Vyznání

          Už dávno vím, že je chyba nečíst v knihách předmluvy a doslovy. Jako u všeho – neplatí to absolutně, plevel se vždycky najde, ale bez jeho probírky přece krásu neobjevíte. Ostatně už po několika větách poznáte, bude-li čas věnovaný četbě úvodních a závěrečných stránek knížky stát za to. Já právě doslovem nezřídka paradoxně začínám.

            Vedle předmluv a doslovů se v českých knihách, zejména v překladových titulech, začala objevovat i poděkování. Zhusta je to pro čtenáře pouhý výčet indiferentních jmen, na nichž si lze nanejvýš procvičit schopnost popasovat se s češtině vzdálenými shluky hlásek. Takže podobné řádky v nejlepším případě kurzorickým čtením jen tak přeletím, vedena k tomu i (ne vždy bezdůvodnou) nechutí k amerikanizaci. Dnes k ránu- čtu po nocích – tomu bylo jinak!

            Otevřela jsem jednu z knížek, které jsem našla pod vánočním stromečkem. O své letošní vánoční knižní nadílce jsem se již rozepsala v příspěvku s titulkem Pozorovatelé literatury. Tehdy jsem z oněch tří nabytých knížek měla přečtenou teprve jednu – odborností mně blízkého Olivera Sackse. K poznámkám o dvou dalších jsem čerpala pouze z prvotního prolistování, s nahodilými krátkými čtenářskými pozastaveními. Tak začínám číst každou knížku.

            Dnes nad ránem jsem tedy sáhla po pěkně vypravené knížce o fyzice ( Lewin, Goldstein: Z lásky k fyzice. Od konce duhy až na okraj času – putování po divech fyziky). S fyzikou jsem se školsky setkala naposledy v roce 1958 (to není překlep!), už ve stavu, kdy mi byla celkem lhostejná a vše řešilo pouhopouhé zvládání vzorečků a definic. Mým učitelům na tehdejší jedenáctiletce to stačilo. Škoda! Tři roky předtím jsem si pro v oněch časech na dovršení povinné školní docházky realizovaných závěrečných zkouškách vybrala fyziku jako volitelný předmět. To mi ovšem onu vědu ještě přibližoval pan učitel Vojtěch Kráčmar. Jeho dva následovníci už mě pro fyziku získat nedokázali. Že mě to celoživotně mrzí a pořád svůj handicap nějak látám, to vědí i má vnoučata a odtud jejich trefně cílená a zvolená nadílka.

             Ve víře, že přece jen ještě na chvíli usnu, jsem jen tak letmo rozevřela knížku u 6.kapitoly – Harmonie strun a dechu. Hned první větou mě zaujala, ne snad obsahem, ale svěžím způsobem, jímž byla uvedena.: „Když mi bylo deset let, začal jsem se učit hrát na housle, ale byla to hotová katastrofa a já jsem toho po roce nechal.Pak jsem asi tak ve dvaceti začal zkoušet hrát na piáno a i to byla spíš pohroma.Dodnes nechápu, jak lidé dokážou číst noty a měnit je v hudbu pomocí deseti prstů na dvou odlišně pracujících rukou. Hudbu nicméně velmi obdivuji a k té lásce, kterou k ní chovám , jsem ji ještě navíc začal i chápat díky fyzice. Vlastně miluju fyziku hudby, která začíná, jak známo, fyzikou zvuku. Asi víte, že zvuk vzniká jednou nebo více velmi rychlými vibracemi nějakého předmětu, třeba blány na bubnu nebo ladičky nebo houslové struny…..zvukové vlny – vlastně všechny vlny – mají tři základní vlastnosti: frekvenci, vlnovou délku a amplitudu….“

            Samozřejmě, že ty pojmy znám, ale tady byly vysvětleny a jednoduše definovány tak, jak jsem to dosud nikdy nevnímala. Četla jsem s nadšením, vracela se k nápaditému vyjádření – a obdivně kvitovala: To je ale napsáno! A taky přeloženo! Marně není překladatelka Ina Leckie proti zvyklostem uvedena na titulní stránce knihy. Zaslouží si to! Tak vystihnout lehkost psaní, navíc velmi odborného charakteru. Ty věty , to vymezení si musíš pamatovat, říkala jsem si, líp už to nikdy nikde nenajdeš (zkuste se přesvědčit, že ani trochu nepřeháním!).

