Pozor! Jste na staveništi. Více informací zde.
logo RVP.CZ
Přihlásit se

Stradivárky, nebo flašinet?

         Na jedné vysoké škole uměleckého zaměření mají na studijním oddělení cedulku Prosím, vstupujte do místnosti po čtyřech. Osobně jsem to chtěla 1.dubna vyzkoušet v praxi, ale přiznám se, že jsem nenašla odvahu. Utěšovala jsem se alespoň představou budoucích umělců poslušně padajících před vchodem na všechny čtyři končetiny. Touto malou ukázkou vtipného textu vás chci navnadit na knížku Pavly Loucké – Dech, duch a duše češtiny. Autorka ji připisuje „…svým bilingvním vnoučatům Katharině a Christophovi Paulovým, s přáním, aby jim hry s češtinou přinášely radost“. Rozšíříme-li jako učitelé působnost knížky na okruh svěřené mladé generace, nepochybuji, že (nejen) autorku potěšíme.

        Podle vlastního doznání psala Pavla Loucká jako lingvistka původně jen pro dospělé. I já jsem ji poznala jako autorku zajímavých jazykových esejů uveřejňovaných v renomovaném přírodovědném časopise Vesmír. Knížku Dech, duch a duše češtiny vydalo nakladatelství Albatros. O jazykové obratnosti autorky svědčí již předmluva. Začíná jakoby mentorsky, ale už vzápětí jsme svědky vnímavého pohrávání si se samotným titulem knížky: „O češtinu je třeba pečovat. Měla by jít s duchem doby, nesmí však zůstat bezduchá. Přitom od duchamorných poučení k duchaplnému vtipu bývá jen krůček. Můžeme psát nebo mluvit jedním dechem, a přece to nemusí být bez ducha. Ale ani když do svých slov vložíme celou duši – nemusí to být ono. Nedopusťme, aby čeština úplně zvlčila, ale nezavírejme ji do zlaté klece. Ze všeho nejvíc potřebuje trochu naší pozornosti, i když přemírou lásky bychom ji mohli udusit“.

         Dáme-li se invenčně vést devíti kapitolami knížky Dech, duch a duše češtiny, určitě nezbloudíme, a už vůbec neprohloupíme. Takže pěkně po pořádku, začněme malými ukázkami z jednotlivých kapitol.

            Ta první je nadepsána Tajemství slov. Patří k nejrozsáhlejším. Probírá se téměř padesátkou slov a slovních spojení jako Stará mladá, Tisíc láter nebo Všechno nemůže být v centru. Podrobněji ocituji jen Koniny: „Člověk sám sebe pasoval na pána tvorstva a své bližní ve své povýšenosti rád přirovnává ke zvířatům. Spatřuje v nich špinavá prasata, mlsné kozy,hloupé husy, smrduté tchoře, nenažrané vlky, zlodějské straky, těžkopádné medvědy, zrádné krysy, prašivé psy, slizké hady, bídné červy nebo odporný hmyz. Jeden soused kouká jako sůva z nudlí, druhý je pěkný všivák, třetí se chová jako slon v porcelánu, další vřeští jako pavián, vypíná se jako holub na báni, rozumí tomu jako koza petrželi a říká samé koniny“. Vedle obohacení slovní zásoby a jazykového citu krásný materiál třeba pro procvičování adjektiv, co říkáte?

            Logicky postoupíme ke kapitole Tajemství vět a souvětí.  A v duchu té logiky hned otázkou: Kdo koho kam zahnal? Začnu pravopisným chytákem. Jak byste správně doplnili větu Kočky zahnal- ps – na strom? Schválně to zkuste! Vsadím se, že většina z vás hned doplnila: Kočky zahnaly psy na strom…A to je samozřejmě špatně. Copak psi lezou po stromech? Správné řešení… Cítíte-li se příliš tísněni gramatikou (není tím hlavním v citované ukázce), přejdu ke xenofobii. Ve svém výchovném působení můžete startovat citlivým a šikovným rozborem textu Odpor k cizákům: Představme si českého hrdinu, který se vrátí z vojny domů. Po podlaze mu běhají rusi a švábi, ve sklepě má německé myši, na bradě mu vyráží uher,a navíc se bojí, jestli někde nechytil  francouzskou nemoc. Přestane mu chutnat maďarský guláš, srbské rizoto, ruské vejce, tatarský biftek, španělský ptáček, bavorské vdolečky, turecký med nebo holandská cihla. Odcizí se mu i jeho sousedé: jeden pije jako Holendr, druhý se zubí jako Němec na jelito, třetí je lakomý jako Skot, další žere jako Prajz, jiný pouští Poláka (větry)….Název kmene Čechů se podle jedné teorie odvíjí od základu, který je i ve slově člověk. Zřejmě už náš dávný předek si fandil, sám v sobě viděl člověka, kdežto…Opovržení vůči cizákům bohužel projevujeme dodnes a ani se mi nechce hanlivá přirovnání opakovat, spíš bychom měli zamést před vlastním prahem. V Bavorsku zaznamenal Pavel Eisner kuriózní nadávku bömische Zirkel – české kružítko. Proč? Inu proto, že „votočí, nač přijde“. Nevím, jestli se to tam říká dodnes, zato vím, že za zmíněný přestupek tam Češi dodnes bývají zadržováni“.

