Milujete čokoládu? Budiž vám přáno! Já na sladké zrovna nejsem, kávu i čaj s citronem piju neslazené, je to jen na zvyku. Můžu pak potměšile kolem sebe trousit, že cukr je jed! Vyhýbám se mu hlavně proto, aby mi s léty nepřibývala i ta nežádoucí kila. Z čokolády navíc mívám bolení hlavy, medicínsky vzato prý nic neobvyklého. Ale vy, co čokoládě bez problémů holdujete, možná ani netušíte, že zrovna probíhá čokoládová revoluce. Nejslibněji ve Francii a v Itálii, výbornou čokoládou proslulé země jako Belgie a Švýcarsko ztrácejí pozice. Dozvěděla jsem se to z rozhlasového interwiev s českým čokolatiérem (ano i taková povolání existují). Až potud to pro mne byla jen běžná ranní rozhlasová kulisa. Zbystřila jsem při poznámce, že vše je důsledkem stále nových odrůd čokolády. Snad kakaových bobů, zauvažovala jsem. Ale kde, čokolatiér trval na odrůdách, které můžete otestovat, vlastně ochutnat nákupem doporučovaných tabulek cukrovinky. Ví o těch nových odrůdách čokolády něco známý český botanik Václav Větvička?
Chápu ty, kteří navzdory ode zdi ke zdi pendlujících výzkumů o škodlivosti sladkého nepodlehnou a trvají na svém: Čokoládu prostě miluju! Můžete ale milovat nábytek? Možná máte rádi hezký nábytek, líbí se vám, ale že byste ho přímo milovali? Nezapomenu, jak se mi před mnoha a mnoha lety jedna z mých pubertálních lásek snažila vysvětlit rozdíl mezi pojmy mít rád a milovat (přičemž musím zdůraznit, že sloveso milovat tehdy ani zdaleka nemělo tentýž obsah jako dnes). Proč to píšu? Protože po jednom menším českém městě jezdí firemní auto s nápisem Miluju nábytek! A jde to ještě dál. Na výkladní skříni realitní kanceláře se vás snaží upoutat sloganem Milujeme prodávat vaše nemovitosti. Snad nějaká nákaza? V rodném městě chodím kolem billboardů obchodu se spotřebním zbožím, který mě ujišťuje o svých malých cenách. Dosud jsem si myslela, že ceny mohou být vysoké nebo nízké. Už se duševně připravuju na malé a velké teploty, ať už ty venkovní či o mém zdraví vypovídající.
Zdráhala bych se napsat, že miluju češtinu. Vyhýbám se velkým slovům a patetickým prohlášením. Pamatujete? Saturnin Zdeňka Jirotky byl před nějakým časem zařazen mezi nejpěknější (nejčtenější?) české knížky. Na stránce 176 nacházím větu: „V mé kapličce lásky visí tabulka: Prosím, nemluvte“. Ale zastat se devastované mateřštiny snad můžu. Rozhlas, televize, noviny (o „časácích“ nemluvě), všudypřítomné reklamy k tomu mou pedagogicky vyladěnou duši přímo nutí.
Nejsem učitelský hnidopich. Pobaví mě domovní znamení U bílího zvonu s datovým vročením 1790. Ač už tehdy vstoupily v platnost školské reformy Marie Terezie, povinné trivium asi tuto látku nezahrnovalo. Nebo to můžu brát jako signifikantní ukázku rozdílu lidového jazyka v Čechách a na Moravě. Ale do blízkého čajobaru bych posedět nešla. Poněkud mi to připomíná obrozeneckou čistonosoplenku. Pro mě to o majitelích něco vypovídá. Když však poodejdu, moc si nepomůžu. Zvyklá číst, co vidím, nevěřím svým očím. Informační centrum, ta užitečná a mnou hojně všude využívaná instituce, přijme dalšího brigádníka s dobrou znalostí z cizích jazyků. Copak z těch cizích jazyků by měl znát? Nedbalost, ignorace, amatérismus? Jak asi je na tom pisatel se znalostí mateřského jazyka?
Beru do rukou jednu z nabízených propagačních brožurek a – je to tady! Nemusím si vybavovat žádný z jazykových poklesků, jak je slýchávám denně – opravdu denně! –z rozhlasu, televize nebo čtu v novinách. Nad otázkou Do jakých lázní jedete letos na dovolenou? vyvstává nezbytnost malého prázdninového opakování o rozdílu mezi užíváním tázacích zájmen JAKÝ a KTERÝ. Na Moravě se podívám (v Čechách se kouknou nebo to i skouknou) do Slovníku spisovné češtiny. Opravdu jen stručně a nejlíp s konkrétním příkladem: slůvkem JAKÝ se ptám na vlastnost (Jaké má oči?), otázkou KTERÝ vybírám z daných možností (Kterou – z těch tří – si vybral?). Jaké mohou být lázně? Termální, slatinné, klimatické, světově proslulé….Ale do kterých z těch termálních nakonec pojedu, v tom mi zmiňovaná brožura neporadí. Nacházím v ní jenom přehled lázeňských míst podle jednotlivých regionů naší republiky. Rozhodovat můžu, do kterých z nich nakonec pojedu.