            Obracejíc pozornost k obsahu knížky (bude přece jen rozumnější nečíst kapitoly na přeskáčku) jsem okem zavadila o Poděkování. I to dokázal Walter Lewin formulovat inteligentně, konkrétně , s vtipem i dalším ziskem poučení. Jmenovitě – jak jinak – děkuje za přípravu svých přednášek pro web jako za iniciativu, která se již v roce 1998  „…vlastně stala předchůdcem e-learningu“.  Tyto přednášky v současnosti každoročně zhlédne přes milion lidí. V Poděkování se však dozvíme i to, jak obdivuhodná knížka svůj počátek vzala: „Devatenáctého prosince 2007 o mně vyšel článek v listu New York Times, který napsala Sara Rimerová. Titulek zněl:  „At 71,  Physics Professor is a Web Star“ (Jednasedmdesátiletý profesor fyziky je hvězdou webu). Vyvolalo to řetězovou reakci událostí, které vedly až ke vzniku této knihy. Děkuji, Sáro!“

            Walter Lewin více než třicet let přednáší fyziku na precizním MIT (Massachusetts Institute of Technology), řada jeho přednášek a demonstrací je k vidění na YouTube a iTunes nebo na webových stránkách MIT OpenCourseWare. Napsala jsem, že přednáší, ale on především UČÍ, je UČITEL. Přesvědčil mě o tom v kapitole přímo signifikantně nazvané Způsoby vidění. Pokusím se těch několik stránek ve zkratce přiblížit všem, kteří propadají malomyslnosti, nevidí a necítí krásu, význam a smysl učitelského povolání. Velice osobní výpověď Waltra Lewina začíná samozřejmě zase fyzikou: „Většina středoškolských a vysokoškolských studentů fyziku nesnáší, protože fyzika se obvykle učí jako složitá soustava matematických vzorců. Já takhle při přednášení na MIT nepostupuji, nedělal jsem to ani v této knize. Prezentuji fyziku jako způsob vidění našeho světa“ (dovoluji si a budu i nadále podtrhovat myšlenky Waltra Lewina, které považuji za mimořádně důležité). S lítostí přeskočím část textu a opětovně nechávám promluvit autora, překvapivě k otázkám umění: „…vidím fascinující vztah mezi fyzikou a uměním, průkopnické umění je přece také nový způsob vidění,nový pohled na svět. Možná vás překvapí, když vám řeknu, že většinu svého života jsem moderním uměním skoro stejně posedlý jako fyzikou, k obojímu mám takřka milostný vztah!…..V mé pracovně na MIT vládne fyzika….doma však mám jen asi tucet knih o fyzice – zato asi 250 knih o umění“.  Následuje láskyplné vyprávění o otci, který svého syna od útlého věku zasvěcoval do tajů chápání umění, čímž se stalo, že „…v patnácti jsem měl přednášku o van Goghovi pro naši třídu. Také jsem někdy svoje přátele bral na výstavy. Takže to bylo vlastně umění, co mě přivedlo k profesi učitele. V té době  jsem taky poznal, jak úžasný je to pocit, učit ostatní lidi – jakéhokoliv věku- otevírat jim mysl….rád v posledních osmi letech na svou nástěnku na MIT každý týden vyvěšuji umělecký kvíz – obrázek, který vytisknu z webu, s otázkou: Kdo je autorem? Tři pravidelně soutěžící, kteří v průběhu roku odpovídají nejlépe, pak odměním cenou – někdy je to třeba velmi dobrá kniha o umění. Někteří účastníci kvůli tomu prohledávají web i celé hodiny a při tom vlastně poznávají umění! Tímhle týdenním kvízem jsem se tak bavil, že jej nyní vyvěšuji i na svou facebookovou stránku – jednou za čtrnáct dní. Můžete si jej vyzkoušet, jestli chcete“.

