Pozorovatelé literatury

            Ani podvaadvacáté jsem si nedala ujít tradiční anketu Lidových novin – tentokrát tedy s vročením Kniha roku 2012. S jistým zklamáním musím konstatovat, že mnoho styčných bodů ani očekávané inspirace pro četbu v příštích měsících jsem v ní nenašla. Redakce LN oslovila tři sta respondentů, odpověděly více než dvě stovky. Se svým pohledem na vydavatelskou žeň roku 2012 přišli spisovatelé, kreslíři, filosofové, editoři, knihovnice, šéfredaktoři, překladatelé a – nastojte! – i kočí. Kde a co asi pan Tomáš Mazal kočíruje? Ještě podstatněji mě zaujal Jakub Šofar, vymezující se jako pozorovatel literatury. Na webu se – vlastním jménem Vladimír Trojánek – vymezuje ještě specifičtěji, a to jako knižní a časopisecký redaktor a spisec. Inu, proti gustu (i jazykovému) žádný dišputát, jak známe z Babičky.

            Zůstanu u toho pozorovatele literatury. S klidným svědomím můžu prohlásit, že jsem jím také (bez problému setrvám u maskulinního tvaru). Jsem dlouholetý knihomol, aktuálně silně odkloněný od beletrie. Annu Kareninu, Vojnu a mír, Balzaca a další klasiku jsem měla přečtenou v patnácti, dnes už mám jiné čtenářské chutě. Soudobou českou beletrii pomíjím skoro programově. S výjimkou Jiřího Hájíčka, ten je pro mne pan spisovatel, ne pouhý výrobce knih.

            Ponejvíce hovořím s knížkami, je pěkná sentence jednoho antického autora. Vždycky jsem se snažila, aby s knížkami co nejvíce hovořili jak mí žáci, tak studenti,budoucí učitelé, včetně „dálkařů“, v podstatě tak činím dodnes. Knížky jdou se mnou životem, i když také pro mě platí slova Georga Christopha Lichtenberga (1742 -1799), že „…zapomínám většinu toho, co jsem četl, stejně jako to, co jsem jedl. Vím však, že obojí přesto přispívá k uchování mého ducha i těla.

            Knížku považuji za nejlepší dárek. Sama jsem jich o těchto Vánocích ve spolupráci s Ježíškem nadělila deset. Neodpustím si, abych své milé kolegy ve školách všech stupňů a druhů neupozornila alespoň na jednu. Je útlá, výmluva na nedostatek času ke čtení bude lichá. Excelentně reaguje na nářky o absenci hovorů (a výuky) o našich nedávných dějinách. Bylo by však omylem chápat tu knihu pouze jako materiál pro výuku dějepisu, historie. Má ve škole – a v rukou schopného učitele – mnohem širší uplatnění. Je napsaná vtipně, s nadhledem, jazykově perfektně. Má jedinou chybu – předpokládá jistý rozhled nebo alespoň snahu po takovém rozhledu se poohlédnout. Že by ta snaha českému učitelstvu chyběla? Tak černě to zase nevidím. A i kdyby – vyznávám Masarykovo heslo o potřebě a významu denní drobné práce (takže si nedám pokoj a nedám). Lze se jen – marketingově na oko mazaně – podivovat, proč ta publikace došla tak nepatrného ohlasu v tisku, médiích a vůbec.

         Nyní již konkrétně: chci upoutat zaslouženou pozornost na knihu nedávno zemřelého Jiřího Gruši (mimochodem krátkodobě polistopadového ministra školství a autora slabikáře). Jeho knížka Beneš jako Rakušan (Barrister a Principal, 2011) je na webu charakterizována jako „esej, román faktu, kde postavy jsou faktické, ne fiktivní (Beneš, Hitler, Masaryk, Gottwald…), práce s fakty odborná, práce se slovem a příběhem literární“. Já  bych jen dodala, že všechny uvedené atributy jsou svým zpracováním brilantní. Budete četbou upoutáni, fakty často překvapeni, hrou s jazykem nadšeni i pobaveni. A ve výsledku o mnoho poučenější (což by učitelé- nejen dějepisu či literatury – měli zhodnotit ve škole).

          Váhala jsem původně, zda knížku pod stromečkem připsat své dceři nebo dospělému vnukovi. Dostala ji dcera, ostatně může zafungovat jako zprostředkovatelka. Převážil náhled, že k plnému vyznění čteného je přece jen třeba nějakého předchozího vzdělanostního zázemí. A to mým vnoučatům v tomto směru v  potřebné míře neposkytlo ani absolvování anglického gymnázia.

