Pozor! Jste na staveništi. Více informací zde.
logo RVP.CZ
Přihlásit se

Užitečné ohlédnutí

          Nevracela bych se k tomu, kdyby mě v jednom z  horkých červencových dnů u branky našeho domu neoslovila žena, kterou jsem jako školačku viděla naposledy před více než padesáti lety. V ruce držela knížku, kterou napsala a vydala – jak uvádí dedikace na titulní straně – pro své syny a vnuky. Zachycuje v ní běh svého života, kdy podle vlastních slov byla tu nahoře, tu dole. Část dětských let prožila se svými třemi sourozenci jako polosirotek s těžce nemocnou maminkou v dětském domově, vystudovala střední, ve zralém věku i vysokou školu technického zaměření, opakovaně pobývala a pracovala v USA, i na „stará kolena“ je velice aktivní, podílí se na dění kolem sebe, ráda tančí, fotografuje, růst a proměny svých vnoučat v pravidelných časových intervalech zachycuje na videa.

         Po těch desítkách let se mi samozřejmě musela malinko připomenout. Stačilo jedno jméno, aby se mi rysy její tváře ozřejmily, spolu se starší sestrou L., mudrlantským bratrem J. a velmi dětskou sestřičkou F. Setkaly jsme se tak kdysi v dětském domově, kde jsem já velice mladinká v roce 1958 zahájila svou pedagogickou anabázi, ukončenou – bez vyhoření – na pedagogické fakultě v roce 2011.

         Ten 1.srpen 1958 mám v paměti velice živě. Stojím u okna jedné z koupelen v krásné vile z majetku ve válce zahynuvších místních židovských podnikatelů, do ruky dostávám hřebínek ne darmo nazývaný „všivák“. Na rozprostřený papír mám na pokyn své nové starší kolegyně pročesávat přes hlavu vyhrnuté vlasy nějaké dívenky, čerstvého „domovského“ přírůstku. Na bílý papír padají černé pohyblivé tečky potvůrek, které jsem do té doby znala nanejvýš z literatury. Nevím, jestli v tom úkolu byl nějaký úmysl ukázat mi „zač je toho loket“ v povolání, do něhož právě nastupuji. Navzdory tomu jsem na postu vychovatelky v dětském domově vydržela skoro pět roků – až do svého mateřství – a vzpomínám na ně ráda.

         Vyprosila jsem si výše uvedenou knížku na pročtení. Nejen proto, že tam byla – jak mě má návštěva upozornila – i zmínka o mně. Pobytu v dětském domově je věnována značná část textu. Nevím jestli úmyslně, nebo pocitově je ta instituce vždy uváděna jako domov s malým dé. Zejména ve vzpomínkách spojených s panem ředitelem P., který byl také pro mne mým prvním představeným v dlouhé řádce těch pozdějších. Autorka, paní O., o něm píše s nepředstíranou úctou, troufnu si několik vět ocitovat: „První ředitel v domově, pan P., byl vzácný člověk. Obrovský, vysoký, silný pán, vždy s bílou denně čistou košilí, ze kterého jsem cítila respekt ještě i při náhodném setkání na střední škole, mne velice ovlivnil v životě. Býval důstojníkem československé armády a po politických změnách v toce 1948 byl vyřazen z armády z politických důvodů. Neměl to opravdu lehké….Vychovával nás jako vlastní hodný táta s pevnými zásadami k životu. Velice jsem si ho vážila..“. Zjistily jsme, že jsme onoho pana ředitele vnímaly stejně. Bylo to pro mě dost překvapující. Pan ředitel byl totiž skutečně voják každým coulem, působil již svou postavou impozantně, rozhodně se nesnažil být svým svěřencům „kamarádem“. S úsměvem si vybavuji jeho šetrnost, ke které neopomenul – do detailů denního života – nabádat všechny kolem sebe. Jak vidět, něco takového nemusí dítě v celkovém kontextu vnímat negativně.

         Jména dalších dětí mi hned vybavila jejich tváře i nejrůznější „skopičiny“, kterých se dopouštěly. Konkrétní a literárně pěkně zpracovaná vzpomínka na koupání v blízkém rameni Moravy mi po letech nahání husí kůži: „…voda v řece bývala tehdy čistější…učila jsem se tam sama plavat. To jsem měla již jedenáct let. Podařilo se. Plavací kola jsme neměli, kurzy ani výlety k moři se nekonaly…pro kluky bylo dobrodružstvím hlavně sjíždět koryto splavu a skákat do peřejí nebo z houpající se zavěšené pneumatiky na stromě dolů do vody do náhonu. Trošku odvážné, ale pro nás velice nevšední bylo, když nás jednou nechala vychovatelka běžet v pořádném slejváku, jen tak v plavkách a naboso z domova k řece. Ručník byl zbytečný. Skákali jsme do každé kaluže a fofrem běželi po polní cestě do řeky, abychom se zahřáli. Bylo nám zima. Ale voda byla velmi příjemně teploučká a kapky deště vytvářely kruhy na vodní hladině. A potom zase fofrem zpět. Nemělo to chybu.“ Raději jsem se nezeptala, která že vychovatelka to byla!