            Dovídáme se, se kterými umělci a za jakých okolností a proč Walter Lewin jako fyzik spolupracoval. Jen namátkou: např. na projektu obrovského pětibarevného balónu jménem Rainbow, Duha, připraveného pro slavnostní ukončení olympiády v Mnichově roce 1972. O spolupráci s Peterem Struyckenem, jedním ze světových průkopníků počítačového umění, Walter Lewin říká: „Než jsem poznal Petera, na umění jsem se „díval“ – a Peter mě je naučil „vidět“.

         Z nutnosti přeskočím řadu odstavců,ponechávajíc je vaší zvídavosti (je víc a něco jiného než zvědavost), ale nemůžu opomenout fascinující větu: „Dívat se na svět nově není jako vrátit se do vyhřáté postele, je to vždycky jako mrazivě studená sprcha. Pro mě je taková sprcha povzbudivá, posilující a osvobozující“. A jakým způsobem tu sprchu dopřává svým studentům, o tom krapítek delší citace z knížky  Z lásky k fyzice: „Když jsem začal v sedmdesátých letech přednášet na MIT, měl jsem v povaze zdůrazňovat víc krásu a dobrodružnost, než detaily, které se studentům z hlavy stejně vytratí. V každém předmětu, který jsem kdy učil, jsem se snažil vždycky vztahovat probíranou látku ke světu mých studentů – a přimět je vidět věci, o kterých by je nikdy nenapadlo přemýšlet, přestože byly na dosah ruky.Kdykoli se studenti na něco zeptají, vždycky říkám: „To je vynikající otázka“. Absolutně poslední věc, kterou by si učitel přál, je přesvědčit studenty, že jsou hloupí a on sám ten chytrý.

            V mém kurzu elektřiny a magnetismu nastane chvíle, která pro mě hodně znamená. Většinu celého semestru se postupně propracováváme Maxwellovými rovnicemi, těmi úchvatně elegantními popisy, jak jsou elektřina a magnetismus propojeny…..A tak promítám tyto čtyři krásné rovnice na čtyřech projektorech po všech stěnách posluchárny. „Podívejte se na ně“, říkám. „Nadechněte se jich. Dovolte jim, aby prostoupily vaši mysl. Jen jedinkrát v životě uvidíte všechny čtyři Maxwellovy rovnice poprvé, tak, že můžete ocenit jejich úplnost a krásu a to, jak si navzájem odpovídají. To už se znovu nikdy nestane. Už nikdy nebudete stejní…“. Na počest toho památného dne v životě mých studentů a na oslavu toho, že dosáhli tohoto intelektuálního vrcholu, vždy přinesu šest set narcisů, pro každého studenta jeden.

            A studenti mi potom ještě léta píšou, dlouho poté, co zapomněli detaily Maxwellových rovnic, že si pamatují ten narcisový den, kdy jsem květinami podtrhl jejich nový způsob vidění.To je pro mě výuka na nejvyšší úrovni. Je pro mě neporovnatelně důležitější, aby si studenti pamatovali krásu toho, co viděli, než aby dokázali zopakovat to, co jsem napsal na tabuli. Hodnotu nemá to, kolik učiva zvládnete, ale kolik nového při tom objevíte!

            Mým cílem je naučit je milovat fyziku a dívat se na svět jiným způsobem a to jim vydrží na celý život! Člověk jim tím rozšiřuje obzory a oni se tak mohou ptát na věci, na které se nikdy předtím neptali. Vtip je v odemykání světa……proto se vždy snažím ukazovat svým studentům lesy, než abych je nutil šplhat nahoru a dolů po každém stromě zvlášť. A o totéž jsem se pokusil v této knize. Doufám, že se vám ten výlet líbil“.

            Co ještě dodat k Waltru Lewinovi a jeho knize Z lásky k fyzice? Ta kniha není jen vyznáním lásky k fyzice, ale také vyznáním vztahu k práci učitele. Vyznáním, kterým bychom se měli nechat takříkajíc infikovat. Byla by to jedna z nejspolehlivějších cest ke zvýšení prestiže učitelského povolání. Ku prospěchu komu?

 LEWIN, W., GOLDSTEIN, W.  Z lásky k fyzice. Od konce duhy až na okraj času – putování po divech fyziky.  

                                                            Praha: Argo, 2012. ISBN 978-80-257-0704-3.