Pro ty, kteří ten rozdíl stále ještě dost necítí, uvedu několik konkrétních, přímo adresných ukázek. Z televizních programů si velmi dbale vybírám. Takže nemohu sloužit příklady z těch pokleslejších. Sklizeň by to byla nepochybně bohatá. Bohužel, ten jazykový nemrav nerozlišování tázacích zájmen JAKÝ a KTERÝ pronikl i do mého oblíbeného podvečerního televizního pořadu Taxík, a to nejednou. Kupříkladu otázkami:
V jakém roce bylo Rakousko připojeno k Německé říši? Nepřemýšlím, jaký ten rok byl, jestli tehdy bylo sucho, nebo naopak hodně pršelo. My pamětlivější víme, ve kterém roce k té neblahé události došlo. Podobné je to s dotazem V jakém světadíle leží poušť…..?Je to ten na západní, nebo na východní polokouli? Ne, správně se ptáme, ve kterém světadíle…..A jaká je největší kanadská provincie? Logická odpověď na špatně položenou otázku by zněla: No přece právě ta největší! – ale tázající chtěl jistě vědět, která provincie to je.
Abych netepala jen zhusta neznalostmi i jinými projevy pasažérů televizního taxíku deprimující pořad, ocituji hlasatele jedné komerční televizní stanice. U příležitosti úmrtí režiséra Jiřího Krejčíka zazněl stručný výčet toho, jaká nejvýznamnější díla po něm zůstanou. Které filmy to byly? Dovedli byste si vybavit alespoň některé ? Jistě byste neřekli nějaké. Dovrším to výmluvným příkladem z politiky. Ve zprávách o možném propuštění vězněných Palestinců zaznělo: O jaké vězně jde? Mělo se rozhodovat mezi vězni politickými, nebo kriminálními? Zeptáme-li se, o které ze zadržených se jedná, chceme znát konkrétní jména konkrétních osob.
Od tázacích zájmen jaký, který je to jen krůček k přídavným jménům přivlastňovacím. Ta jsou na tom opravdu bledě. A už dlouho. Mluví se o“ nákaze“ ruským genitivem (2.pád – např.v televizních titulcích matka Pavla – místo Pavlova matka)). Na vysvětlenou si vypomůžu odkazem na hořkou filmovou komedii z dílny Ladislava Smoljaka a Zdeňka Svěráka. V roce 1987 – před více než čtvrtstoletím! – jsme do kina chodili na cimrmanovsky laděnou Nejistou sezonu. A už tehdy ta jazyková nepravost bolela ! Čerpám z poznámek z roku 2007 – už je to taky nějaký ten pátek – s chutí a se zájmem sledované rubriky v Lidových novinách nadepsané Jazyková ordinace ( zašla na úbytě – proč asi?): „V divadelní šatně si jeden z protagonistů filmu stěžuje na stav českého jazyka. Nelíbí se mu obraty ramínko režiséra nebo vítězství Lendla. Do rozhlasu, kde prý jakýsi odborník tyto výrazy hájil,proto napsal: „Jsem starý člověk. Až půjdu jednou přes Most Karla do Divadla národa na Stěnu čerta, smířím se s tím, že jste zvítězili. Ale upozorňuji vás, že to bude vítězství Pyrrhy, dříve Pyrrhovo vítězství“. S lítostí si uvědomuji, že se najde dost těch, kterým Pyrrha nic neřekne (ani v přeneseném slova smyslu) a o Smetanově opeře Čertova stěna v životě neslyšeli. Jsou prostě chudší.
Zbývá češtinářská lahůdka – zájmeno svůj. Co se s ním cizinci zdolávající češtinu dříve natrápili, nic podobného v rodném jazyce nemajíce! S tím zájmenem si však už hlavu nelámou ani Češi. Jak to potom dopadá, vidno na úryvku z novinové glosy Další sexuální aféra exkongresmana (Lidové noviny ze dne 25.7.2013, s.5): „…Anthony Weiner však odstoupit z boje nehodlá. Skandál před dvěma lety propukl, když internetové stránky konzervativního zaměření informovaly, že jedenadvacetiletá americká studentka od Weinera dostala fotku svého rozkroku v šedém spodním prádle“. Čtete-li pozorně, pak opakovaně ještě jednou raději nahlas, divíte se. Jak se dostal onen politik k fotografiím intimních partií uvedené studentky? A že by teď bylo v NY „in“ spodní prádlo šedivé barvy? Přece se píše, že studentka dostala „fotku svého rozkroku“. Inu, autor novinové zprávy zapomněl, že zájmenem svůj přivlastňujeme podmětu. Podmět snad ještě poznáme. V inkriminované části souvětí (jednadvacetiletá americká studentka od Weinera dostala fotku rozkroku v šedém spodním prádle) je tím podmětem studentka a v žádném případě nemůžeme uvažovaný rozkrok přivlastňovat její osobě – byl to jeho, politikův rozkrok.
