Půjdete k zápisu?

         Leden je měsícem začátků. Na jeden velevýznamný se svým způsobem „zadělává“ obvykle právě na konci nejchladnějšího měsíce roku. Míním tím zápis do školy. Jako babička jsem se ho nepřímo účastnila poprvé v roce 1993 a po svém zvyku jsem průběh toho aktu neodkladně zpracovala literárně – text vyšel jako součást seriálu Jak kazím svá vnoučata v časopise Rodina a škola. Věřím, že nedojdu zatracení, když se k článečku s nadpisem Kuba svéhlavička aneb Jak se rodí osobnost po letech vrátím. Třeba stále ještě někomu něco napoví. Tak tedy:

            Jako babička kloučka zrajícího pro školu jsem si vymínila právo nadělit mu pod stromeček první školní aktovku. Podle mých představ měl nadšený Kuba s brašnou na zádech radostně povykovat bytem a s blaženým úsměvem s ní usínat pod hlavou. Nestalo se. Situaci jsem rozumově zvládla bez povzdechů, vnucování se a výčitek. Nečekané satisfakce se mi přece jen později dostalo. Na výkresu z mateřské školy, kde měl Kuba nakreslit nejmilejší dárky od Ježíška, aktovka kupodivu nechyběla. Inu, můj vnuk je citlivý a vnímavý a rozhodně klubající se osobnost, řekla jsem si s hrdostí. Ale nevzdala jsem to! Jako babičce – učitelce se mi nabízela ještě jedna mimořádná příležitost: zápis do školy. Zlehýnka jsem Kubu připravovala na tuto vskutku ojedinělou a jednorázovou životní zkušenost. K opatrně vyžadovaným deklamacím říkanek a básniček se stavěl zásadně negativně. Takticky a strategicky byla zapojena i mladší sestra Karolinka, která s ženskou vychytralostí chrlila jednu básničku za druhou. Kuba odolával, až posléze podotkl, že „…tam to řekne“. V babičkovské ctižádosti jsem se uchýlila ke lsti. Procházejíc po bytě jsem při úklidu, při nádobí hlasitě trousila něco o měsíčku, který má svítit, aby mi šila nit, když mám zelené šatky, botky rudé a zejtra moje svatba bude. Zdálo se, že Kuba tu a tam i jakoby bezděčně naslouchá, avšak aktivně se k mým produkcím připojovala pouze Karolinka. Zkusila jsem i něco o dítěti, které u lavice stálo a z plna hrdla křičelo. Námět zabral. Kuba se dožadoval pokračování a já s lítostí zjistila, že od mé maturity už skutečně uplynula notná řádka let a paměť slábne, nebo alespoň selhává. S myšlenkou na Senecu, který tvrdil, že vyučováním se učíme, jsem v knihovně vyhledala kdysi povinnou literaturu. Po letech jsem si četbou Kytice ověřila až neskutečnou líbeznost a genialitu Erbenova díla. Ale to už se čas nachyloval ke chvíli rozhodnutí, k zápisu. Informovaná maminka mi zkormouceně sdělila, že z vlastních pokusů vidí šanci na Kubovu recitaci jako minimální. Puzena učitelským instinktem jsem však již věděla své a sváděla jsem souboj v jiné rovině. Při večeři, při koupání dětí jsem si jakoby mimoděk pobroukávala inkriminovaného Vodníka v úmyslně pozměněné verzi. Na můj verš „na topole nad jezerem seděl   z e d n í k    podvečerem“ (a dále obdobně) Kuba jen svrchovaně zasykl: „Vodník!“ Poznala jsem, že mám vyhráno. Znepokojenou maminku jsem uklidnila a zápis do školy se stal svátkem prožitým radostně a ve vší důstojnosti. Do školní budovy se s nastávajícím školákem odebrali rodiče a sestřička. Babička zůstala doma, neboť jedním ze základních atributů soužití dvou generací je umění moudře ustoupit do pozadí. Vše proběhlo „comme il faut“, i s následnou procházkou a slavnostním obědem v restauraci. Podle sdělení rodičů se jinak zdrženlivý Kuba překonával ve sdílnosti a byl prý téměř k nezastavení. Utajovaná a netušená ctižádost se prosadila, silná osobnost rovněž. Na požádání paní učitelky ztichlou třídou zazněla ladovská říkanka o tom, jak skákal pes přes oves, přes zelenou louku.

            Svým způsobem mě to potěšilo. Snad mému vnoučkovi ta sebedůvěra a vlastní názor na problémy do života vydrží. Ale doma u stolu po mně stejně žadoní, abych mu řekla o té lampě. Neboť milý Karle Jaromíre, od Vodníka a Polednice jsme se už dostali k lampě, která ještě svítila, když jedenáctá odbila.