            Abych však svá přírodovědně již vysokoškolsky graduovaná vnoučata nepodceňovala . Myslíte, že obdarovavši mě knižním titulem Jak rozkrájet dort snad podlehla současné české vyvařovací mánii? Ale kdež! Kulinářsky vyhlížející titul totiž jednoznačně pokračuje ….a další matematické záhady. Nedá mi, abych z předmluvy oné publikace – v originále How to Cut a Cake and Other Mathematical Condrums (u nás Dokořán a Argo, 2009) neocitovala slova autora Iana Stewarta: Občas, když se cítím obzvlášť v pohodě a nechávám svou mysl volně bloumat, přemýšlím, jak by asi vypadal svět, kdyby všechny lidi na světě bavila matematika tak jako mě. V televizních zprávách by se nemluvilo o nechutných politických skandálech, nýbrž o nejnovějších poznatcích z algebraické topologie, mládež by si na své iPody nahrávala poslední žebříčky nejlepších matematických vět….Ať tak či onak, matematika pro mne vždy představovala zdroj inspirace a potěšení. Jsem si samozřejmě vědom toho, že u většiny lidí vyvolává čirou hrůzu a nikoli radost, tento pohled na věc ale prostě nejsem schopen sdílet. Rozumem mohu některé z důvodů pro všudypřítomné obavy z matematiky pochopit. Co může být horšího než obor, který vyžaduje absolutní preciznost a přesnost, když se zrovna potřebujete z něčeho vykecat pomocí několika otřepaných klišé a drzého čela…“ S chutí se budu matematicky jen průměrně vzdělaná prodírat kapitolami s názvy Aritmetika a tkaničky do bot, Bublanina – děs a dřina, Těsné klícky pro kulaté sardinky….

          Bude-li matematiky už příliš, naťuknu větší hřích svého všeobecného vzdělání (který roky zdůvodňuji nešťastnými setkáními s neschopnými učiteli). Jakous takous nápravu by měl zprostředkovat další vánoční knižní dárek, pro mnohé se zcela absurdním titulem – Z lásky k fyzice (doplněno podtitulem od konce duhy až na okraj času – putování po divech fyziky) – vydalo nakladatelství Argo čerstvě v roce 2012. Knížka má hned dva autory, z nichž jeden – Warren Goldstein – v úvodu poznamenává, jak se o tom druhém – Waltru Lewinovi – vyjadřují jeho studenti: „Mohammed, student přípravného ročníku strojařiny napsal: „Naši profesoři bohužel na rozdíl od vás ve fyzice nic krásného nevidí, a to mě dost trápí. Chtějí po nás jen, abychom se naučili řešit ´typické´ úlohy a obstáli tak při zkouškách. A za tenhle horizont už nikdo z nich nevidí“. Seyed, Íránec, který už má několik amerických vysokoškolských titulů, napsal: „Pane profesore Lewine, vy jste mi dočista změnil život. Způsob, jakým učíte, vydá za deset jiných kurzů a z NĚKTERÝCH – ne všech –jiných pedagogů dělá zločince. Protože učit špatně, to je HRDELNÍ ZLOČIN“. Zlatá slova! Vyčíslí někdy některý odborník jejich ekonomický dopad na společnost?

         Do třetice všeho dobrého, zní jedno pravidlo. Bohužel, u mých vánočně dárkových knížek trochu selhalo. I když v tomto případě se darující vnoučata nejvíce přiblížila mé odbornosti i předchozím čtenářským zájmům. Mám snad všechny české překlady děl u nás hojně vydávaného Olivera Sackse (pro oživení paměti např. opakovaně vydávané knížky Antropoložka na Marsu nebo Muž, který si pletl ženu s kloboukem). Oliver Sacks, v současnosti profesor neurologie a neuropsychologie na Columbia University,  v knížce Zrak mysli podle textu na předsádce uvádí „…případové studie, podané svým typickým literárním a empatickým stylem, vypráví o lidech, kteří se byli nuceni po ztrátě údajně nezbytných smyslů, jako je řeč či zrak nebo schopnost rozeznávat tváře, adaptovat na radikálně nový způsob komunikace“. Napsáno – jak je u Sackse obvyklé – perfektně, čtivě, ale ve mně tentokrát autor vyvolává jistý pocit nedůvěry, pocit, jako by již příliš podléhal vlastním roky prezentovaným pravdám a představám. Možná je to jen můj pocit, čtenář lidem s podobnými poruchami vzdálenější, tu četbu tak vnímat nemusí

         Tolik ve zkratce z mé letošní vánoční knižní nadílky. Ještě netuším, kterou z těch knížek přiřadím ke svým oblíbeným, k těm,k nimž se v nepravidelných intervalech vracívám nebo dokonce získávají domovské právo na mém nočním stolku. Dojdou-li tyto řádky slechu (spíše vidu) alespoň desítky čtenářů, jsem rozhodnuta o svých trvalkách občas něco napsat, něčím je připomenout, přiblížit. Možná i v důsledku poznámky v jednom vánočním mailu. To mi má kolegyně, s níž se léta setkávám počátkem července na literárním festivalu Šrámkova Sobotka, napsala stručný postřeh z jedné náhodně navštívené obecní knihovny.Po seznámení s nabídkou knih ji na dveřích přišpendlený plakát Celé Česko čte dětem opanovala jediná myšlenka: Ale co probůh?

         Snad bych svými příležitostnými poznámkami jako výše uvedený pozorovatel literatury mohla některým zájemcům něco napovědět, možná i poradit. Jestliže jste si před Silvestrem při sledování televize udělali čas na bezesporu dobrý film z roku 1986 – Jméno růže-natočený na základě literární předlohy Umberta Eca, tak právě o tomto spisovateli bych se ráda zmínila příště. Nebojte, žádný tlustospis, ale taková knížka , kterou můžete otevřít na kterékoliv stránce – a vždycky se několikaminutovým začtením osvěžíte. Na těle i na duchu. A o to přece jde. Vzpomeňte na aforismus Georga Christopha Lichtenberga.