Na vysokoškolských fakultách – i na těch pedagogických – začal nový semestr. Obvykle jsem v těch dnech s chutí, navzdory meteorologicky i reálně trvající zimě, nahlas připomínala: letní semestr, přátelé, letní! Takto příznivě naladěni bychom mohli zauvažovat nad malým předsevzetím: přečtu si něco zajímavého, přínosného, k myšlení vedoucího. Přicházím s „ochutnávkou“ (jedno z aktuálních slov rychle směřujících k jazykové ošoupanosti) knížky zasluhující pozornost. Myslím, že patří k textům, které bychom podle těch, co jdou s proudem, spíš ani číst neměli. Trochu mým obavám oponuje fakt, že ta knížka s čerstvým vročením 2014 vyšla vzápětí v dotisku ( důkaz zájmu –a stalo se tak například také u prací Konrada Paula Liessmanna).
Už titul zvedne mnohým – mířím do řad pedagogů – krevní tlak (o podtitulu nemluvě): Digitální demence – Jak připravujeme sami sebe a naše děti o rozum. Nejprve, jak se sluší, několik slov o autorovi. Podle textu na přebalu „ Manfred Spitzer (nar.1958) vystudoval medicínu, psychologii a filozofii…Dvakrát působil jako hostující profesor na Harvardu….vede v Ulmu Centrum pro výzkum učení a neurologie…je jedním z nejvýznamnějších německých badatelů v oblasti neurovědy…nikdo jiný nedokáže zprostředkovat vědecké výsledky tak zábavnou a názornou formou“.
Když ochutnávka, tak ochutnávka. Nabídnu několik ukázek (citací) přímo z pera autorova. V předmluvě píše: Tuto knihu věnuji svým dětem. Mým nejvyšším cílem je zanechat jim takový svět, který je hodnotný, zaslouží si péči a je natolik vhodným místem k životu, aby se jednou – navzdory globálnímu oteplování, hospodářské krizi a mnoha dalším velkým výzvám současnosti – samy dobrovolně a rády rozhodly mít děti. Cítím potřebu podílet se na tomto světě: podporovat pospolitost, budoucnost, svobodu, zájem člověka o sebe sama a o jeho skutečné problémy, nezávislé jednání osvícených, kriticky uvažujících lidí a zastávat se těch, kdo to ještě nedokážou – našich dětí -, nebo kdo to už nedokážou – nemocných a starých. To jsou hodnoty, které jsem převzal od svých rodičů, přijal je jako očkování a byl jimi vybaven do života“.
V duchu těchto slov Manfred Spitzer řeší problémy nejen mozku ve vztahu k učení ve 14. kapitolách, uvedu nadpisy některých: Taxi v Londýně, Škola: Ctrl+C a Ctrl+V namísto čtení a psaní?, Laptopy ve školce?, Multitasking: narušená pozornost, Sebeovládání versus stres. Původně jsem chtěla citovat z každé kapitoly něco. Ale rezignovala jsem. Jak vhodně ve zkratce uvést myšlenku kapitoly spojující poznatky o mozku s výborně, výstižně a s vtipem prezentovanými příklady?. Takže ve výsledku vybírám. Ze druhé kapitoly Kde jsem?(Demence – Orientace v prostoru- Trénink: neurony jako svaly – Paměťové stopy – Duševní pokles – Nové buňky ve starých mozcích – Shrnutí) toto: „Slovo demence je odvozeno z latinského de (dolů) a mens (duch).Proto můžeme jeho význam takřka doslovně vyjádřit jako duševní pokles. To není bez významu, protože stejně jako u každého poklesu závisí jeho délka a průběh na tom, odkud klesáme. Kdo se nachází na písečné duně u moře a začne klesat až na úroveň mořské hladiny, nebude mu to trvat příliš dlouho. Kdo však začne na vrcholu Mount Everestu, ten se bude – třebaže neustále klesá – ještě dlouho nacházet hodně vysoko….duševní výkonnost závisí stejně jako svalová výkonnost na tréninku. Duševní trénink – učení – probíhá stejně jako u svalů automaticky při duševní a fyzické námaze. Duševně se namáháme, pokud SE AKTIVNĚ VYPOŘÁDÁVÁME SE SVĚTEM. Při učení se mění synapse, tedy spoje mezi nervovými buňkami. Výkonnost mozku se zvyšuje. K tomu přispívá skutečnost, že v hipokampu, jenž zodpovídá za ukládání nových poznatků, vznikají nové nervové buňky, které však zůstávají naživu pouze tehdy, pokud jsou správně zatěžovány. Při učení tedy nepoužíváme jen stávající neuronální hardware, nýbrž také ten nově dotvořený, který se jím udržuje naživu. Z toho jasně plyne: naše duševní výkonnost závisí na tom, jaké množství duševních výkonů provádíme…Čím výše vystoupáte, tím delší bude jednoho dne sestup…a ještě něco: vzdělání osvobozuje – osvobozuje od spousty pokušení, protože kdo je vzdělaný, ten dokáže kriticky přistupovat k sobě i ke svému okolí, není všemu vydán napospas, dokáže věci bezprostředně řešit. To vše snižuje stres, který nervové buňky naopak ničí“. Manfred Spitzer promine, že další laicky zformuluji polopatisticky: čím méně ve prospěch svého mozku v mládí uděláme, čím méně si UČENÍM spojů, synapsí vytvoříme, tím dříve se nám v životě přiblíží „blahá“ doba demence, kdy nebudeme ani tak na obtíž sobě, ale zatraceně ostatním. A co se autorovy poznámky na vrub učení týče – uvědomujeme si, na koho směřuje blábolivá, nevkusná reklama, ubohoučké televizní seriály, tiskoviny typu Blesk? To opravdu chceme? To skutečně potřebují děti, ať vlastní či svěřené?