            Oprášená vzpomínka na vlastní zkušenosti se zápisem do školy by mohla adeptům toho letošního – pochopitelně jejich rodičům – připomenout, že jedním ze základních kamenů plánované stavby – vzdělávání – je schopnost mluvit, moderněji řečeno komunikovat. Budiž tady ještě jednou popuštěna brzda autorské neskromnosti. Dovolte mi upozornit na brožuru, která byla v roce 2007 i v roce následujícím k mání v supermarketech „zvučných“ jmen. Když mě o té skutečnosti informovaly studentky, hlavně dálkařky (jako maminky častěji nakupující), reagovala jsem slovy. „To jsem to dopracovala!“ Ta replika byla ovšem myšlena jen na oko ironicky, protože můj učitelsko-logopedický „šíp“ zasáhl přesně ta místa, kam byl zacílen. Brožuru Mařenko, řekni Ř aneb Aby to dětem dobře mluvilo jsem psala právě pro rodiče dětí předškolního věku , s úmyslem je nestrašit, nevylekat a neodradit akademickými moudrostmi. Když mi v té době paní redaktorka z nakladatelství Grada Publishing sdělila, že „Mařenka láme rekordy“ (rozuměj v prodejnosti), co jsem mohla chtít víc?

            S přibližujícím se obdobím zápisů do školy jsem si na „Mařenku“ maně vzpomněla. Co když někde leží a padá na ni prach, zatímco by mohla posloužit další generaci rodičů? Zavčas i těm s mladšími dětmi, které si ještě na vstup do školy počkají. Může být zasunuta v regálech antikvariátů či se krčit v koutku prodejny levných knih (ta poslední možnost je vzhledem k údajné prodejní úspěšnosti nejméně pravděpodobná, ale co kdyby?). Těm, kteří uvažují, že by se po „Mařence“ poohlédli, nabídnu přehled obsahu, seznam jejích kapitol:

Když dítě nemluví

Když dítě šišlá

Když je dítě levák

Když dítě koktá

Když je dítě dyslektik

Říkat Ř nestačí

            Poslední kapitola – Říkat Ř nestačí – začíná příběhem Pavlíka, kterému (cituji) „..chyběl měsíc do pátých narozenin, když stanul s maminkou ve dveřích logopedické ambulance. Nebylo mu skoro rozumět, jak patlal, a nebylo mu také CO rozumět. Moc nemluvil. Zřejmě opožděný vývoj řeči jako když vyšije, byl první dojem logopedky. Sluch v pořádku (potvrzeno i odborným vyšetřením, nejen tak orientačně, poslechem slov na vzdálenost několika metrů). A intelekt? V budoucnu Pavlík patrně nebude ozdobou páté bé, ale uvěřme konečně, že do tříd našich škol patří i ti čtyřkami, s kvalitami, které musíme trochu pracněji objevovat – a pěstovat. V jednom z pozdějších rozhovorů maminka přiznala, že u ní samé to bylo s řečí nejinak. Mamince sloužilo ke cti, že z vlastního popudu vyhledala logopedickou ambulanci. Na nezbytnost toho kroku ji neupozornil dětský lékař (pediatr), jak by se slušelo. Pavlík u něho přece byl na povinných kontrolních prohlídkách ve věku jednoho a tří let. Součástí těchto prohlídek je také kontrola a záznam o stavu řečového vývoje dítěte. Ani paní učitelku v mateřské škole Pavlíkův řečový vývoj patřičně nezaujal. Naopak, trvala spíše na tom, aby Pavlík mateřskou školu opustil, když není schopen se s ostatními dětmi a dospělými normálně dorozumět.  Není tedy divu, že Pavlíkova maminka chtěla, aby paní logopedka naučila chlapce mluvit. Rozuměla tím, že se Pavlík naučí správně vyslovovat jednotlivé hlásky a tím se problém vyřeší. A v tom byl zádrhel…..

            V závěru brožury Mařenko, řekni Ř aneb Aby to dětem dobře mluvilo pak nabádavě píšu: „Nějak zapomínáme, že stále hrdě oprašovaný Jan Amos Komenský kromě jiného upozorňoval, že „…děti opičátka jsou“. To, jak s nimi odmalička mluvíme, moderněji komunikujeme, je významným vkladem na jejich cestu životem. Uvědomujeme si to vždycky dostatečně a do důsledků? Dbát na správnou výslovnost je jistě patřičné a chvályhodné, ale umět říkat Ř skutečně nestačí. Vyjádřeno slovy významného bohemisty Univerzity Karlovy profesora Alexandra Sticha „…jazyk není jen instrument, jako třeba kladivo nebo pračka. Jazyka totiž nejen užíváme, ale také ho prožíváme – a zde nastupuje princip svobody, osobní tvořivosti, individuality. Jeho výrazným projevem je jazyková hravost, individuální tvořivost, jazykový vtip“.Tou cestou osobní tvořivosti a individuality se vydává každé dítě hned po narození. Buďme jako rodiče, prarodiče nebo jinak blízcí lidé jeho dobrými souputníky. I sobě ku prospěchu. Sami nepřijdeme zkrátka.“

            Jako tisíce současných adeptů školního vzdělávání stál kdysi na startu i můj vnuk – dnes multilingválně vybavený lékař se studijní praxí ze sedmi zemí tří světadílů. A všechno to začalo svéhlavě přednesenou říkankou, jak skákal pes přes oves, přes zelenou louku.

 PEUTELSCHMIEDOVÁ, A.   Mařenko, řekni Ř. Aby to dětem dobře mluvilo.

                                                Praha: Grada Publishing, a.s., 2007. ISBN 978-80-247-2353-2.