Úhel pohledu aneb Když dva dělají totéž, není to totéž

         Ráda poslouchám rozhlasové komentáře Ivana Hoffmana. K nedávnému – dost přetřásanému – televiznímu vysílání poznamenal: „Diváci měli možnost udělat si vlastní názor“. To je ono! Vlastní názor! Co čert nechtěl – tentýž den čtu v novinách povzdech autorky školám aktuálně nabízených metodik: „Bohužel musíme při výuce počítat i s tím, že ne všichni rodiče mají takzvaně korektní názory“. Teď, babo, raď! Vlastní názor – tomu rozumím. Korektní názor(y) – co s tím? Zkuste si „vygooglovat“ korektní názory. Jukne na vás slovník politické korektnosti a potom už jen panoptikum různě zneužitého slova „korektní“. Dobrá, tedy po staru. Sahám po Slovníku cizích slov (Academia, 1995): korektní  – dbající zásad n .jsoucí v duchu zásad poctivého, slušného vztahu mezi lidmi, správný, přesný, poctivý, (společensky)bezvadný, uhlazený, slušný, zdvořilý.

         Jako učitelé máme přímo v popisu práce se na posilování schopnosti vytvářet si vlastní názor u svých svěřenců podílet. Činíme tak, ať chceme, nebo nechceme, věřme, že většinou v pozitivním smyslu. Mládí tíhne přirozeně k černobílému vidění. Máme ho ve školách nabourávat – vznešeně řečeno – výchovou ke kritickému myšlení. Teoretických výkladů pojmu kritické myšlení najdete desítky. Jenže – znáte to: šedá je všechna teorie, zelený strom života. Co si tak ono kýžené kritické myšlení trochu (příjemně!) procvičit? Potřebujeme to všichni, učitelé tím víc, že by ke kritickému myšlení měli vést své svěřence – od žáků po studenty, nejpozději – když v tom ohledu „už hoří koudel“ – i ty vysokoškolské. Náhodou jsem objevila dvě výborné učebnice.

            Určitě se spolu nedohodli ani nedomluvili, jednoduše to tak vyšlo – doslova. Míním tím roky vydání nabízených „učebnic“. V roce 2013 vychází kniha Jiřího Menzla s výmluvným názvem Rozmarná léta. V lednu 2015 Juraj Herz dopisuje své vzpomínky a v létě téhož roku nakladatelství Mladá fronta vydává titul Autopsie (pitva režiséra). Přímo ideální východisko pro porovnání dvou úhlů pohledu na stejná, souběžně prožitá léta, zažitou dobu, životní situaci a okolnosti, přízeň či nepřízeň mocných….

Nejprve malé opakování (z důvodů nepodjatosti podle abecedy):

Juraj Herz – narozený roku 1934 na Slovensku, další uvádím, jak jsem( s udivením) koupila (na Wikipedii) – český režisér, scénárista a herec židovského původu, pocházel ze židovské rodiny, byl pokřtěn a dnes je ateista.

Jiří Menzel  – narozený roku 1938, podle Wikipedie český režisér, herec a spisovatel.

Juraj Herz a Jiří Menzel – rovni si věkem( vrstevníci), místem narození – Československo (tady bych dala vykřičník, jak zjednodušující), oba režiséři, dokonce oba filmoví i divadelní, oba se zkušeností příležitostného herce, oba profesně velmi úspěšní,oba dlouhá léta v nepřízni mocných, další paralely se nabízejí (např. vztah k něžnému pohlaví- ajta! to spojení se už skoro nepoužívá, proč asi?)…. 

        Ty knížky – Menzlovu  (Rozmarná léta) a Herzovu (Autopsie – pitva režiséra) budete číst rádi, s chutí, nepustí vás – dějem, fakty, způsobem, jak jsou napsány, žádné zbytečně filozofující rozpravy, děj má spád, odhaluje mnohé – ve smyslu událostí i osob a osobností. Jen překonejte počáteční úlek –  Juraj Herz (s dopomocí Jana Drbohlava) popsal 365 stran (jako dní v roce) ,na nichž  „pitvu“ svou i doby dovedl až do ledna 2015. Jiří Menzel skončil se  svými Rozmarnými léty – možná trochu ku škodě – v roce 1988 dokonce na 520 stranách textu. Pro ty pohodlnější (uspěchanější? netrpělivější?) pak v roce 2014 s Radioservisem Jiří Menzel jako interpret načetl vybrané kapitoly jako audioknihu. Obě knihy jsou bohatě doplněny fotodokumentací. Po výtvarné a výpravné stránce  – z mého pohledu – vítězí Juraj Herz. Dokumentačně nemůže být jeho knížka dokonalejší. Přesvědčte se sami.

            Zásadně se oba slavní režiséři (scénáristé, herci) liší svým vstupem do života. Pročtěte a promyslete sami, do jaké míry a jak takto prožitá raná dětská léta člověka formují. Třeba své žáky, studenty uvidíte jinak. Jen ne – proboha! – prizmatem povzdechu nad „těžkým dětstvím“!

        Další poznámky vycházejí pouze z mých čtenářských pocitů při četbě zmiňovaných knih. Někdy můžete mi dojem, že se oba autoři do jisté míry stylizují, ale každý jinak, možná ze stejného důvodu. Jiří Menzel je sice pragmatický, ale kulantně, uhlazuje hrany, pro mě někde trochu falešně. Juraj Herz, jak sám říká cholerik, jde na ostří nože, jedná se přece o pitvu, nejen přiznaně vlastní, nikoho nešetří, je hodně osobní, pro ostré slovo nejde daleko. U Juraje Herze rozhodně nemusíte nic číst „mezi řádky“. Až nápadně opatrně přešlapuje jen kolem jedné osoby (žena to není), proč asi?

     Stejná doba, stejné profesní osudy, dva pohledy na svět, lidi, události – co si z toho vybrat? Je o čem uvažovat, snažit se o vlastní názor. Znovu mi přichází na mysl poučení z mého nedávného turistického pobytu v Litomyšli. Poskytla mi je četba písemností Germana Presidenta (1790 – 1865), profesora historie a klasické filologie na piaristické škole v Litomyšli, od roku 1837 vedoucího katedry historie na vídeňské univerzitě.

German President učil studenty kritickému myšlení, učil je posuzovat věrohodnost svědka podle toho jestli pravdu říci

 A/ mohl (byl u zdroje)

B/ chtěl (záviselo na morálních kvalitách svědka a jeho osobních zájmech)

C/ směl (podle vlivu doby, situace, ve které svědek vystupoval).

German President neměl rád revoluce, v revolucích podle něho vystupují lidé, kteří provádějí tzv. Freiheitschwindl (němčináři přeloží).

            Začala jsem písničkářem, fotografem, samizdatovým vydavatelem, novinářem a rozhlasovým komentátorem Ivanem Hoffmanem. Nemůžu jinak než končit českým novinářem, literárním kritikem Jiřím Peňásem. Jeho poznámka v Lidových novinách ze dne 7.prosince 2015 je pro mě příkladem skutečně korektního vyjádření k naší současné situaci. Bez hysterie, bez zloby, bez zášti, urážek a hlouposti. Prosím přečtěte si ji a utvořte si vlastní názor. Tu poznámku najdete na straně 9 pod titulkem Evropa v čase adventu.