Slovo do pranice (o větný rozbor )

Na nedávné – již tradiční – Ekologické dny Olomouc jsem si šla poslechnout dva lidi, o jejichž slovech vždy uvažuji. Cyril Höschl mi pomohl dořešit problém s rozpracovaným posudkem diplomové práce. Stanislav Komárek (podtrhuji toho Stanislava) mě jednou svou glosou rozesmál, ale taky rozesmutnil. To když řekl něco v tom smyslu, že současné vysoké školy jsou vlastně takové denní stacionáře. Mládeži zajišťují odklad nástupu do reálného života. Nás dospělé pak udržují v přesvědčení, že ta ještě nedávno pubertální telátka tak snáze uniknou přerodu v nežádoucí od bitky k bitce se poflakující rowdies.

Znalá probíhajících proměn vysokoškolského studia ve mně ta myšlenka rezonovala. Abychom tu nezdravou představu naplnili, musíme zajistit – navzdory Gaussově křivce – pobyt (mnohdy se ani o nic víc nejedná) na vysoké  škole co nejširšímu spektru mládežnické populace. To znamená hlava nehlava osekat požadavky pro přijetí. Pryč s balastem! Už na to doplatila matematika, na řadě je jazyk mateřský. Projekt na zglajchšaltování  i/y  už léta leží v šuplících těch progresivních. Ač se to nezdá, jeho realizaci zatím vždy zabránily především ekonomické důvody. Víte, co by stálo nezbytné přetištění všech dokumentů, vyhlášek, nařízení (o literárních a odborných textech nemluvě)? Plíživě se možná začne od vyjmenovaných slov.Teď však je tak říkajíc na tapetě větný rozbor.

Prokazatelně se v mezinárodních testech propadáme v oblasti čtenářských dovedností. Což o to, číst – skládat písmenka do slov – ještě umíme, horší je to s porozuměním čtenému, říká se tomu práce s textem.

Do února 1986 jsem přes dvě desítky let učila na základní škole pro vadně mluvící, dnes existující jako základní škola logopedická. Učila jsem hlavně v sedmých a osmých třídách, převážně kluky (jak už to u vad řeči bývá) z celé Moravy , často i z Čech. Těm z Ostravska a od Českého Těšína jsem někdy hned nerozuměla, Petr  z Liberce se smál, když jsem ho varovala, aby neopackl (moravský ekvivalent zakopnutí). To však nebyl ten hlavní problém. Měli jsme spolu jen jeden školní rok na to, abychom něco udělali s tou „zamotanou řečí“. Ta většinou zanechávala hluboké brázdy  v podobě školní (ne)úspěšnosti, hlavně v už ponejvíce rezignovaném  postoji ke škole. Co s tím, když osmá třída bývala třídou, kdy se rozhodovalo – nejvíce podle prospěchu – co bude dál? Nevím, jestli mým žákům, ale mně jako učitelce vědomí závažnosti problému hodně pomohlo. Především metodicky. Snažila jsem se.

Mít vadu řeči – to vás hodně vzdaluje od mluvení. Mluvíte co nejmíň, ztrácíte – nebo ani nenabýváte – mluvní pohotovost, netříbí se váš jazykový cit, máte mizivou slovní zásobu. Jak poznamenal jeden z mých dospělých přátel: „I kdybych přestal koktat, nezačnu hned mluvit, já nemám témata konverzace“. Lze svým způsobem aplikovat i na současnou mladou generaci. Ono se u počítače taky moc nemluví. Komentáře se scvrkávají do  – nedá se říct onomatopoických –citoslovcí nebo tzv.ventilových, plevelných  slov. 

 Nejlepší obrana je útok – krok za krokem jsem takticky postupovala literární výchovou, slohovým výcvikem (v jednom roce jsme zvítězili v literární soutěži vypsané KNV –Krajským národním výborem v Ostravě). Celkem zakrátko jsem se dopracovala metodicky účinného postupu i ve výuce inkriminovaného větného rozboru. Opřela jsem ho hlavně o logické uvažování (čili porozumění čtenému) a jasná, žákům srozumitelná pravidla.

Proč je větný rozbor v takové nemilosti? Můžete ho – jako všechno – předkládat žákům suchopárně, akademicky, přes striktně vyžadované pamětně zvládané poučky. Chyba! A největší chyba je učit druhy vedlejších vět (a že jich je!) podle spojek. Na to zapomeňte, tudy cesta nevede.

