Pozor! Jste na staveništi. Více informací zde.
logo RVP.CZ
Přihlásit se

Vosí hnízdo

         Dost mě překvapilo, když jsem kdysi v úvaze O stavu učených z roku 1663 četla slova Jana Amose Komenského: „Říci toho, abych sobě neutržil, nesměl jsem“. Náš velikán se zřejmě – v jisté důvodné opatrnosti – obával „píchnout do vosího hnízda“. Těch obav byl zcela prost pan prezident, když se v minulých dnech vyjádřil k dlouhodobě diskutované otázce našeho školství. Učinil tak shodou okolností v místě, kde Komenský před svým definitivním odchodem do ciziny několik roků pobýval. Slova – podle mediálně šířeného mínění většiny – zpochybňující prezentovanou podobu školské integrace a inkluze handicapovaných (abych uspokojila teoretiky) pronesl pan prezident na půdě rehabilitačního ústavu právě v Brandýse nad Orlicí.To prostředí důvěrně znám,pobývala jsem v tomto rehabilitačním ústavu opakovaně, naposledy vloni v létě. Přečetla jsem si celé vyjádření pana prezidenta na webu Lidovek a věřím, že valnou část přítomných klientů převážně seniorského věku, léčících si pohybové neduhy stáří či poúrazové stavy, nijak nepobouřil.

            O to víc mě ne pobouřila, ale rozladila celkem náhodně shlédnutá a vyslechnutá televizní relace k dané problematice. Nebylo v ní ani zbla zlého úmyslu. Jen ze strany diskutujících tak dobře známé opatrnictví a ze strany moderátora naprostá neznalost problému. Nejen pro tuto debatu – ale obecně – je signifikantní, jak se v oblasti tzv. handicapovaných (jeden čas bylo doporučováno tento termín nepoužívat) vždy pohybujeme jen mezi tělesně postiženými na jedné straně a obtížně vychovatelnými (ach, ta terminologie!) na straně druhé. Nic mezi tím. Kde jsou neslyšící (různého stupně postižení od nedoslýchavosti přes zbytkaře po totální ztrátu sluchu a přidejme i hluchoslepé), kde nevidomí (dříve slabozrací, se zbytky zraku a slepí), kde mentálně postižení (dříve retardovaní, jiné dobově zažité termíny ani uvádět nebudu, připojím ty s Downovým syndromem), kde autisté, všichni s diagnózou poruch autistického spektra (PAS) nebo ADHD (zkráceně hyperaktivní), děti s narušením komunikační schopnosti (dříve s vadou řeči), děti s kombinovanými vadami, atd., mohla bych pokračovat. Až zábavné bylo, jak se chudák moderátor snažil operovat s pojmem „nevychované děti“- brát to doslova, dala by nám integrace našich školáků a studentů neskutečně „zabrat“!

            Půlstoletí (nepřeháním!) jsem se profesně pohybovala v oblasti speciální pedagogiky. Po pravdě jsem vlastně původem ještě defektolog, čímž jsem si připomněla, že naše speciální pedagogika by měla letos slavit. V roce 1965 – ve spojitosti s politickým détente, táním, uvolněním –se československá defektologie oprostila od terminologického sovětského vzoru a etablovala se jako speciální pedagogika.Mohla bych uvést řadu konkrétních příkladů integrace uvažované, připravované i realizované, probírala jsem je často se svými studentkami na pedagogické fakultě. Když chtěly znát můj názor na integraci handicapovaných do škol tzv. běžného typu, odpovídala jsem otázkou: Koho chcete integrovat? Mohla jsem posloužit příkladem své sestry, která zemřela v necelých dvanácti letech v roce 1940. Téměř do posledních dnů chodila do „normální“ školy. Tedy – chodila. První dva tři roky  s berličkami, potom už ji maminka vozila na kočárku . Jak vím z maminčiných vzpomínek – za často trapných poznámek kolemjdoucích: Taková velká a ještě se vozí na kočárku! Ve škole, kam ji maminka zanesla v náručí až do třídy, problémy nebyly. Ani s paní učitelkou, ani se spolužáky.  Nebyly schodolezy, nebyli asistenti.Sestra prospívala se samými jedničkami. Nohy jí nesloužily, hlava ano.

