Co do jména, vždyť co růží zveme, pod jiným jménem vonělo by stejně….zní v Shakespearově dramatu Romeo a Julie. Jak by asi vnímali tuto repliku obyvatelé krásného města na Vysočině, které se jménem proměnilo vícekrát. Nejprve to byl prostě Brod, později s přídomkem Smilův, nato Křižovnický a 5.září 1945 z velmi pochopitelných důvodů přejmenovali občané Německý Brod na nám už známý a zažitý Havlíčkův. Karel Havlíček Borovský by mohl být na své město hrdý. Už proto, že se tam stále slibněji už řadu let rozvíjí na podzim konaný knižní veletrh. Také jsem ho jeden říjnový víkend zažila, skoro se brodila množstvím vystavených knih a navíc – ty doprovodné akce! Na koho zajít dřív, jak stihnout Ludvíka Vaculíka, Václava Cílka či imaginativního pana profesora Martina Hilského? . Dnes by měl bouřlivák Karel Havlíček – pro mě jeden z největších Čechů – hodně podnětů, aby…
Jehly, špičky, sochory a kůly
stesal, skoval, zostřil, sebral
kvůli vojně s hloupostí a zlobou místo šavel
Borovský Havel.
V nastalém jaru si mohou kolemjdoucí ve výkladech obchodů a různých institucí půvabného města na řece Sázavě připomenout některé z ježatých Havlíčkových epigramů. Věřím, že to nebudou ty notoricky známé (no, v dnešní době – jak pro koho). Nářkologům by mohlo být připomenuto:
Máš-li mnoho, frkáš,
máš-li málo, brkáš,
máš-li jmění jen taktak,
spokojen nejsi nikterak.
K revolučně rozmáchlé básníkově soše v městském parku a k zažité představě o Karlu Havlíčku Borovském se pramálo hodí stále aktuální povzdech:
Tak to chodí na tom světě,
každou chvíli jinák,
dneska ctí tě za svatého,
zejtra budeš sviňák.
Kdo měl málo,
tomu braly velké pijavice,
moudrých lidí bylo málo,
ale hloupých více.
Moc by mě zajímalo, která instituce či firma by si troufla vystavit epigram:
Zde leží vzácný advokát,
jenž křivdu nechtěl zastávat
a nenáviděl mezi lidstvem vády.
Onť zemřel hlady.
To následující povzdech (výkřik?) dojde jistě ohlasu s bezvýhradným souhlasem a mezi prezentovanými určitě chybět nebude:
Lenoš a řvi – dají mzdu dví!
Pracuj a kuš – hubu suš!
Havlíčkův Brod, jako každé místo, má vedle slavných rodáků a obyvatel i ty, o nichž se raději nemluví – nebo už ani neví. Škoda. Vědět něco o takovém Josefu Šoupalovi, který se v tehdy Německém Brodě v roce 1903 narodil, je dost poučné i signifikantní. S určitou smutnou licencí by se na jeho život dal „napasovat“ epigram:
Není nad původnost,
každý po ní touží,
lidé chodí přes most,
to já půjdu louží.
Josef Šoupal se stal původním v neblahém, tragickém smyslu. Jako sotva dvacetiletý člen nedávno vzniklé komunistické strany spáchal v roce 1923 atentát na Aloise Rašína. Tento neprávem zapomínaný český politik a ekonom byl pro svou vlasteneckou činnost v době 1.světové války odsouzen k trestu smrti za údajnou velezradu a vyzvědačství. Omilostněn nově nastoupivším císařem Karlem I. se Alois Rašín významně podílel na vzniku Československa, zejména jako tvůrce naší prvorepublikové měny, na jejíž hodnotu a pevnost stále nostalgicky vzpomínáme. Rašín byl tvrdý politik, k sobě i k druhým. Známý je jeho výrok na adresu tehdejších politiků: Když jsou u koryt, ať nemlaskají!“ Ta věta nepozbyla platnosti do dnešních dnů, takže:
Ale svět je pořád stejný,
lidé ho nezmění:
plivni stokrát do moře,
ono se nezpění.