Mou první zásadou bylo, že musím hochy (pro zjednodušení zůstanu u maskulina, i když dívky se taky vyskytovaly) přesvědčit, že to zvládnou. Následně se pokusím celý proces výuky větného rozboru v základních rysech popsat. Ještě snad dodám, že osnovami jsem se zbytečně svazovat nikdy nenechávala, do metodických příruček většinou nenahlížela. I tak jsem problémy s inspektory nemívala.

Začneme souvětím podřadným. V době, kdy jsem učila, existovalo celkem jedenáct druhů vedlejších vět (přísudkovou jsme se pro její ojedinělý výskyt nezabývali, jen se o ní jedním příkladem zmínili). Nenapadlo by mě požadovat po žácích, aby jednotlivé druhy výčtem vyjmenovávali. K tomu docházelo postupně, samovolně. Doporučovala jsem pak vždy zachovávat určité neměnné pořadí, což jako algoritmus práci usnadňuje. I po padesáti letech umím jako básničku německé předložky se 3. a 4. pádem, ten mechanismus zaručuje, že žádnou z nich nevynechám.

Vzhledem k tomu, že hoši přicházeli z různých škol a často s dost varovnými mezerami v základním učivu, začínala jsem tak řečeno od píky.

V době předpočítačové, kdy vedle běžné tabule byla nanejvýš ta magnetická, byl každý žák vybaven malou příruční tabulkou z hobry o rozměrech dnešního notebooku, natřenou zeleným tabulovým lakem, nechyběla křída a hadřík na stírání (pokud neposloužil rukáv).

Výchozí byla jednoduchá věta (mluvnicky správně věta jednoduchá). Každý napsal svůj příklad na tabulku. Po případné korekci (bez zbytečného rozebírání) přišla na řadu základní skladebná dvojice – podmět a přísudek. Opakovali jsme, případně oprašovali dříve probrané. Vše se okamžitě v příkladech objevovalo a korigovalo na individuálních  tabulkách.

Podmět – vždy v 1.pádě (kdo, co?), vyjádřený nejčastěji podstatným jménem.

Podmět může být holý, rozvitý, několikanásobný, nevyjádřený (možnost češtiny oproti jiným jazykům!)

Postupovali jsme příklady na svých tabulkách:  Karel utíká. Vystrašený Karel utíká. Vystrašený Karel a Markéta utíkají. Utíkají k řece.

Přísudek – vyjadřuje, co podmět dělá, nejčastěji slovesem, ale i jiným slovním druhem (více později) – příklady na tabulkách.

Přísudek může být holý, rozvitý, několikanásobný (srovnat s podmětem): Karel utíká. Karel utíká k lesu. Karel utíká a míří přímo k lesu.

Vše v jednoduchých, ale četných příkladech, zapojeni všichni, nejen písemně na tabulkách.  Nekomplikujeme výjimkami, sledujeme základní poznatky, ty upevňujeme, zapojujeme do systému. Stále se pohybuji po třídě (sedící učitel = mrtvý učitel), příklad střídá příklad, bez hlášení. Časová náročnost je nižší, než byste předpokládali.

Pokračujeme rozvíjejícími větnými členy, v pořadí přívlastek, předmět, příslovečné určení, doplněk.

Přívlastek rozvíjí (opět v nutném zjednodušení) podstatné jméno, říkám raději, že stojí u podstatného jména, přívlastek bývá nejčastěji vyjádřený přídavným jménem.

Napiš jednoduchou větu (podmět, přísudek – pojem holá věta už také prošel zavrhujícím martyriem) : Bouda hoří. 

Přidej slovo k podstatnému jménu bouda: Dřevěná bouda hoří. Slovo dřevěná stojí u podstatného jména bouda, rozvíjí podstatné jméno, je to přívlastek .

Ale pozor! Můžu také napsat: Bouda ze dřeva hoří. Je jasné, je logické ( jazykový cit!), že spojení ze dřeva zase patří k podstatnému jménu bouda, rozvíjí podstatné jméno. Je to taky přívlastek! Co s tím?

Přívlastek může být shodný a neshodný. Těch shodných je víc. Shodné přívlastky stojí většinou  PŘED  podstatným jménem (výjimkou jsou např. odborné názvy – kyselina sírová, ustálená spojení – láska nebeská ze známé písničky, mluvnické termíny přívlastek shodný atd.).

Shodný přívlastek  (mluvnicky přívlastek shodný) se při skloňování „ohýbá“ (mění) spolu se svým podstatným jménem: dřevěná bouda, bez dřevěné boudy, k dřevěné boudě….

