Pozor! Jste na staveništi. Více informací zde.
logo RVP.CZ
Přihlásit se

Při loupání cibule

         Při loupání cibule je název knihy německého spisovatele Güntra Grasse, nositele Nobelovy ceny za literaturu z roku 1999. Patří k mým oblíbeným (kniha i autor), kromě jiného bohatstvím literárního jazyka. Posuďte sami z kratičkého úryvku: „ Potom je vždycky předtím. Čemu říkáme přítomnost, toto prchavé teďteďteď, s sebou stále vleče nějaké minulé teď, takže i po únikové cestě kupředu, zvané budoucnost, se jde jen jako s olovem v botách“. Klobouk dolů před překladatelem– v daném případě je jím Jiří Stromšík. Podle Grassovy knihy Plechový bubínek byl natočen stejnojmenný film, který řadím k nejlepším filmům svého života.

            O loupání cibule vzhledem k objevování jazyka, jeho možnostem, vrstevnatosti a proměnách mluvila také Markéta Pravdová , které byla v minulých dnech Akademií věd ČR udělena medaile Vojtěcha Náprstka za zásluhy o popularizaci vědy. Markéta Pravdová je autorkou kurzu, který pod názvem Čeština nově přinese v únoru na stránkách Lidových novin ve třiceti lekcích nejnovější pravidla, aktuální normy a změny v pravopisu naší mateřštiny. Kdo se s Markétou Pravdovou již seznámil při různých mediálních vystoupeních – nedávno například v televizním vysílání Hyde Park Civilizace moderovaném po všech stránkách perfektním Danem Stachem – ví, že se nemusí obávat něčeho nudně suchopárného, dokonce snad mentorského. Markéta Pravdová by jistě potvrdila slova, že pravopis je kabátem jazyka, ale ten kabát – i jeho nezbytné patřičné a slušivé doplňky – poměřuje potřebami současného světa, aby byl kabát nejen praktický, ale také slušivý a hodně vypovídal o žádoucí společenské úrovni svého nositele.

            Vzpomněla jsem si na slova, která jsem kdysi psávala – křídou či fixem – později odkliknutím promítala svým studentkám– budoucím učitelkám: Lidská řeč je tím největším hřištěm, které je nám otevřeno, a každý z nás je tu hráčem, rozhodčím i divákem zároveň. Studentky speciální pedagogiky a logopedie jsem tak chtěla přivést k poznání, že ti, kterým se budou ve svém profesním působení věnovat, na hřišti života většinou stojí jen v roli diváků. Ve třídě základní školy pro vadně mluvící (dnes logopedické) jsem do života uváděla – bez zveřejnění – druhou část textu z Poetického slovníku: Míčů – slov pro veselou nebo poetickou hru – si můžeme kolem sebe vybrat nepočítaných: různé velikosti, barvy, odrazu, stáří. Můžeme je hrát jedním, dvěma, třemi, půlit je a zase je sešívat, zaměňovat je. Pro moje žáky (byli to vždy převážně kluci) bylo mluvení, řeč, komunikace bolavým místem, jehož neradno se dotýkat. Co z toho plynulo? Učeně řečeno narušená komunikační schopnost, v reálu problematická školní (ne)úspěšnost, neblaze poznamenané sociální vazby…  Bylo mým úkolem, abych své (většinou) osmáky – tehdy v závěrečné třídě povinné školní docházky nenásilně přesvědčila a přivedla je k roli aspoň hráčů, když už ne rozhodčích na největším hřišti – řeči, komunikaci.