Neodpustím si ještě jednu citaci z knihy Manfreda Spitzera zaměřenou vyloženě na školní praxi: „Už léta se diskutuje, jestli by měla být na školní předmět povýšena nejnovější vymoženost civilizovaného světa – informatika. Zdá se, že mnohé svědčí pro: i ten, kdo se přímo nezabývá získáváním a zpracováváním informací, potřebuje počítač – například v nemocnici, kde pracuji, potřebuje počítač uklizečka (k objednávání čisticích prostředků), zdravotní sestra (k dokumentaci), lékař (na všechno možné) a také ředitel (který si luxus nepracovat na počítači nemůže dovolit). Počítač je zkrátka neodmyslitelný na všech pracovištích. Proto by bylo jistě dobré, kdyby se člověk už ve škole učil zacházet s digitálními médii a kdyby zde mohl získat cosi jako řidičák na počítač a internet. Z tohoto hlediska se zdá být zavedení školního předmětu „informatika“ jen logické. Na druhou stranu potřebujeme také motorové pily a pečicí trouby, auta a složenky, a přece zacházení s nimi nepovyšujeme na školní předměty. Ani na to nepomýšlíme! S internetem a počítačem je tomu jinak. Zjevně na ně nepohlížíme jen jako na pouhý nástroj k určitým pracím, nýbrž jako na nástroj k učení samotnému. Pokud uvěříme guruům e-learningu, edutaintmentu,computer literacy a mediálních kompetencí, představuje počítač jakousi hi-tech verzi nalévacího trychtýře, pomocí něhož našim dětem konečně – po tisíciletích mučení biflováním – půjde veškeré učení do hlavy samo……jaké jsou skutečné účinky počítače na školní výkony, o tom jsme již zevrubně pojednali.Pokud vůbec nějaký efekt mají, pak negativní“. Autor knihy Digitální demence následně věnuje pozornost například manipulaci s rodičovskou odpovědností vůči dětem a podkapitolu končí slovy: „Je pro mě těžko pochopitelné, proč právě v této oblasti nikdo nepřevezme zodpovědnost za více osvěty. Profesoři mediální pedagogiky a politici se nejrůznějším způsobem nechávají zneužívat jako jarmareční vyvolávači ve službách průmyslu a ekonomicky i zdravotně tím škodí právě těm, jejichž zájmy předstírají (nebo jsou pověřeni) hájit“.
Rozhořčí –li někoho (z potrefených?) tato nesporně tvrdá slova, nechť jsou mu podnětem k tomu, aby si publikaci Manfreda Spitzera Digitální demence podrobně prostudoval. Zvýšenou pozornost by mohl věnovat kapitolám Hlavu do písku? – Proč se nic neděje? a Co dělat? Následně může dát podnět k debatě – troufne-li si. V závěrečné kapitole Shrnutí nemůže být nikomu proti mysli několik „…zcela praktických tipů, neboť každý může pro sebe něco dělat a bude za to – v tom spočívá zásadní rozdíl mezi problémy digitální demence a globálního oteplování – také osobně odměněn“. Z půl druhé desítky rad uvedu dvě. Ta první říká:“Skoro na všechno, co aktivizuje naše centra štěstí, si zvykneme relativně rychle. S jednou nejdůležitější výjimkou: tou jsou druzí lidé. Úsměv, dobré rozhovory, společné jídlo, malý společný zážitek – to je látka, která nám dopřává pocit naplněného života. Večeře se třemi přáteli nás učiní mnohem šťastnější a ovlivní nás mnohem více než tři sta virtuálních kontaktů na Facebooku“.Úplně poslední doporučení Manfreda Spitzera nabádá: „Pro celou naši společnost platí: pokud jde o náš blahobyt a zachování naší kultury, nemáme nic jiného než hlavy příští generace. Přestaňme je systematicky zasypávat odpadky!“
(Poznámka takříkajíc pod čarou: v nadpisu tohoto blogu jsem užila dosti neobvyklé spojení – vzít něco v potaz. Wikipedie k tomu nabízí vysvětlení: vzít v potaz = beru na vědomí, beru v úvahu, respektuji. Ten třetí výklad se mi líbí nejvíc.)
SPITZER, M. Digitální demence. Jak připravujeme sami sebe a naše děti o rozum.
Brno: Host, 2014. ISBN 978-80-7294-872-7.