Neshodný přívlastek (mluvnicky přívlastek neshodný) nebývá vyjádřen přídavným jménem, stává ZA podstatným jménem, při skloňování se svým podstatným jménem se jeho tvar nemění, neshoduje: bouda ze dřeva, bez boudy ze dřeva, k boudě ze dřeva…

Neshodný přívlastek se velmi často dá proměnit v přívlastek shodný: okno ze skla – skleněné okno, čepice z vlny – vlněná čepice.

Vše uvedené o přívlastku je opět „promrskáno“ v mnoha příkladech, kdy poznám, který z žáků už se dobře orientuje, u kterého je třeba něco říct jinak, osvětlit z jiného pohledu, jinými slovy. Cílem je, aby děti předkládané poznatky zvládly DOBŘE, ve školním pojetí tedy na trojku, není nutná (ani žádoucí) terminologicky vybroušená znalost gramatických pouček. Té se buď postupem času – při procvičování – domůžou, nebo nedomůžou, ale budou problému rozumět a PRAKTICKY ho zvládat.

Postoupíme k dalším větným členům – k předmětu a příslovečnému určení. Ty hledejme vždy u přísudku, tzn. nejčastěji rozvíjejí sloveso.

Vyjděme ze známé věty: Vystrašený Karel utíká lesem. S Karlem (podmět) a s tím, co dělá (utíká – přísudek) si už poradíme. Ale co s tím lesem? Přemýšlejme (logika!).Můžu se zeptat 

KUDY ten Karel utíká – lesem, ti zdánlivě poučenější položí otázku: Karel utíká KÝM, ČÍM- odpoví si zase – lesem. Je jasné, že slovo les „patří“ k přísudku, rozvíjí přísudek. Teď rozhodnout : je to předmět, nebo příslovečné určení ? Jednoduchá, ale spolehlivá pomůcka: můžeš-li se zeptat dvěma způsoby (pádovou otázkou kým? čím? – ale také kudy?) – NENÍ to předmět.

Známe příslovečné určení místa  – Vystrašený Karel utíká lesem (kudy?)

                                               času –  Vystrašený Karel zrána utíká …(kdy?)

                                         způsobu – Vystrašený Karel zbrkle utíká…(jak?)

                            příčiny – Karel ze strachu utíká…(proč?)

Vše pochopitelně nejjednoduššími příklady opět procvičíme na tabulkách .

Zbývá (strašák) doplněk. Ten odbudeme skutečně jen krátce. Doplněk rozvíjí podmět i přísudek, vztahuje se k podmětu i přísudku. Stačí jednoduchý příklad: Karel běží bos. Znamená to, že Karel (podmět) je bosý, a také, že běží naboso (bos). Víc zatím netřeba.

Zopakovali jsme (některým žákům víc přiblížili) dříve probrané učivo, už víme, na čem můžeme stavět.

Vrhneme se na souvětí. Souvětí je spojení dvou nebo více vět. My zůstaneme u dvou.

Jedna věta bude  hlavní, někdy říkáme řídící, druhá vedlejší (pro zajímavost v gramatice ruského jazyka je vedlejší věta označovaná jako „zavisimaja“ – závislá). Poznat, která je která, to už vyžaduje porozumění čtenému, logické uvažování a jazykový cit. V této fázi nic nekomplikujeme sdělením, že v souvětích s více větami může být i vedlejší věta pro tu další větou řídící.

Problém pro počáteční pochopení opět zjednodušíme : hlavní věta je ta, která může stát sama o sobě, vedlejší věta bývá (skoro stoprocentně) uvedena nějakou spojkou.

Příklad : Doufal jsem, že mě zatím něco napadne.  Doufal jsem = věta hlavní, že mě zatím něco napadne = věta vedlejší (začíná spojkou že, nemůžu si ji říct jen tak samotnou).

Není nutné hned znejisťovat žáky vyžadováním dalších příkladů.

Budeme se zabývat souvětím, kde bude jedna věta hlavní a jedna vedlejší. Takovému souvětí říkáme souvětí podřadné.

Teprve v této chvíli  jsme se vlastně začali věnovat učivu tehdy osnovami určenému pro 7. a 8. ročník základní školy. Jedním z pravidel René Descarta (1596 – 1650) je rozdělit každou otázku na tolik částí, kolik je možno. Rozdělila jsem tedy učivo o vedlejších větách v souvětí podřadném do tří částí. Pro každou část jsem vytvořila soubor zhruba padesáti cvičných souvětí. Soubor jsem – ve druhé polovině 70.let minulého století – opakovaně s potřebným počtem průklepů naťukala na psacím stroji. Každý žák dostal svůj vlastní výtisk, se kterým  potom pracoval. Jak – to chci ukázat na souboru označeném římskou jedničkou (připojeném v závěru tohoto textu – autenticky, se všemi dobovými znaky, s pionýry i dnes již málo frekventovanými křestními jmény). 

