Je nanejvýš na čase…

         Jela jsem tramvají, když ke mně přistoupila půvabná mladá žena se slovy: „Nedá mi, abych vás nepozdravila…“ Zatrnulo mi! Počet studentek (méně bylo studentů), s nimiž jsem při svém vysokoškolském působení přišla do kontaktu, je nemalé a já si navíc tak těžko pamatuji a vybavuji obličeje, o jménech nemluvě! Zaujala jsem obvyklý obranný postoj společensky laděnými otázkami (znáte to), jak se dotazující vede a kde že teď působí…. Když odpověděla, že v blízké pojišťovně, s vnitřním povzdechem jsem si řekla: bože, kde všude teď ty učitelky nepracují… Stačilo několik vět, abych se úlevně zorientovala a nahlas rozesmála, přiznávajíc své původní tápání. Mladá žena (zas zrovna nejmladší nebyla, podle pozdějších slov má už dvacetiletého syna, ale vypadala moc dobře!) byla jednou ze tří dcer paní kuchařky ze školy, kam jsem víc než dvacet let dojížděla. Byla to škola speciální, základní škola pro vadně mluvící, svým charakterem školské zařízení nutně internátní. Není to vzpomínkový optimismus, když napíšu, že jsme v té škole žili velmi družně. A to i navzdory tomu, že vedení školy nebylo vždy právě nejpřívětivější a bez problémů – odborných, osobních i ideologických – snadno snesitelné (přežila jsem tam čtyři ředitele). Dodnes před Vánoci udivuji své okolí dovedností uplést vánočku ze šesti (pramenů), jak mě to kdysi na plastelíně naučila jiná paní kuchařka, která navíc dělávala tak děsně dobrou kvasnicovou pomazánku! Pro vysoký obsah vitamínu B jsem jí ve vztahu ke školnímu prostředí říkávala „nervová“. Mladá žena, která mě v tramvaji oslovila, se svými dvěma sestrami se často ocitala na rozlehlé školní zahradě, původem vlastně rozlehlém parku arcibiskupského letního sídla. Nebylo proto vůbec nic zvláštního, že s námi jezdívala i na školní výlety. A právě na školní výlet do Prahy si v té tramvaji vzpomněla, s poznámkou, že na něj stále ráda vzpomíná a pořád si z něho dost pamatuje.

            Se svými osmáky jsem byla na školním výletě v Praze v průběhu 70. a v první polovině 80.let minulého století několikrát. Předcházela mu pečlivá a detailní příprava, už někdy od února, a podílela se na ní celá třída, všichni potom věděli, co práce s tím bylo spojeno. Nebyly to jen záležitosti organizační, kde spát, kde jíst, ale také co vidět, co navštívit. V hodinách ILP (individuální logopedické péče) jsme k řečnickým cvičením využívali Pražské pověsti Václava Cibuly, v dějepise i v hodinách literární výchovy listovali v nejrůznějších obrazových publikacích, vyhledávali k Praze se vztahující všelijaká důležitá data a údaje – tehdy pochopitelně bez pomoci nějakého internetu. Do Prahy jsme jezdívali začátkem června, vždy na tři dny s podrobně naplánovaným a zajištěným programem, včetně večerního divadelního představení. Nic nás nemělo překvapit. Ale překvapilo! To když třeba při nočním návratu na Loretánské náměstí za námi zavírali bránu Pražského hradu! Pitoreskní podrobnosti epizody v Brožíkově síni na Staroměstské radnici raději vypisovat nebudu. Mladá žena z tramvajového setkání nebyla zdaleka jediná, kdo na ten výlet rád a s povděkem vzpomínal. Podobných vzpomínek jsem v průběhu času vyslechla vícero.