            Samozřejmě nemám jen tento dávný příklad.Ty čerstvější vyznívaly různě, optimismem zrovna neoplývaly. K problematice integrace handicapovaných jsem se vyjadřovala i na stránkách různých tiskovin. Když jsem se k některým ze svých příspěvků nyní vrátila, zjistila jsem, že vlastně vůbec nezastaraly. Jako důkaz nabídnu text uveřejněný v časopise Rodina a škola někdy v polovině 90.let minulého století. Uvedu ho bez sebemenší změny, do slova a do písmene. Byl nadepsán věcně: Poznámky k integraci (postižených)

Život mi dal okusit ledasčeho a naučil mě vyznávat Churchillovo heslo, že „…v překážkovém dostihu života musíme přeskakovat ploty, když na ně narazíme“.

            Měla jsem sestru, která – než jako skoro dvanáctiletá zemřela – když ještě chodila, berličkou popoháněla bratra, aby se při sáňkování se saněmi do kopce neloudal. Toho bratra, kterého později prodělaná spála poznamenala těžkou vadou sluchu. Celý život se (nejen) profesně pohybuji mezi těmi, kdož jsou označováni jako postižení, handicapovaní, nejnověji jako osoby se specifickými potřebami. Aktuálně se zvedla značná vlna zájmu o jejich integraci, inkluzi, zařazení, začlenění do společenství lidí takzvaně normálních. Integrace se nosí, bez ohledu na to, jestli každému postiženému vždy a za všech okolností prospívá. Náznak jakéhokoliv problému je považován za absenci, nedostatek citu a lidskosti.

            Integrace postižených dětí je otázkou nadmíru citlivou. Pochopitelně, protože v prvé řadě se zde setkáváme s rodiči těchto dětí, jejichž bolest a tíha osudu utlumí každou vaši sebelépe myšlenou námitku. Na rozdíl od psychologů nevěřím, že se většina rodičů postižených dětí dobere do stádia smíření se s realitou, tj. smíření se s tím, že mé dítě neslyší, nevidí, je mentálně retardované, nebude nikdy chodit nebo se u něj některá postižení ještě kombinují. Myslím, že s tím se rodiče nikdy smířit nemohou, pouze s tímto faktem jako nevyhnutelností žijí, se snahou svému dítěti co nejvíce a co nejlépe pomáhat. Naštěstí na to nejsou sami. Mnoho jim asi nepomohou teoretikové, kteří v terminologických hrátkách čas od času zaměňuji slovíčka, odborné termíny, vymýšlejí nové, pro mentálně postižené dítě považují za nepopiratelně lepší označení „dítě s výraznými obtížemi v učení“. Postiženým dětem však nepomohou ani rodiče ztrácející cit pro realitu a míru i rozsah možného. Lze upřímně usilovat o pochopení maminky, která prohlašuje, že teprve narození postiženého dítěte přineslo vyšší kvalitu do jejího života. Tvrdí-li však maminka mentálně retardovaného dítěte, že „integrace, to je přece být spolu se svými vrstevníky a bavit se na úrovni přiměřené svému věku“, musíte zpozornět. Se svými vrstevníky se bude na úrovni přiměřené svému věku bez problémů bavit dítě na vozíčku,odstraníte-li architektonické bariéry, vjede-li na vozíku do třídy, na hřiště a nezastaví-li je obyčejný obrubník chodníku. Do jisté míry obtížnější bude situace pro dítě nevidomé, jinak komplikovaná u dětí se sluchovým postižením. U mentálně retardovaných budete muset rozlišovat: bavit se na úrovni přiměřené svému věku – jakému věku? Fyzickému = počtu let? Mentálnímu? Verbálnímu?

            Slyším-li slovo integrace, ptám se nejdříve, koho integrovat? Možnost i důsledky integrace u různých postižení jsou nesrovnatelně různé, to si při horování pro integraci ne vždy zcela uvědomujeme. A nejsem si jista, že dost promýšlíme rovněž přínos samotné integrace pro toho kterého postiženého. Ještě pamatuji doby, kdy se neslyšícím zakazovalo „štrykovat“ (dorozumívat se znakovou řečí). Vždyť přece my slyšící jsme nejlépe věděli, co oni – neslyšící – potřebují. Trochu mi to připomíná současnou situaci některých mentálně retardovaných. Opravdu se domníváte, že takový chlapec bude šťastnější, když ho denně na několik hodin posadíte do páté, šesté třídy základní školy, kde bude poslouchat něco o jmenných tvarech přídavných jmen, o fyzikálních veličinách a chemických vzorcích? Ten zmatek a nudu, čímž nahradíte jeho šťastně dětský svět, neodvrátí ani plně se mu věnující asistent ve třídě. I tak bývá integrace často chápána.

