Chodí vaše děti „na logopedii“?

          Že stále platí Repetitio est mater studiorum (Opakování je matka moudrosti, či chcete-li – studentů), to jsem si uvědomila při četbě jednoho úryvku z odborně se tvářící publikace určené učitelům, případně dalším příslušníkům tzv. pomáhajících profesí. Patří-li k základním sociálním dovednostem schopnost komunikovat, nezaškodí oprášit něco z toho, co by mělo být každému z výše uvedených profesionálů alespoň v primární podobě vlastní již z dob studia na vysoké škole. Otevřeně přiznávám, že k zamýšlenému opakování využiju upravené a podstatně redukované texty, které jsem před časem připravila pro distanční vzdělávání učitelek mateřských škol.

         Co to znamená, chodí-li některé děti z mateřské školy nebo žáčci nižších ročníků základní školy s rodiči pravidelně „na logopedii“? Co je to logopedie? Náprava špatně vyslovovaných hlásek? Většina nepoučených by na položenou otázku odpověděla kladně. Logopedie – to jsou malé děti a potom ti nešťastníci, kteří ještě i v dospělosti třeba takzvaně ráčkují nebo si šlapou na jazyk.

            Nemíním nikoho zatěžovat definicemi. Ty zvídavější odkážu na odborné publikace, nejlépe z pera odborníka navýsost povolaného – pana profesora Viktora Lechty. Máme štěstí, že se většiny odborných textů renomovaného slovenského odborníka ujalo nakladatelství Portál a už řadu let je v českých překladech nabízí potřebným – logopedům, pedagogům, psychologům, sociálním pracovníkům a dalším pracovníkům sdružujícím se pod označením pomáhající profese.

            Jednu definici si přece jen neodpustím, tu skoro nejstarší. Ve dvacátých letech minulého století ji uveřejnil Hubert Synek: Logopedie jest soubor nauk, které si všímají všech složek lidské řeči a všemi prostředky pečují o její zdokonalení, zušlechtění, zkrátka o její kulturu“. Krásné a výstižné, že ano. Přesto jsem své studentky varovávala, aby u vysokoškolských zkoušek všeho druhu tuto definici raději nevyslovily. Uvedu jen jeden z možných důvodů, kterým by u rigoróznějšího zkoušejícího mohly narazit: definice hovoří o logopedii jako o souboru nauk. Zhruba od poloviny 20.století logopedie usilovala, aby byla pojímána jako autonomní, samostatný vědecký obor. Podařilo se.

            Slovo logopedie pochází z řečtiny a vzniklo spojením výrazu logos (v tomto pojetí slovo, řeč) a  paideia (výchova). Výraz logos má mnoho různých významů, celkem snad až šestnáct , a může proto mít i jiný výklad. Elisabeth Lukasová napsala velmi přínosnou knížku Logoterapie ve výchově (před časem ještě byla k mání v tzv. levných knihách). Zde je slovo logos užito ve významu smysl. Logoterapie pak je psychoterapeutický směr, jehož zakladatelem byl Viktor E.Frankl, jedná se o hledání smyslu života. Z učení Viktora E.Frankla ,přeživšího peklo koncentračního tábora, si nesu životem jeho věty: „ Prší na tebe? Máš hlad? Bolí tě něco? Tak co fňukáš!“

            Ale zpět k logopedii. Ve starší logopedické literatuře (to stáří si orientačně vymezme na základě vývoje odborných náhledů asi k začátku 80.let minulého století) nacházíme pojednání o poruchách a vadách řeči. Jak tedy: porucha, nebo vada? Defektologický slovník (o samotném užití pojmu defektologie by poučenější mohli napsat mnohastránkové pojednání) ve svém 1. vydání (1984) i ve druhém z roku 2000(!) mezi vadou a poruchou řeči nerozlišuje. Nejen ti, kdo nějakou potíž s řečí (jazykem, komunikací) mají, dobře cítí, že určitý rozdíl zde je. Porucha, to zní nadějněji, dá se s ní něco dělat. Vada řeči, to už vyhlíží osudověji, bezvýchodně.