            Lovím v paměti útržky pokusů a vybavují se mi pěkné chvilky ve třídě. Hodně jsme si s jazykem, řečí hráli. Třeba hodiny slohu jsem někdy začínala na tabuli zápisem nějakého expresivního výrazu, „puberťákům“ blízkému – v mezích slušnosti, tehdy se ještě ctila. Kupříkladu slovo BLBEC. Hledali jsme slova, kterými bychom mohli vyjádřit přibližně totéž. Nakonec kluci v  novinářském slovníku synonym vyhledali adekvátní heslo – a často jsme zjistili, že jsme lepší než novináři, že naše slovní zásoba je v tomto ohledu bohatší! Už jste si někdy všimli, jak čeština překypuje slovy, k nimž nenajdete protiklady (stejně jako ve třídě se zde vědomě vyhýbám odborným výrazům)? Co takový necita, neřád, neznaboh, netýkavka, nekňuba, nenechavec, nemrava, nezdara, neduh, nedouk, nešika, neposlucha, nebojsa, nemluva, nemehlo – znáte nějakého citu, řáda, kňubu, mravu, šiku (další doplňte sami)…? A to nemluvím o významu oněch slov, dnes by unikal i mnohým gymnazistům, jak vím z výzkumů paní profesorky Macurové. To bylo pole, na kterém jsme si mohli slovně zadovádět! Hoši trpělivě snášeli také moji vášeň pro přísloví a pořekadla (znáte rozdíl?).

         Snažila jsem se jim to usnadnit. Žádné „Bez práce nejsou koláče“, ale něco neznámého, byť trochu nutícího k zamyšlení a jak tomu u přísloví bývá i s nějakým méně známým výrazem. Hlavičko, moř se!. Bývaly to i na první pohled nenápadné morality. I když jsem mohla sáhnout po půvabném ponaučení obrozence Karla Vinařického a aktualizovat ho: Na vůz sedat není radno, nožička se zlomí snadno. Užité příklady? Až se najím, půjčím ti lžíci. Nezasel, prý aby mu kroupy nepobily. Ze sytosti břicha užitek béře zadek. Vzácných předků potomek často bývá holomek. Kdo samý med, toho neoblizuj! Našli byste známou paralelu k přísloví Ježek sobě kadeřav? Napovím: Každá liška svůj ohon… Pokladem jsou Zaorálkova Lidová rčení. Jen namátkou: má na mozku bacilus pitomeus , ani huby abecedou nepropláchl, učil se potmě, dělali ho potmě. Zvláště s tím posledním rčením ukazujícím na jistou rozumovou nedostačivost jsem byla hodně úspěšná. A také s naší třídní modifikací onoho bacila. Už jsem učila na vysoké škole, když se mě Jirka N. v dopise ptal, jestli tam také lítá náš známý bacilus blbenzi. Na příslovích (vždy celá věta) a rčeních (jen slovní stavební materiál) můžete procvičovat pravopis, rozbor slovní i větný, rozvíjet slovní zásobu a mluvní pohotovost, cizelovat jazykový cit, zařazením přísloví jiných národů vyhovět požadavkům multikulturní výchovy….Prostě – vymýšlejte, obměňujte, bavte se, učte se!

            Roky shromažďuji, zapisuji si a zase trousím neobvyklá, málo užívaná, ale hezká slova. Trousila jsem je na základní škole a nepřestala ani na té vysoké. Pořád v naději, že někdo si těch slov všimne, pokochá se jimi, pohraje si s nimi a potom šup! – při vhodné příležitosti je použije,vrátí je pro tu chvíli do života a pomůže jiným odkrýt jednu jazykovou slupku. Zkuste někdy do své řeči – vhodně, s citem! –zamíchat slůvka jako rozmar, švarně, notně, valně, zdráhat se, hněvat, stěží, nicotný, nesnáze, mrzutá, urputný, trýzeň, klopotně, svižně, dlužno říci, pracovat do úmoru, loudit, hořekovat, volky nevolky, skličující, rozpačitý, dychtivost, chmury, krušné, byl na štíru, úhor, přítrž, horlivý, bezděky, peprné slovo, zbůhdarma, veskrze, zhurta, hloubavý…Že už to nikdo neříká? No a? Neříkejte, že necítíte rozdíl mezi slovesy zlobit se a hněvat se. Je mi smutno při pomyšlení, jaký ekvivalent tohoto významu slýchávám skoro denně na ulici, v tramvaji, v kavárně i….vzácný nebyl ani na chodbách pedagogické fakulty.  