           Začátek února, v základních školách začátek druhého pololetí. Je skutečně nanejvýš na čase zamyslet se nad letošním školním výletem. Má učitelská duše trpce zaplakala při zjištění, že pořádáním školního výletu lze v současnosti pověřit specializovanou agenturu. Jaký úpadek učitelského povolání! Kde máte víc možností poznat se, sblížit se svými žáky než na výletě, na který jste se společně dlouho a všestranně připravovali? Vím, ozvou se stesky na aktuální finanční možnosti. Ale my jsme tehdy také penězi neoplývali, pamatuji, že na jednoho žáka jsme se i velice taktně všichni složili. Nemusíte jet do drahé Prahy. Hodně zajímavých míst je ve vašem nejbližším okolí. A ty děti, které trávívají víkendy s rodiči v supermarketech, budou upřímně a prospěšně překvapeny, co všechno nedaleko svého bydliště mohou objevit. Spaní s karimatkou a spacákem se dá domluvit v místní škole, sokolovně i jinak. V okolí rodné Olomouce mám hned několik nápadů: kupříkladu zrovna jubilující město Uničov. A příkladů by se našlo! Krásným vodítkem by mohla být i půvabná publikace Mileny Valuškové Třináct zastavení v moravské krajině. To by ovšem byl „puťák“ a chtělo by to u svatého Petra zajistit dobré počasí – tedy raději ještě před Medardem, jehož kápě, jak známo, čtyřicet dní kape.Prostě: kdo chce, hledá způsob, kdo nechce, hledá zdůvodnění. Nebo jinak: kde vůle, tam cesta. Realizaci podobných tipů už přenechám mladším. Ale podnícena tramvajovým setkáním můžu zavzpomínat, jak jsem to udělala na stránkách časopisu Moderní vyučování v roce 2008 pod titulkem Jedete na výlet?:

         Podle hodnověrných pramenů nedělili naši předkové běh času na čtyři, ale na osm ročních období. Bylo tedy předjaří (od sv.Matěje 24.2.), jaro (od sv.Josefa 19.3.), podletí (od sv.Jana Nepomuckého 16.5.), léto (od sv.Medarda 8.6.), polétí (od svátku Nanebevzetí Panny Marie 15.8.), podzim (od sv. Matouše 21.9.), předzima (od sv.Martina 11.11.) a konečně zima (od narození Páně 25.12.). Školní rok to měl a má jednodušší. Nehledě na pololetí, platí konstatování jednoho z mých kolegů: jak sejdou ledy, je se školou konec! A co teprve, když rozkvetou šípkové keře… Tou dobou jsem už obvykle vyrážela s houfkem svých osmáků na západ – v realitě společenské všednodennosti let 70. a 80. na třídenní výlet do Prahy.

            Spávali jsme téměř královsky. S laskavým svolením paní ředitelky spřízněné speciální školy pro nevidomé v paláci přímo na Loretánském náměstí, několikrát i v hotýlku na Kampě (abychom to ráno neměli nikam daleko). Vše dojednáno měsíce předem, jak všestranně probíhaly naše pečlivé přípravy. Nic – kromě krás Prahy – nás nemělo překvapit. Dopředu jsme věděli, co uvidíme, kde se najíme, kam zajdeme. To aby se nám všechny dojmy lépe vryly do paměti, ne jen tak v duchu napravo uvidíte…podívejte se nalevo…

            Dnes už bychom se nenasnídali v mléčné jídelně v Mostecké ulici, i to „hladové okno“ při ústí Celetné na Staroměstské náměstí, kde jsme si kupovávali svačinkové pirožky, vzal čas. Nárokům dnešních dětí by něco podobného stejně nevyhovovalo, s tím bych se vyrovnala. V otázce oběda ve slušné restauraci bych ale rozhodně neustoupila. Vycházela jsem z přesvědčení, že bufetů „na stojačku“ si děcka (byli jsme z Moravy!) s rodiči užijí ažaž, já jsem to vzala v rámci společenské výchovy „učitelsky“ z jiného konce. I dnes bych si – už asi ne telefonicky, spíš e-mailem – nějaké menu předem dojednala. Možná by se číšníci dožili stejného překvapení, jako tehdy ti v Paláci kultury (dnešním Kongresovém centru). Když Tomáš, s ideou, že se jednou stane kuchařem (dnes prý vaří ve Vídni), požádal o Knihu přání a stížností, personálu zatrnulo. Po zjištění, že jim hoch napsal do obávané tiskoviny pochvalu nejen za vzorně vycíděné skleničky, si celou naši sešlost postupně přicházeli s úsměvem obhlédnout.