          Moderní logopedie asi od počátku 90.let minulého století užívá v odborných textech sousloví narušení komunikační schopnosti. Pochopitelně, že v běžném hovoru pojmy porucha a vada řeči zůstávají. Úkolem logopeda je nyní zajistit komunikaci, sdělování, dorozumívání, a to ne jenom mluvenou řečí, ale různými způsoby a prostředky. K některým se později dostaneme. Slova narušení komunikační schopnosti vyjadřují optimistickou víru, že logoped a jeho klient (nikdy pacient!) mohou společným úsilím jistou úroveň komunikace zajistit vždy.

            Obecně ve všem platí, že lépe je problémům předcházet, než je následně řešit. Dotýkáme se tak prevence, preventivního působení, u dětí z hlediska optimálního mluvního vývoje v první řadě záležitosti rodičů a učitelů (především učitelek mateřských škol). Těm mají být ku pomoci v oblasti vývoje řeči fundovaní specialisté mnoha vědních oborů. Zdůraznili jsme si, že moderní logopedie je autonomní, samostatný obor. Přitom je zcela na místě logopedii označit jako obor interdisciplinární, tzn. nutně spolupracující s řadou jiných oborů z oblasti medicínských nebo společenských věd. Pro příklad si z oněch spolupracujících oborů uveďme alespoň některé: foniatrie, ORL (otorinolaryngologie, odd.ušní, krční a nosní), neurologie,neuropsychologie, pediatrie, plastická chirurgie,stomatochirurgie,fonetika, fonologie, lingvistika, psycholingvistika, psychologie, sociologie a pedagogika, pochopitelně včetně speciální. Z uvedeného vyplývá nezbytnost širokého odborného rozhledu každého logopeda a jeho celoživotního vzdělávání.

            O historii péče o osoby s řečovými problémy se dočteme v každé základní učebnici logopedie, kupříkladu Sovákově, Lechtově apod. Ti pilnější by mohli do samostudia zahrnout i něco z dějin rétoriky, protože logopedie je přece nauka o výchově řeči, nejen o narušení komunikační schopnosti. Až překvapivě milé – a pro učitelky mateřských škol zajímavé – bude třeba listování v Quintiliánových  Základech rétoriky.

            Osobnost a pojetí logopeda (v zahraničí speech-therapist, language –therapist, speech-pathologist, clinician, speech-teacher, orthophoniste) by bylo možné vymezit definicí International Association of Logopedics and Phoniatrics (I.A.L.P.), organizace s ústředím ve švýcarském Lausanne. Na jejím založení ve 20.letech minulého století se velmi aktivně podílel zakladatel československé foniatrie Miloslav Seeman, kromě jiného učitel Miloše Sováka. Nepřízní vlivných a nepřejících byl uměle odsouván do zapomnění. Kdo ví, že profesor Seeman byl první, který zohledňoval možnost vlivů genetiky na vývoj dětské řeči? A to v době, kdy celá logopedie byla postavena pouze na podmíněných reflexech a funkčních poruchách a genetika byla „prodejnou děvkou imperialismu“.

            Volně přeložená definice I.A.L.P. říká, že logoped je profese, jejímž hlavním úkolem je zajištění prevence, logopedické intervence, organizace péče a studium poruch lidské komunikace. Komunikace v celé šíři představuje všechny procesy a funkce spojené s produkcí řeči a jejím porozuměním, včetně řeči psané, čtené a neslovního (neverbálního) vyjadřování.