Patřím ke generaci, která zrovna nemá potřebu vyžívat se v podobných „lechtivých“ tématech. Ale když je to ku prospěchu věci….I tentokrát se odvolám na Jazykovou ordinaci Lidových novin, bohužel ne doslovnou citací a uvedením data zveřejnění. To nevadilo mně ani mým studentkám, protože ten příklad z Jazykové ordinace je výbornou, lehce zapamatovatelnou, přímo mnemotechnickou pomůckou. Porovnejte, prosím, dvě věty: Miloval se se svou ženou – Miloval se s jeho ženou. Která z vět je správná? Obě! Záleží na tom, co jsme chtěli říct. V první větě – Miloval se se svou ženou – je všechno v pořádku, mluvnicky i lidsky (zájmenem svou jsme přivlastňovali podmětu, v tomto případě zákonnému manželovi). V té druhé větě – Miloval se s jeho ženou – je něco jinak, než by mělo být. Na kom se ten chlapík provinil? Komu ženu obloudil? Příteli? Kamarádovi?
Vzpomínám na doby, kdy jsme spolu mluvili, povídali si, bavili se, hovořili, klábosili. Teď už jenom komunikujeme, záležitosti vykomunikujeme, někdy dokonce byly vykomunikovány. Doporučila bych ve chvilkách volna zalistovat v knížce Květy Koževnikové s případným názvem Aby řeč nestála. Krásné čtení! Ta naše komunikace často přímo trčí, je studená, neosobní, ne-li horší. Vešla jsem nedávno do nové prodejny potravin, se záměrem obhlédnout si nabízený sortiment sýrů. Byla jsem tam sama samotinká, vlastně já a tři mladé prodavačky. Nevadila jsem jim. Živě komunikovaly, jedna z nich rozhorleně o zážitku zřejmě z minulého večera, kdy byla „…úplně v pr….“. Měla jsem v té chvíli na jazyku, že já jsem „tam“ taky! Chuť na sýry mě přešla. Už do té prodejny nevkročím. Naštěstí mám poblíž jinou se stejným sortimentem, ale s jiným chováním personálu.
Mám ráda „small talk“, vždycky jsem ty malé slovní kontakty ve škole i mezi studentkami propagovala a ráda využiju každé vhodné příležitosti. Někdy narazíte (ale to se dá dost spolehlivě předem odhadnout,dobrá psychologická rozcvička), jindy prosvětlíte čímkoliv pošmourný den chvilkou vstřícného porozumění. Mohla bych uvést řadu příkladů, plusových i těch slabších. Kam zařadit ten nedávný? V prázdninové pohodě mě míjel manželský pár, když jsem zaslechla poznámku: „Jé, tady mají lázeňské oplatky!“ Chopila jsem se příležitosti, neb jsem právě jedny v nedaleké příjemné kavárničce zakoupila. A ne ledajaké – lokálně specifické, nabízené v jedinečných (dnes se raději říká exkluzivních) krabicích s obrázky místního výtvarníka, prodávaných skutečně exkluzivně (výlučně) jen v oné jedné kavárničce. „Á, nám je to jedno“, mávla rukou na mé doporučení paní a s úsměvem pokračovala v cestě, s dodatkem „my něco koupíme“. Přehlédnutelná příhoda, skoro jsme se při tom rozhovoru ani nezastavili. Bez významu? Víte, já si pořád myslím, že dárek, pozornost z cest nemá být „něco“, co povinně a obligátně koupíme a přivezeme, jako že „jsme si vzpomněli“. Že má mít vtip a má ukázat, že jsme chtěli podarované skutečně potěšit.Taky způsob komunikace.
Ludvík Vaculík , jistě svébytný mistr českého jazyka , snahy o „vylepšení“ našeho pravopisu a zásahy do jazyka vůbec už v dobách předlistopadových nazýval traktorovými reformami. V mých prvních školních letech bylo ještě na rozvrhu náboženství. S paní katechetkou jsme do sešitu kreslili dvě jednoduché košilky jako alegorii našich dušiček. Jedna košilka zůstávala bez poskvrnky, druhá byla umazaná na znamení našich dětských hříchů. Říká-li Ludvík Vaculík, že jazyk je pro něho vždycky duševní krajinou národa, kde jinde než ve škole a doma bychom se měli snažit, aby těch skvrn na košilce češtiny, ještě stále naší mateřštiny bylo co nejméně?
JIROTKA, Z. Saturnin. Praha: Československý spisovatel, 1990. ISBN 80-202-0031-2.
TUČEK, O. Nejistá sezona přivlastňovacích adjektiv (Jazyková nemocnice)
Lidové noviny 27.4.2007
KOŽEVNIKOVÁ, K. Aby řeč nestála (povídky pro lidojedy).. Praha: Mladá fronta, 1984.