            V polovině 80.let jsem s jinými dětmi viděla v Paláci kultury právě uvolněný trezorový film – náš první muzikál – Strace na chmelu. Pamatuji, že v předsálí byla instalována výstava obrazů. Na jméno umělce či námět instalace si skutečně nevzpomínám. O to víc si pamatuji vybídnutí jednoho z osmáků, abych jim o těch obrazech něco pověděla. Pochopila jsem, že moje kolegyně, ač neaprobovaná, tu výtvarnou výchovu dětí ožehavého pubertálního věku učí jaksepatří.

            Jízda metrem bývala ještě zážitek. Včetně turniketů, do nichž si každý rád sám hodil požadovanou korunu. Chudák Péťa svou preferovanou levou rukou na opačné straně, takže zůstal v klepetech. Po zbytek dní pak turnikety raději obcházel. Dobrodiní vchodů otevíraných fotobuňkou si užíval s ostatními do sytosti, zatímco já jsem chvíli spočinula na blízké lavičce. Tu vzpomínku mi oživila Formanova dvojčata podobně dovádějící ve filmu o Homolkových. Nu, taková byla doba! Z technických výdobytků se jedné třídě splnilo přání podívat se do televizních studií na Kavčích horách. Zařídil to Jaroslav Dietl, na kterého jsem se s prosbou písemně obrátila. Podle sdělení sekretářky ředitele televize (to ještě nebývaly asistentky) nás skutečně ve stanovenou dobu ve vrátnici čekali.

            Vzpomínky se vynořují na přeskáčku, jak se střídaly ročníky osmáků, s nimiž jsem ta učitelská dobrodružství prožívala. Jednou jsme stanuli zezadu Národního divadla, u vchodu pro zaměstnance. Prohlídku základních kamenů – ještě před slavnostním znovuotevřením v roce 1983 –jsem domluvenu neměla. Bylo rané dopoledne a paní vrátná mé žádosti příliš nakloněna nebyla. Když jsem zaútočila na city přemlouváním, že mám s sebou děti z celé Moravy (které podle mého návodu dělaly patřičné „laní“ oči), setřela ona paní mé vlastenecké nadšení zvoláním: „Karle, vezmi je na ty šutry!“

            Vlastenectví si přišlo na své na Vyšehradě. Kluci se vší pietou podle připraveného plánku vyhledávali na Slavíně hroby našich velikánů. Iniciativě se meze nekladly, což vyústilo dotazem jednoho z kluků: „Tady leží nějaký Růžička. Byl to někdo?“ Kdepak je dnes Rosťa, který prošel metrem, Národním muzeem i tím Slavínem v pantoflích? Prostě ho už ve vlaku tlačily boty, tak jsem rozhodla, že pantofle budou pro všechny přijatelnější.

            Před odjezdem měly děti hodinu volna na nákupy, vždy ve vymezeném prostoru. V posledních letech to bývala Kotva, kterou jsem v ten čas křižovala ostřížím zrakem sem a tam na jezdících schodech. Pak jsem padla ve vlaku s úlevou, že jsme to všechno ve zdraví přežili. Když jsem při jednom z návratů vypadala asi dost zdrchaně, obrátila se na mě Pavlína se slovy, že mě nemůže vidět jen tak sedět, a do rukou mi strčila nějaké informační materiály, které cestou po pamětihodnostech nasbírala. Netroufla jsem si oponovat, do textů jsem se zabrala – a dobře jsem udělala! Našla jsem v nich zmínku o svém jmenovci, po jehož osudech jsem později nadějně pátrala.

            Z jednoho výletu jsem si vezla dárek – učebnici moderní francouzštiny s řádkou podpisů a s věnováním, kterému dodnes úplně nerozumím: „Za statečnost, obětavost a velkou aktivitu věnují své třídní žáci 8.ročníku“. Příští rok jsem ze základky odešla na univerzitu, kde mě hned čekaly tři týdny chmelové brigády, ale už nikdy žádný školní výlet. Jsem tam přesto ráda, nenudím se. A pak že to učitelování není krásné povolání!