            Právě neslovní (neverbální, nonverbální) komunikace často nemístně uniká pozornosti. Patří k ní gesta, mimika (stručně shrnuto řeč těla – body language), tón a barva hlasu, pauzy v řeči atd. Málo si uvědomujeme, že slovy poskytujeme jen nepatrný díl informací – podle znalců méně než 10%. Doložme toto tvrzení úryvkem z knihy Sám sobě psychologem (autorů V.Capponi, T.Novák, vydaná vícekrát): „Zkuste si říci nahlas větu – Tak jdi do hospody! – několika různými způsoby. Představte si, že je to sdělení ženy, jejíž opilý manžel požaduje o půlnoci večeři. Pak si to řekněte jako repliku manželky, které manžel právě zkritizoval kvalitu předloženého jídla. Zkuste to jako prosbu, jíž manželka žádá muže, aby skočil pro sodovky, a poté třeba jako dobrou radu známé, která si vám stěžuje, že neví, kde koupit hotové knedlíky. I obsahově shodná rada kamarádovi stěžujícímu si na to, že potřebuje sehnat klempíře a nedaří se mu to, vyzní zase trošku jinak. Slyšíte ten rozdíl – a jsou to úplně stejná slova“. Uvědomují si vždy učitelé dosah projevů vlastní nonverbální komunikace?

            Většina odborných logopedických termínů pochází pochopitelně z řečtiny a latiny. Jestliže chápeme logopedii jako interdisciplinární obor, je logické, že se neobejdeme bez znalosti odborných termínů i z jiných oborů. Nebo se snad domníváte, že lékař-foniatr zaznamená výsledky vyšetření dítěte slovy, kterým porozumí nepoučená (nevzdělaná?) paní učitelka v mateřské škole? Slušná úroveň orientace v odborných termínech v řadách pedagogů i v komunikaci s rodiči žáků svědčí o jejich profesní úrovni, usnadňuje orientaci v odborné literatuře (i cizojazyčné) a tím vším zvyšuje prestiž učitelské profese. Pro zájemce připojím v příloze základní seznam odborných logopedických termínů s velmi stručnou charakteristikou. Pravověrní logopedi by jistě uspokojeni nebyli.

            Terminologie je v každém oboru vždy záležitostí  velice nejednoznačnou, i dobově proměnlivou. Informativně by bylo možné poukázat na problematiku dvou předpon: a-, dys-. Předpona a- bývá spojována s úplnou ztrátou funkce, k čemuž naštěstí dochází málokdy. Oproti tomu předpona dys- naznačuje ztrátu jen částečnou. Je potom třeba rozlišovat řekněme afonii (ztrátu schopnosti mluvit hlasitou řečí kupříkladu při operativním odstranění části fonačního aparátu u nádorových onemocnění) od dysfonie, což je třeba poškození hlasu u dětí vzniklé překřikováním, nebo u zpěváků apod. Situace s užíváním obou předpon je ještě komplikovanější, přihlédneme-li k praxi medicínské nebo odborným zvyklostem v zahraničí. V tomto případě učitelům postačí, když si tu různorodost uvědomí a nebudou uvažovat pouze v jednoznačných kategoriích typu černá – bílá. To by ostatně neměli nikdy. Pro odlehčení dodejme, že stále platí bonmot: Nepoužívejte cizích termitů, pokud je neovládáte suteréně, mohlo by to skončit fiakrem!

            U nejtěžších případů narušení komunikační schopnosti logopedi využívají metod a systémů alternativní a augmentativní komunikace. Jedná se o záležitost novějšího data nejen v České republice, ale i v zahraničí, i když kořínky alternativní a augmentativní komunikace se ujímaly již dříve. Není nějak náročné vyhledat centra označovaná srozumitelnou zkratkou AAK, jako vždy a u všeho různé úrovně. Tím spíše by se v této problematice a otázce měli spolehlivě orientovat především učitelé a sociální pracovníci. Na lékaře-pediatry nelze v této oblasti z mnoha důvodů spoléhat (jedním ze zásadních důvodů je nedostatek kooperace pedagogů s pediatry, přičemž  iniciativa by měla vycházet z pedagogických kruhů).