            A ještě na něco – spíše na někoho – zapomínáme: na sourozence postižených dětí. Nechci tvrdit, že žijí ve stínu, tomu je možno uvážlivou výchovou zabránit. Rozhodně však žijí v modifikovaném, ozvláštněném světě. Často jsou na ně kladena nepřiměřená, těžká psychická břemena. Nevadí ani tolik omezování kontaktů s kamarády, se spolužáky, protože se musejí víc zapojovat do rodinných aktivit. Je však důvodem k zamyšlení, vyrůstá-li chlapec s vědomím, že v dospělosti, až tady rodiče nebudou, má převzít veškerou tíhu zodpovědnosti za postiženého sourozence. To znamená zakládat vlastní rodinu s vědomím a ohledem na jeho potřeby, často značně náročné fyzicky i psychicky. Nevyrovná-li se s takovým očekáváním rodičů, odsuzuje se k životu s pocitem provinění a nesplněné povinnosti. Následky domyslete sami.

            Otázky integrace postižených nevyřešíme rychle a snadno, ostatně nejsou beze zbytku vyřešeny nikde. Snaha nevidět problémy nepomůže. V rozumné míře nemá integrace postižených odpůrce. Tu rozumnou míru náležitě vystihla na jedné z četných konferencí k tomuto tématu sestra dospělé ženy s Downovým syndromem: je třeba vidět každého postiženého jako osobitého jedince, se všemi jeho složitostmi a zvláštnostmi, zvážit jeho životní okolnosti, do jaké rodiny se narodil, s jakými odborníky se rodina hledající pomoc setkala.

            Nehledejme unifikovaná, jednoduchá řešení. Neexistují, a pokud se taková nabízejí, nebývají nejlepší. Zvažujme všechna pro i proti. A přihlédněme čas od času i ke koncentrované latinské moudrosti – Non omnia possumus omnes (Ne všichni můžeme všechno).

            Po dvou desítkách let nemám pocit, že bych měla na uvedeném textu něco měnit. Jen zkušeností přibylo.Pro odlehčení – ale i zamyšlení – přidám jednu z těch veselejších. V polistopadovém nadšení jsme hned zkraje 90.let na katedře přivítali odborníka z USA  – surdopeda (pedagog zabývající se sluchově postiženými).Přišel s nabídkou možné stáže ve Státech pro některou z našich studentek. Volba byla jasná, na cestu za oceán se chystala velice schopná studentka (což dokázala i svým dalším profesním vývojem), dokonce znalá angličtiny, což v raných 90.letech zase ještě až tak běžné nebylo. Nikam nejela! Zmiňovaný odborník z USA po návštěvě jedné z našich škol pro sluchově postižené otevřeně prohlásil: „Ne vy od nás, ale my od vás se máme co učit!“ Všechny rozhořčené uklidním, že ta vzpomínka v žádném případě není namířena proti integraci sluchově postižených. Všechno je jinak – v uplynulých dvaceti letech proběhla zásadní reorganizace těchto škol, pan inženýr Hrubý přišel s naší první kochleární neuroprotézou (ano, tak byly původně označovány dnes běžné kochleární implantáty), nepředstavitelně zasáhla technika…. K tomu všemu bych ale ráda přidala jedno stále platné polské přísloví: Lítaly husy přes moře lítaly, labutě se z nich nestaly.

            Vzdělávání dětí s nejrůznějšími handicapy nemůže být řešeno unifikovaně. Budeme se jím muset zabývat ještě podstatněji. Těch dětí totiž – bez vymýšlení všemožných diagnóz -bude přibývat. Příčiny a důvody známe, jsou sociální i zdravotní: děti se rodí stále starším matkám, lékařům se daří zachraňovat děti se stále nižší porodní hmotností, o rizicích dětí „ze zkumavky“ zatím raději nechceme nic slyšet. Veďme tu diskusi – a hlavně činy! – bez tak snadno rozdmýchávané davové hysterie. Ať se ke slovu dostanou i ti, kterým se jen neleskne slza v oku, nevezou se na vlně populismu, kteří problémy jednotlivých postižení skutečně znají,ale mlčí, třeba s myšlenkou na Karla Havlíčka Borovského: Kdo si nechce hubu spálit, musí mlčet, nebo chválit.