Josef Šoupal byl odsouzen ke dvaceti letům vězění. I roce 1945 zůstal anarchistou, přejmenoval se na Ilju Dněprostroje, a jako Ilja Dněprostroj zemřel v roce 1959 kdesi v pohraničí. Taková hra (jenom hra?) se jménem může někomu připadat zábavná. Co říct na to, pojmenuje-li otec svého prvního syna Ermar (zkratka z prvních písmen slov éra revolučního marxismu), to mu nestačí, další syn kráčí světem jako Piolen (pionýr leninismu). Třetí se pak podepisuje Elektrij…tady už si základní slova nevybavuji, musela bych zalistovat v knize Arnošta Kolmana –Zaslepená generace, Paměti starého bolševika. Zajímavé, poučné a naučné čtení pozdního prozření s komentářem Kolmanova zetě Františka Janoucha, zakladatele Nadace charty 77. Arnošt Kolman (1892 – 1979) byl přímým spolupracovníkem V.I.Lenina. V 50.letech nám „pomáhal“ napravovat školství, a to až do té míry, že se snažil z Karafiátových Broučků vymýtit náboženskou problematiku, kdepak nějaké broučičí večerní modlitbičky!
Ono je to s těmi jmény vůbec zvláštní. Netřeba hned myslet na umělecké pseudonymy. Je věcí osobního rozhodnutí, vystupuje-li významný současný básník, spisovatel a především dramatik a divadelní režisér Zdeněk Petrželka pod jménem Jan Antonín Pitínský. Pod původním jménem by jeho progresivní divadelní inscenace jistě „voněly stejně“ (řečeno slovy Shakespearovými). Nebo snad ne? Změnu lze- zvláště dobově – chápat třeba u Otokara Březiny. Možná podobné úvahy vedly Ladislava Bambáska k volbě literárního pseudonymu Jan Vladislav. Zapeklitější je to s vlastenci a národními buditeli Adalbertem Fingerhutem (Vojtěchem Náprstkem) a jedním ze zakladatelů silně nacionalistického Sokola Miroslavem Tyršem – až do maturitních let žijícím se jménem Friedrich Emmanuel Tirsch. Pěkně košatá témata pro besedy a diskuse o aktuálně živých otázkách prolínání kultur, podhoubí nacionalismu atd.atd.
Proč se původně Eduard Beneš začal podepisovat jako Edvard? Nebylo v tom něco víc než proklamovaná snaha ulehčit výslovnost svého křestního jména cizincům? Námět pro psychoanalytiky? Bezvýhradnou celoživotní podporu svého manžela vyjádřila paní Hana Benešová kromě jiného i tím, že přestala být Annou, aby tím jménem nepřipomínala svému muži jeho neblahou milostnou episodu z mládí. Je úsměvné, že pouze v muzeu v bývalé bechyňské synagoze jsem se dozvěděla, že loni jubilující evropsky proslulý režisér Alfréd Radok se narodil jako Habakuk. Bechyně je poblíž jeho rodiště v Kolodějích nad Lužnicí, možná proto ta upřímnost.
Ale vážněji. Jsem a vždy zásadně vystupuji proti tomu, aby dítě kterékoli národnosti a původu bylo zbavováno svého jména. Kupříkladu žádná vietnamská dívenka se nenarodila jako Lenka, žádný vietnamský kluk jako Honza, doma při večeři je tak jejich vietnamští rodiče bezpochyby neoslovují. Ale pak přijde ráno, děti jdou do školy – a zase jsou kýmsi jiným. Máme plnou pusu porozumění, ale hned tady selháváme. A to podstatně a krutě. Zatím jsem příliš nezaznamenala, že by se tímto problémem nejen ve školách někdo zabýval. Začneme?
HAVLÍČEK BOROVSKÝ, K. Básně. Praha: Akropolis, 2006. ISBN 80-86903-20-6
MORAVA, J. C.K.disident Karel Havlíček Praha: Panorama, 1991. ISBN 80-7038-059-4.
KOLMAN, A. Zaslepená generace. Paměti starého bolševika. Brno: Host, 2005.
ISBN 80-7294-148-8.