            Miluji přísloví, pořekadla, rčení a pranostiky. V mé knihovně na viditelném místě trůní Čelakovského Mudrosloví národu slovanského v příslovích a Zaorálkova Lidová rčení. S tím větším zájmem jsem se začetla do kapitoly Jak vznikla lidová rčení. Když rozkuráženému školákovi řeknu, že má se mnou utrum, bude vědět, jak na tom se mnou je? Určitě ho nenechám na holičkách, ani pochybám na pospas, přestože bude mít máslo na hlavě a budu mu moci ledasco přičíst na vrub. Mé výchovné postupy by mu však rozhodně měly jít k duhu.

            Z kapitoly Kdo nám dal jména bych nevynechala Kdo a kdy pojmenoval řeky a hned nato Kterak Říp k svému jménu přišel. Podle zjištění Pavly Loucké máme v České republice na 450 různých Lhot a jen o něco méně Újezdů. Co se těm pojmenováním podívat na kloub? A dále pak Zeměpisným jménům podle řemesel. Jak to bylo třeba s Mydlovary, o Postoloprtech nemluvě. Jsou zde také Hamry, Hutě, Pazderny…

            Od posledně uvedených jmen je pouze krůček ke kapitole Čeština starých řemesel. Pavla Loucká si v ní všímá třeba Bramborářů v Čechách, Lékařů a lazebníků a samozřejmě Pivovarníků a pivařů.

            Kapitola Hry s češtinou má patřičně výmluvný a odpovídající název. Jsou to Hry s příslovími, Hry s asociacemi (s odkazem na ty, o nichž jsme si už psali – Josefa Hiršala a Christiana Morgensterna). Hry s lidovým rčením se ještě jednou vracejí k lidové slovesnosti. Velmi obratně, se zadáním určit, co NENÍ v daném textu součástí rčení o vodě: „Janíček rostl jako z vody, byl už samá ruka samá noha, kalhoty měl, jako by velkou vodu čekal. Brzy se z něj stal junák nebojácný, do práce se hnal jako velká voda, a když mu do bot teklo, urputně se držel nad vodou. Spával, jako když ho do vody hodí – a žil by tak dodnes, kdyby nezačal honit velkou vodu. Vyšňořil se, jak nejlíp uměl, a šel k muzice. Seděla tam v koutku, tichá voda břehy mele, a jakmile ji spatřil, zůstal, jako když ho poleje. Od toho dne spal jak na vodě…“.

         Z těch her uvedu již jen ukázku z té nejtěžší, patří mezi Hry s příslovími, ale má vlastní označení – Česká přísloví přeložená do vědecké češtiny. Jistě se jimi pobavili i ti, kterým Pavla Loucká v závěru své knížky děkuje za podporu a inspiraci – jmenuji alespoň prof. MUDr. Cyrila Höschla, DrSc. a RNDr. Václava Cílka. Zkuste to také – stačí na jednom příkladu (rozluštění všech dvanácti v knížce připojeno): U závodů na zpracování obilí řízených mytologickými bytostmi je poměrně nízká produktivita práce vyvážena naprostou spolehlivostí (Boží mlýny melou pomalu, ale jistě).

            Jak se v názvu mého textu objevily stradivárky a flašinet? Ty svůj původ vzaly u Pavla Eisnera, vzpomínaného i Pavlou Louckou. Už před lety napsal – mnohým známé – připomenutí: To je případ váš, vy lidé čeští. Máte v rukou stradivárky, a hrajete na nich jako šumaři, zdědili jste varhany, a myslíte, že je to flašinet, pročež na tom vašem dvoře opravdu mnoho hlasů krákoře…

 

LOUCKÁ. P.  Dech, duch a duše češtiny.  Praha: Albatros, 2008. ISBN 978-80-00-01862-1.

LOUCKÁ, P.  Zahrada ochočených slov (Jazyková zákampí). Praha: Dokořán, 2007.

                       ISBN 978-80-7363-106-2.

EISNER, P.    Rady Čechům, jak se hravě přiučiti češtině.  Praha: Odeon, 1992.

                       ISBN 80-207-0369-1.

EISNER, P.     Čeština poklepem a poslechem.  Praha: Pražské nakladatelství Jiřího Poláčka,  

                       1996.  ISBN 80-901544-9-2.