         Přechodníky byly v českém jazyce už v sedmdesátých letech uhynulou odnoží mluvené češtiny. Když jsem ve vyšetřených posledních minutách hodin literární výchovy četla osmákům na pokračování příběh malého Františka Věka, sestavený útržkovitě s téměř hororovým zakončením (zdánlivě mrtvý páter Matyáš na prkně ve ztemnělé kapli), hojnost přechodníků jsem redukovala a upravovala do aktuálnější češtiny. Přechodníky tehdy ještě patřily k učivu základní školy, nevím, jak je tomu dnes. Jejich aktivní znalost jsem po svých žácích – oficiálně s narušenou komunikační schopností, s poruchou plynulosti řeči – nepožadovala. Jen jsem se o nich s jistým zalíbením zmínila, že právě přechodníky můžou řeč někdy ozvláštnit, něco jako hezké šaty pro slavnostní příležitost, které nám sluší a dodávají nám sebevědomí. Nejsme vždycky pochopeni, nedojdeme sluchu u všech. Ale ten z hochů, který se mi o nějaký den později omluvil slovy – „Nemaje čas, nenapsal jsem včera domácí úkol“ – prostě zabodoval! Jen dodám: tvořit přechodníky, alespoň ten přítomný, není vůbec nic těžkého. Problém je v tom, umět je naučit!

      Ale to jsme již ocitli v obávané gramatice.Moji žáci přicházeli do speciální školy na dobu jednoho roku z různých škol a krajů, vzhledem k erozní povaze jejich vady řeči velice často se znalostmi pohříchu nevalnými. Překlenujte ty příkopy v posledním roce povinné školní docházky! Snažila jsem se vše maximálně zjednodušovat, tak, aby mě pochopil trojkař. Pro mě je trojka skutečně trojka = dobře. Zvládat (mluvnický) problém prakticky dobře, bez vyžadování nabiflovaných pouček apod. Nemám na mysli zrovna mnemotechnické pomůcky, ale ani těm jsme se nevyhýbali. Dnes by i ta nejprimitivnější už byla zbytečná. Potřebuje si snad někdo pamatovat, že …před  ŽE, ALE, ABY píšou čárku všechny baby? Čárka: taková banalita! Znáte ty jednoduché příklady, kdy čárka rozhoduje o bytí a nebytí: Zastřelit, nelze poslat na Sibiř – Zastřelit nelze, poslat na Sibiř.

          K těm čárkám – trápí (jak koho) ve větě, v souvětí. Ve větě to může být  rozvitý přívlastek. Ale ten je hned dvojí: několikanásobný a postupně  rozvíjený. Šli jsme na to od lesa, tedy s příklady. Několikanásobný přívlastek chce čárky, když každý z těch přívlastků znamená přibližně to samé (germanismus! – totéž, ale říkejte to ve třídě!). Příklad: Drobná, štíhlá, křehká Lenka v první lavici…..drobná, štíhlá, křehká  – mohla bych dodat i něžná…Jasné. A druhý příklad, bez čárek mezi jednotlivými přívlastky? Máte ho mít: První československý motorizovaný dělostřelecký pluk ….(omlouvám se všem vojenství znalým). Každý přívlastek znamená něco jiného – pluk byl první, ale také československý, byl motorizovaný a navíc dělostřelecký – pokaždé jiná „hodnota“ – žádná čárka mezi nimi! Stačilo si ty dva příklady zapamatovat, ve chvíli váhání na ně vzpomenout a…Jsem si jistá, že málokdo z mých žáků si přitom pamatoval mluvnické označení oněch přívlastků (několikanásobný, postupně rozvíjený…). K čemu taky? K nějaké přijímací zkoušce? Ty mým hochům zase tak moc často nehrozily. Žádný problém nebyly ani čárky u vět vložených. Opět stačil příklad, tentokrát z Čapkových pohádek: Vodníkovi, který žil pod vyšehradskou skalou, se říkalo pan Pivoda. To znamená: Vodníkovi se říkalo pan Pivoda. Určení, kde žil, už bylo do té věty jen vsunuto, vloženo, čárka před, čárka za.

          Mohla bych psát o složitějších mluvnických problémech. O problematice, jak naučit  žáky orientovat se v souvětí na základě ne předložek (chraň bůh!), ale logického myšlení, už jsem psala. Tady jen vzpomenu překvapení naslouchajících studentek (byli jsme něco jako fakultní škola), když před nimi hoši promrskávali doplňkový infinitiv. Přiznávám, že ten jsem učila právě z takových důvodů, abych hochům trochu pomohla podepřít ušlápnuté sebevědomí. Rozuměli mi beze slov.

