Pozor! Jste na staveništi. Více informací zde.
logo RVP.CZ
Přihlásit se

Vzpamatujeme se?

         Mateřské školy jsou aktuálně takříkajíc hodně „na tapetě“. Z více důvodů. Tím nejčastějším je nedostatek míst v těchto bohulibých zařízeních pro děti tak formativně závažného věku. Ještě nedávno tomu bylo zcela naopak. Mám v živé paměti paní učitelky zoufale si doplňující různé formy pedagogického vzdělání, v pochopitelné obavě ze ztráty zaměstnání v důsledku úbytku dětí předškolního věku. Nyní jsme – na čas!  – jinde, horečně vymýšlíme možné/ nemožné, zaslepeně zohledňujíce jen současnost. Inu, i v širších souvislostech žijeme podle zásady Carpe diem!

          Kdysi jsem napsala, že paní učitelky v mateřských školách jsou vlastně šťastné osoby, denně se dotýkající zázraku života, sledující neskutečné proměny klubajících se osobností, účastní se zázraku, který se v takovém rozsahu a intenzitě v dalších letech už nikdy opakovat nemůže a nebude. Ta výsada jim zůstává, ale s neuvěřitelně neočekávanou hořkou příměsí.

         S mateřskou školou máme každý své zkušenosti. Já si ty svoje nejvlastnější už moc nepamatuji, jen občas probleskne vzpomínka na houpačku v rozlehlé školní zahradě i s podivem nad tím, že jsem tehdy – v těsně poválečných měsících – chodívala do poměrně vzdálené školky sama, bez doprovodu rodičů. Jestli jsme tehdy také museli po obědě spávat (nebo alespoň ležet), to si opravdu nevybavuji a nemůžu se už ani zeptat své paní učitelky, se kterou jsem se po letech setkala ve škole jako s kolegyní. Vím však bezpečně, že moje děti i vnoučata to poobědové spaní otravovalo. Jako mnoho rodičů a prarodičů znám tu úpěnlivou otázku: „A přijdeš dnes pro mě po o?“ Na chvíli museli po obědě – na doporučení odborného lékaře -na lůžku spočinout i mí žáci ze základní školy pro vadně mluvící. Vyvolávalo to hodně kontroverzí a problémů. Jak jsem těm svým klukům při odpolední cestě ze školy přecpaným autobusem záviděla! Nechápali mě!

            Nechápali mě, stejně jako já nyní nechápu nesmyslný útok na učitelky mateřských škol. Ze své zkušenosti vysokoškolské učitelky vím, že patří v učitelské branži – sebevědomím rozhodně neoplývající – k těm nejzranitelnějším. Nevěřím, že stížnost nějakých rodičů na vyžadovaný odpolední spánek v mateřské škole nevyvolala v prvním okamžiku na tváři našeho ombudsmana – sympatického a literárně zdatného Pavla Varvařovského – shovívavý úsměv. Ovšem povinnost velí – a tak se začalo (prostřednictvím zástupce) vyšetřovat, prověřovat, diskutovat. Zatím jsem zaznamenala převahu výkřiků z tábora těch nemyslících a vždy ochotně přiživujících jen negativa a zlovůli. Bohužel se k nim připojili i zástupci oborů věci snad z povahy svého vzdělání znalejší. Obvyklé mlčení většiny rozumnými připomínkami narušil v jedné rozhlasové besedě jen psycholog Václav Mertin.

         Nejsem rozhodný zastánce ani zarputilý odpůrce spaní dětí po obědě v mateřské škole. Netřeba trvat na tom spaní, stačí snad krátké poležení, s poslechem pohádky, ještě líp hezkého vyprávění. Je však trapné (o odbornosti výroku nemluvě) spojovat tento „problém“ s porušováním práv dítěte, s narušením jeho psychického vývoje, s násilím na dítěti. To bych viděla úplně jinde a je mi skutečně záhadou, proč se někdo ve prospěch dětí rezolutně neozve. Uvedu jen dva hodně křiklavé problémy.

          Neviděla jsem ani jediný díl skutečně ubohého, pokleslého televizního pořadu s názvem Výměna manželek. Stačí mi ukázky, abych uvažovala o podání trestního oznámení (ombudsmana bych už v tomto případě „přeskočila“). Opravdu nikomu nevadí, jsou –li malé i větší děti zatahovány do natáčení televizního pořadu s řadou silně traumatizujících okamžiků, neuvažujeme-li o tom, že již sama několikadenní (malé dítě netuší kolikadenní) „výměna“ matky musí dítětem neskutečně psychicky otřást. Víc snad netřeba dodávat. Kde jsou všichni ti ochránci práv dítěte? Kde jsou psychologové a ostražité sociální pracovnice?

         Druhý příklad je zdánlivě méně otřesný, důsledky však stejně i jinak škodlivý. Je z kavárny. Z kavárny, která je módně dávána za příklad jako „friendly“, přátelská k rodičům a dětem. Normálně bych se podobnému zařízení vyhnula, do kavárny přece chodí – jak říká známý bonmot – člověk, který chce být sám, ale potřebuje k tomu společnost. Ovšem ne společnost rozdováděných dětí na prolézačkách, trampolíně, s kyblíčkem a lopatičkou. Okolnosti mě do jedné (v našem městě naštěstí jediné – pokud vím) takové kavárny přivedly. Přežila jsem to  celkem v klidu (tedy vnitřním) a bez újmy na zdraví. Já ano. Ale ten asi dvoutýdenní kojenec? Jeho přítomnost v tom všem halasu a podzimními infekcemi nabité atmosféře zaznamenala s velkým podivem má mnohem mladší spolusedící. Těch různě starých dětí tam pobíhala, pořvávala , přetahovala se asi desítka. Nebylo by jim líp někde na vzduchu, na hřišti, v přírodě? Zvlášť když je o víkendu jistě čeká ještě celodenní „výlet“ s rodiči do nějakého supermarketu, s dalšími prolézačkami, s dalšími infekcemi, s nějakým tím hamburgrem a kolou navrch? Od rodičů vyhledávajících služby  „friendly“ kavárny víc invence pro  „zdravé a kulturní“ vyžití jejich potomků očekávat nelze.

         Podobných příkladů by se našlo víc. Ještě se vám chce diskutovat o bezpráví a násilí páchaném učitelkami mateřských škol na dětech? Proč ne? Tady nic neriskujete. Učitelky jsou přece tak snadný cíl.