Uvedený soubor obsahoval čtyři druhy vedlejších vět : podmětnou, přívlastkovou, předmětnou a doplňkovou. Vedlejší věta vlastně vyjadřuje (zastupuje) některý větný člen své věty hlavní, řídící. Žáci věděli, že na daném seznamu budou jen uvedené čtyři druhy vedlejších vět. V souboru byla zařazena souvětí zcela jednoduchá, i ta obtížnější ( pro srovnání souvětí pod čísly 53 a 54). Musím podotknout, že při výkladu jsem nevycházela ze souvětí uvedených v seznamu,se kterým děti pracovaly. To bych si vystřílela všechen prach. V tomto textu však pro zjednodušení s těmito souvětími operuji.

Paradoxně jsem začínala s vedlejší větou doplňkovou. Potřebovala jsem posílit sebedůvěru a sebevědomí svých žáků. Vedlejší větu doplňkovou lze technicky, mechanicky velmi dobře vysvětlit a zvládnout. Podobně začínávám ve výuce logopedie při navozování správné výslovnosti právě s mytizovanou hláskou Ř (za určitých okolností je její vyvození velmi snadné).

Opět paradoxně jsem v tomto případě začínala – oproti svým výchozím proklamacím – spojkou. Schematicky vypadal výklad – s okamžitými příklady – následovně: 

Vidíš-li souvětí, kde jedna věta začíná spojkou JAK (ve starších knihách a učebnicích to může být spojka KTERAK), řekni si – To by mohla být vedlejší věta doplňková.

Příklad: Zahradník viděl černé auto, jak ujíždí od obchodu.

Urči hlavní větu (může stát sama o sobě, je mluvnicky nezávislá na další větě): 

Zahradník viděl černé auto.

Zjisti, jestli je v hlavní větě sloveso smyslového vnímání (viděl, slyšel, pozoroval, cítil, čmuchal….)

Zjisti, jestli je v hlavní větě předmět: (předmět stojí u přísudku, rozvíjí přísudek) – 

viděl černé auto.

Je-li v hlavní větě sloveso smyslového vnímání a předmět, po spojce JAK následuje vedlejší věta doplňková.

Později, když jsme tento proces zvládli, navrhla jsem, že ti bystřejší (velice rychle se k tomuto atributu hlásili všichni) by si mohli své zjištění potvrdit ještě tzv. doplňkovým infinitivem: ze souvětí, ze dvou vět vytvořit větu jednu.

Příklad: Zahradník viděl černé auto, jak ujíždí od obchodu – doplňkovým infinitivem : Zahradník viděl černé auto UJÍŽDĚT od obchodu. Studentky pedagogické fakulty bývaly při násleších touto schopností a znalostí žáků (rozhodně ne jedničkářů) doslova fascinovány! Mnohé to samy neuměly. Co tento pocit dával dětem – vlivem vady řeči v předchozích třídách v nejlepším případě přehlíženým outsiderům – netřeba vykládat.

Později, když jsme postupně zvládli vedlejší větu předmětnou, k té doplňkové jsme se ještě vrátili. Proč?

Příklad: Zahradník viděl, jak černé auto ujíždí od obchodu.

Zase je zde spojka  JAK.  V hlavní větě je znovu sloveso smyslového vnímání (viděl). Ale pozor! V hlavní větě není předmět! Ten je vyjádřen vedlejší větou – ptám se: Koho, co viděl zahradník? Ptám se pádovou otázkou, ptám se na předmět, jedná se tedy o vedlejší větu předmětnou. 

Předchozím příkladem byl v realitě krátce vysvětlen postup při určování vedlejší věty předmětné. U té se již rozhodně neopíráme o spojky – to bychom pohořeli! Výjimku tvořila právě jen spojka JAK, tak šikovně využitá u vedlejší věty doplňkové.

Tímto jsme ale v našem výkladu přeskočili vedlejší větu podmětnou a přívlastkovou.  Určování vedlejší věty podmětné nepatří k nejsnazším. Tím více se nám hodilo sebevědomí nabyté při určování vedlejších vět doplňkových. Hledali jsme je společně i jednotlivě v předloženém souboru souvětí. Jedni zapisovali na své zelené tabulky příslušná čísla (např. 12), druzí věty přímo četli (např.30), další řečené zdůvodňovali, variant je vícero, hlavní je co nejvíce získanou znalost procvičit, upevnit.

