedlo, šlapky. Jinak by se tomu říkalo motorka, a to už je jiná záležitost….Je pravda, že technika nám slibuje přístroje, s jejichž pomocí bychom mohli přes počítač vyhledávat knížky v knihovnách po celém světě, vybrat si texty, které nás zajímají, za pár vteřin si je vytisknout doma písmem, jež si vybereme – podle stupně dalekozrakosti a estetických preferencí – a sama tiskárna by nám listy uspořádala do svazku a svázala je, aby si každý mohl vytvářet svá vlastní díla ušitá na míru. No a? Možná už nebudou sazeči, zaniknou tiskárny a tradiční knihařství, ale pořád budeme mít v ruce knihu“. Těm, kteří se po přečtení úryvku shovívavě pousmějí, dodám, že to napsal Umberto Eco v roce 1994. A za sebe špitnu své vlastní – No a?
Jen na první pohled nesouvisle přejdu od počátečního upozornění na význam „prkotiny“ – čárky přes doporučení k četbě knížky Umberta Eca k osobnímu výběru ze světového tisku komentátora Lidových novin Martina Weisse. Dne 6.října 2012 v uvedených novinách napsal: „ Časopis The Atlantic koncem září zveřejnil článek Revoluce v psaní o střední škole na chudém newyorkském předměstí, která dosáhla radikálního zlepšení výsledků tím, že se její studenti začali učit jinak sloh. Namísto důrazu na sebevyjádření, na volné útvary zpracovávající zážitky, začali být studenti vyučováni základům skladby. Učili se významům spojek a formulacím jednoduchých argumentů. A ukázalo se, že začali dosahovat lepších výsledků nejen v psaní, ale ve většině předmětů. Mnozí studenti nebyli ani hloupí, ani líní, ale nikdo jim nedal nástroje, kterými by dokázali uspořádat myšlenky. Schopnost dobře psát se prý měla „pochytit, ne naučit“.Jenže to dokážou zpravidla jen děti vyrůstající ve vzdělaných rodinách. Ti, kteří neznají přesný význam spojek ačkoli nebo jestliže, nic nepochytí a jsou ztraceni“.
Co dodat? Už jenom na okraj: ta knížka Poznámky na krabičkách od sirek má záložku! To já ráda. A najdete ji i ve veřejných knihovnách (to kdybyste zase chtěli šetřit na nepravém místě).
Umberto ECO: Poznámky na krabičkách od sirek
Argo, Praha: 2008. ISBN 978-80-7203-929-6.