            K alternativním systémům komunikace řadíme kromě jiných piktogramy (např. pro těžce mentálně postižené), Makaton, Bliss systém a další. Piktogramy netřeba blíže definovat a vysvětlovat. Makaton je komunikační systém založený na znacích a symbolech (celkově nejdůležitějších asi 350 slov). Tolik jen v naprosté krátkosti – řečeno velmi laicky jedná se o náhradní systémy komunikace.

            Augmentativní komunikaci můžeme označit jako doplňující, usnadňující. Jedná se například o různé technické pomůcky. Pro ne-logopedy, ale přece jen pracovníky, kteří by měli být schopni potřebné správně zorientovat, je podstatnější pochopit dosah a možnosti alternativní a augmentativní komunikace, která je – jako vše nové – někdy chápána poněkud zkresleně a s věci ne zrovna prospívajícím nadšením. Objasněme to na praktických příkladech.

            Na setkání rodičů dětí s různými handicapy ředitelka nově vzniklého speciálního zařízení radostně přítomným představila zaangažovanou logopedku slovy: „Tím máme zajištěnou odbornou péči a také jistotu, že všechny děti budou dobře mluvit“. To nadšení nebylo namístě, naděje poskytovaná rodičům byla planá. Zázraky jsou sice znamenitá věc – napsal kdysi Bernard Shaw – ale bohužel dnes se již nedějí. Neznamená vzdávat to, nezbývá, než hledat cesty, jak pomoci. Dívka s těžkou formou dětské mozkové obrny (DMO), paraplegická (neovládající horní ani dolní končetiny) se pohybovala na vozíku řízeném bodcem na čelence. Pokusy o vyvození artikulace hlásek obvyklou cestou by nikam nevedly, rozhodně by dívku nemotivovaly ke komunikaci a také by jí dorozumění s okolním světem neumožnily, nezprostředkovaly. V tomto případě logopedka zajistila komunikaci tím, že dívku naučila číst a psát. Dívka byla schopna bodcem na čelence ovládat na počítač připojenou tiskárnu i řečovou schránku.

            S kým pracuje logoped? Je to pacient, klient, případ? Proti poslednímu pojmu se jistě ohradíme, má hanlivý, pejorativní přídech. A co s pacientem? Podívejme se na něho ze dvou stran. Je dítě, které tzv. ráčkuje, nemocné? Je to pacient? Je nemocný ten, kdo koktá? Z pohledu definice zdraví, jak ji zformulovala Světová zdravotnická organizace (WHO) možná ano, ale ta definice je odborníky hodně zpochybňovaná. Říká se v ní totiž, že zdraví je stav celkové fyzické, psychické a sociální pohody. Podle lékařů Petra Škrabánka a Jamese McCormicka něčeho takového nelze dosáhnout, snad s výjimkou orgasmu (in Pošetilosti a omyly v medicíně, Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 1995, s.139 – knížku vřele doporučuji k přečtení). Užíváním termínu pacient v logopedii se zabýváme z velmi závažných důvodů. To je ta druhá strana mince. Slovo pacient totiž pochází z francouzského patience (trpělivost). Navozuje pocit pasivity – tady mě máte a dělejte se mnou, co umíte! Nic horšího se nemůže logopedovi přihodit.V kontaktu  se svými klienty (což je v současnosti v ČR asi nejvhodnější termín) musí co nejvíce motivovat jejich aktivní zapojení do procesu – úpravy. Pozor! Narušení komunikační schopnosti vždy upravujeme, nenapravujeme, to bychom jako základ ,východisko brali něco nesprávného, vadného.