         To vzpomínání – mé ani autorky knížky – není poznamenáno nějakým vzpomínkovým optimismem. Nepamatuji se, že by mě někdo z uvedených čtyř sourozenců nějak zlobil. Ale paní O. rozhodně letorou žádným svatouškem nebyla. O tom dost vypovídají další epizody její knížky, prožívané již mimo zdi dětského domova, ve velmi, ale opravdu velmi obtížných životních podmínkách.

          S láskou jsme vzpomenuly paní kuchařku, o které paní O. píše: „ ….měli jsme výbornou kuchařku, kterou nám ostatní děti mohly jen závidět“. Musím podotknout, že „domováci“ chodili s ostatními dětmi z okolí do místní základní školy. A chvála s překvapivým dodatkem pokračuje: „V neděli paní kuchařka upekla vždy výborné moučníky. Se snídaní musela pomoci služba složená z dětí, která chodila s pomocnou kuchařkou nakoupit ráno vždy čerstvé pečivo. Stolování muselo být vzorové pro náš další život, jak nám připomínali. Tedy na každém stole musela být vždy porcelánová polévková mísa s naběračkou jen pro čtyři sedící. Po výborném jídle se muselo hromadně poděkovat slovy „Děkujeme za oběd“. Inu pan ředitel své důstojnické zvyklosti opravdu nezapřel! Bylo to snad ku škodě? Nebyl na to sám. Já vím, že paní kuchařka S., která nejen podávanou krmí, ale i postavou Magdaleně Dobromile Rettigové hanbu nedělala, původně prý vařívala v důstojnické jídelně. Vidím ji jako dnes, jak se postaví s rukama v bok do čela jídelny a s uspokojením sleduje, jak jejím strávníkům chutná. Od té doby jsem ani v těch nejlepších restauracích, na které má učitelská peněženka dosáhla, nejedla takové polévky. V jedné – pamatuji – plavaly kuličky hroznového vína. A co třeba květákový guláš – v době, kdy zelenina byla nudně nanejvýš vařená či dušená! Dnes se můžu navíc jen divit, jak se paní kuchařka „vlezla „ do finančního limitu a jak si poradila s nákupy, kdy na začátku 60. let – jak vím – sehnat osminku másla nebylo vždy jednoduché.

         Avšak nejen chlebem živ je člověk. A tady je znovu vzpomínán pan ředitel P., kterému „se podařilo domluvit, že učitelé z Lidové školy umění budou zdarma učit talentově hudebně vybrané děti na hudební nástroje….po půl roce zahrál náš malý orchestr několik lidových písní na vánočním večírku…v naší kapele hrála sestra F. housle, brácha J. harmoniku, P.J. buben, L.D. housle, J.H. na trubku a já na klavír“. V té době jsem já (moravsky) děckám hrávala na křídlo v rohu jídelny písničky Osvobozeného divadla a jiné drobné klavírní skladbičky. V textu zmiňované knížky se mi dostává poděkování s doplněním: „Věnovala mi mnoho notových sešitů. Některé mi dodnes zůstaly a já z nich hraji stále na klavír. Ona ještě žije, tak snad se ještě potkáme“. Stalo se, potkaly jsme se.

        Život v domově měl řád, který – jak vidno – mé bývalé svěřenkyni vyhovoval: „Nyní oceňuji, že v domově měly větší děti na starost menší, tzv. patronky. Na tyto malé děti jsme dohlíželi ráno při hygieně, při oblékání a pokud možno i přes den a potom večer. Ráno jsme si museli pěkně napnout prostěradlo, řádně ustlat, zamést zem, setřít prach a dohlédnout na patronky. Paní uklízečka jen vysála koberce. V domově jsme se učili samostatnosti a odpovědnosti“.

         Už dávno jsem na ty noty, na nichž je písmenky z dětské tiskárničky vytištěné moje dívčí jméno, zapomněla. Na své počátky v dětském domově ne. Po tom hezkém setkání jsem o mnohém zauvažovala. Především o resilienci. To je pojem z psychologie, kterému se v posledních měsících svého života začal intenzivněji věnovat pan profesor Zdeněk Matějček. Jeho podstatný článek o resilienci vyšel v časopise Vesmír krátce po tom, co nás opustil. Resilience jaksi není v programu našich učitelů, psychologů a vůbec těch, kteří se hlásí k tzv. pomáhajícím profesím.Stručně řečeno se jedná o vnitřní síly, vnitřní nastavení člověka, o kterém – jak upozorňoval pan profesor – stále dost nevíme. A vlastně ani o nějaké odolnosti, nezdolnosti jedinců v těžkých životních podmínkách a podpoře tohoto procesu ani uvažovat nechceme. Ono je pohodlnější odbýt vše odkazem, že „on měl těžké dětství“ a připravit tak cestu nej(h)různějším poradenským aktivitám, „odborníkům“, koučům a jak se všechny ty nově se vyrojivší aktivity vznešeně označují a hromadit diagnózy ADHD, apod. Zůstaneme-li ve školství, vyhovují nám i ty prostoduše jednoduché pohledy vpřed i zpátky ve smyslu pouhého ano – ne, černá – bílá. Kdy už naše učitelstvo nabude trochy sebevědomí (s výší platů to nespojujme), nedá se deptat různými radílky zpoza cizích plotů, kterým lze pouze připomenout polské přísloví: Lítaly husy přes moře lítaly, labutě se z nich nestaly?