         Takové S nebo Z jako předpona nebo předložka? Traktorové reformy pravopisu (slova spisovatele Ludvíka Vaculíka )si už s něčím takovým hlavu nedělají. I když – přečteno v časopise Vesmír – je pořád rozdíl, co padá Z koně a co S koně. S koně (směr shora dolů) padá nemehlo nebo nějaký nešťastník, to z koně (směr zevnitř ven) padá něco ale úplně jiného! Mí hoši si pamatovali, že ZMĚNA stavu (dobře zapamatovatelná na slově ZBLBNOUT) prostě chce ZET na začátku. To SMĚR dohromady (třeba Shrnout) vyřeší S. Slovesný rod je dvojí: činný (něco dělám, biju, liskám – to je asi moravismus, ale nešť! užívali jsme ho, vždyť jsme byli uprostřed Moravy, blizoučko korouhvi na hoře zelené z Wolkrovy básně) a rod trpný (trpím, jsem bit, jsem liskán).

            Krásný příklad – už při svém působení na univerzitě – jsem získala z Jazykové ordinace Lidových novin. Kdeže je! Zašla dávno na úbytě. Nezájmu? Hlouposti? Týkala se také nešťastného českého přivlastňovacího zájmena „svůj“, které tak trápí cizince. Dlouho už nebude, Češi to zájmeno sami likvidují. Ten příklad jsem pak předávala ve své pracovně při konzultacích nad písemnými pracemi (trvala jsem na nich!) studentkám, budoucím učitelkám. Stručně řečeno: zájmenem svůj můžeme něco přivlastňovat jenom podmětu.  S důvěrou, že podmět ve větě snad vysokoškolačky poznají, jsem předávala modelovou větu: Miloval se se SVOU ženou. Rozumějme: ON (jako podmět) se SVOU. Nelze proto říct ani napsat, jak se v novinách stalo: Miloval se s JEHO ženou. Čípak žena to asi byla? Sousto pro Blesk! Ta věta může být zase jazykovým majáčkem, příkladem ve chvílích komunikační nejistoty – u těch s úctou k jazyku a sobě samým.

            U Lidových novin a jejich bývalé Jazykové ordinace ještě zůstanu. Vedoucí jazykový redaktor Ondřej Tuček 27.4.2007 kromě jiného napsal:„I řekl jsem si, proč si zase jednou nezaorat ďáblem a dnešní Jazykovou ordinaci neotevřít jednou „hláškou“…z Nejisté sezony, výtečného, neprávem pozapomenutého filmu ze sklonku totality…V divadelní šatně si jeden z protagonistů filmu stěžuje na stav českého jazyka. Nelíbí se mu obraty ramínko režiséra nebo vítězství Lendla. Do rozhlasu, kde prý jakýsi odborník tyto výrazy hájil, proto napsal: „Jsem starý člověk. Až půjdu jednou přes most Karla do Divadla národa na Stěnu čerta, smířím se s tím, že jste zvítězili. Ale upozorňuji vás, že to bude vítězství Pyrrhy, dříve Pyrrhovo vítězství“…Od zmíněného filmu uběhlo mnoho sezon, jistých i nejistých, ale „ruský genitiv“, jak je tato náhrada přídavných jmen přivlastňovacích označována, žije dál.“

            Od zveřejnění těchto řádků uplynulo skoro osm roků. Bojím se zeptat: víme, o čem je řeč? Stěna čerta, vítězství Pyrrhy….Kde ty pochybnosti začínají? V čem koření? Mají smysl?    

 ZAORÁLEK, J. Lidová rčení. Praha: Aurora, 1996. ISBN 80-85974- 10-X.-

BRUKNER,J., FILIP, J.  Poetický slovník. Praha: Mladá fronta, 1997. ISBN80-204-0650-6.

GRASS, G. Při loupání cibule.  Brno: Atlantis, 2007. ISBN 978-80-7108-294-1.