         Označit jako pacienta  dítě s nesprávně artikulovanými sykavkami – lidově šišlající – by jenom přispívalo k neblahému trendu medikalizace pedagogiky. Dítě se dvakrát třikrát zavrtí, je neposedné, vyrušuje, protože ho výuka (spíš paní učitelka) zrovna nezaujala, nemotivovala – a šup s ním na vyšetření! Dítě je diagnostikováno, onálepkováno aktuálně zrovna oblíbenou diagnózou, pečliví a úzkostliví rodiče podlehnou doporučení řetězu nejrůznějších vyšetření . Výsledkem nebývá rozumné řešení, ale na základě diagnózy (rodičům dítěte i učitelům nesrozumitelné a především nic neříkající a nic neřešící) dojde až na nějakou tu zaručenou pilulku, nejlépe tzv.přírodní produkt. Toto se děje nejen v oblasti logopedie. K rozhodnutí o občasném opakování základních poznatků z logopedie, jimiž měl být již při studiu na vysoké škole vybaven každý adept věd pedagogických, mě přiměla věta z jedné za odbornou se považující publikace, kde jsem si přečetla ,že „….breptavost je poruchou artikulace“. Nu nešť! Ten odborný lapsus bych ještě přežila, kdyby celému textu nebylo nadřazeno, že děti s uváděnými potížemi jsou odborně klasifikovány (diagnostikovány) jako děti s psychickými poruchami! Tady nestačí dodat zprofanované: no comment!

            Mám tedy v úmyslu čas od času se k logopedické problematice vracet. Skončím výzvou. Ne proto, že výzvy se teď hodně nosí a to slovo už se stává i svým obsahem  dost „ošoupané“ (módní je říkat vyprázdněné ) . Pokuste se ve svém okolí uspořádat malou anketu. Zeptejte se svých blízkých, známých, kolegů a dalších lidí, co si představují pod pojmem logopedie (zkusila jsem to s velkou odezvou a zajímavými výsledky před časem v jedné 8.třídě ZŠ). Porovnejte odpovědi s tím, co jste si právě přečetli – a alespoň v okruhu svých spolupracovníků a ve svých rodinách o tom všem trochu podiskutujte. Přinejmenším vás samé ta zkušenost o mnohé obohatí.

 Základní logopedické termíny

afázie – ztráta již nabyté schopnosti komunikovat, vzniká poškozením mozku úrazem,

               mozkovým infarktem apod.

afonie – ztráta schopnosti hovořit hlasitou řečí, bezhlasí

dysfonie – porucha hlasu

dysgramatismus – neschopnost tvořit gramaticky správné tvary

dyskalkulie – vývojová porucha matematických schopností

dysfázie – specificky narušený vývoj řeči

alexie – ztráta již naučené dovednosti číst, např. po mozkové příhodě

dyslexie – vývojová porucha čtenářských schopností

balbuties (čti balbucies) – koktavost

dysartrie – celková porucha článkování řeči, nejčastěji v důsledku dětské mozkové obrny

                    (DMO)

dyslalie – patlavost, porucha výslovnosti

elektivní mutismus (mluvní negativismus) – negativistické chování v mluvním kontaktu podle

                                   sociální situace, dítě v určitém prostředí nekomunikuje s určitou osobou,

                                    např. v MŠ nemluví s učitelkou, jinde bez problémů

mutismus – oněmění, týká se většinou dospělých, např. po určitém traumatickém zážitku

palatolálie – vada řeči u rozštěpu rtu, patra

rinolálie – huhňavost

tetismus – mnohočetná patlavost (označovaná také jako dyslalie multiplex, dyslalie

                    universalis, dříve hotentotismus)

tumultus sermonis – breptavost

 

Deset okruhů narušení komunikační schopnosti (s příklady)

–          vývojová nemluvnost ( dysfázie)

–          získaná orgánová nemluvnost (afázie)

–          získaná neurotická nemluvnost (mutismus, elektivní mutismus)

–          narušení článkování řeči (dyslalie, dysartrie)

–          narušení plynulosti řeči (balbuties, tumultus sermonis)

–          narušení grafické podoby řeči (specifické poruchy učení, např.dyslexie)

–          narušení zvuku řeči (palatolálie, rinolálie)

–          poruchy hlasu (dysfonie)

–          symptomatické poruchy řeči (vyskytující se jako symptom, příznak jiného postižení)

–          kombinované vady řeči