Co tedy s vedlejší větou podmětnou? Víme, že na podmět se ptáme otázkou kdo, co.

Začněme příkladem: Kdo vyhrál, vyzvedne si výhru v kanceláři. Nejdřív – jako vždy – urči větu hlavní: Vyzvedne si výhru v kanceláři. Logicky se zeptáme: Kdo si vyzvedne výhru v kanceláři? Přece ten, kdo vyhrál. Někomu může pomoct i to, že slůvko KDO je zájmeno (nemusím určovat jaké), tím by hlavní věta asi nezačínala. 

Podstatnější je upozornit, že v případě vedlejší věty podmětné se dost často objevují přísloví (např. Kdo šetří, má za tři) nebo tzv. neosobní vazby („ono“ – např. Stává se, že obilí po dešti polehne. Bylo jeho vroucím přáním, aby se Toník dostal na studie.).

Ze zvoleného souboru zbývá dodat něco k vedlejší větě přívlastkové. Nedělává problémy. Přívlastek stojí u podstatného jména, rozvíjí podstatné jméno. 

Příklad: Máme si vážit práce, která nás očekává. Hlavní věta: Máme si vážit práce. Ptáme se na podstatné jméno: jaké práce? Ještě popostrčíme, že podstatné jméno rozvíjené vedlejší větou přívlastkovou objevujeme z velké části vždy před čárkou, na konci věty hlavní, řídící. 

Vedlejší věty přívlastkové bývají často větami vloženými.Ty potom musíme – „z obou stran „- oddělit čárkou. Na tu druhou čárku se často zapomíná (např. Havlovický, jenž se tomu musel smát, chtěl ho zadržet.). Vloženou větu přívlastkovou poznáme také podle toho, že ji klidně můžeme vynechat (Havlovický ho chtěl zadržet.). Vyskytne-li se ve větách knižní výraz, neobvyklé spojení, poradíme žákům, aby si zkusili říct větu „jak jim zobák narostl“ (Havlovický, jenž se tomu musel……se změní na Havlovický, který se tomu musel….).

Dále už jen krátce. Seznam označený římskou dvojkou měl navodit jakési odlehčení, shromažďoval vedlejší věty příslovečné místní, časové a způsobové. Nepatří k těm s většími problémy. Více duševních sil si vyžádala „trojka“. Vedlejší věty příslovečné příčinné, přípustkové, podmínkové a účelové jsme si pracovně označili zkratkou „ př-př-pod-ú“.Jsou náročnější na myšlení, proto jsme si vytvářeli určité jakoby prefabrikované vzory. Z vět přípustkových si pamatuji Máchu – toho jsme nechávali umírat hned několikrát (I když Mácha zemřel velice mlád, zanechal nám velké dílo…..Ačkoliv Mácha zemřel velmi mlád, zanechal nám….Třebaže Mácha zemřel velmi mlád, zanechal….).

Pro souvětí souřadné jsme měli jediný soubor cvičných  souvětí. Všechny čtyři soubory mi posloužily vícekrát, nejen v základní škole. Před časem nad nimi seděla s několika svými spolužačkami v mém pokoji má vnučka s předsevzetím uspět u přijímaček na gymnázium. A nedávno také vysokoškolské studentky – bohemistky. Nepátrala jsem, do jaké míry pro (ne)znalost samotnou a do jaké míry pro navrhovanou metodiku výuky. Sešly jsme se z jejich vlastního zájmu docela potajmu  ve zkouškovém období. Potajmu proto, že jsem byla z úplně jiné katedry.

Jsem stále přesvědčena, že orientace ve větě, rozbor souvětí přispívá k rozvoji logického myšlení, učí  zabývat se textem pečlivě, číst s porozuměním, prostě účinně pomáhá zlepšovat, zvyšovat čtenářskou gramotnost (potřebnou ve všech dalších oblastech lidské činnosti). Chce to ovšem respektovat přesvědčení Anatola France, že „… umění vyučovat je toliko uměním vzbudit v mladých duších zvědavost a touhu po vědění a pak ji ukojit“. Těm, kteří považují větný rozbor  za pouhý „pozůstatek pravěku výuky češtiny“ jejich uhlířskou víru neberu. Jen nevím, jestli jsme takto na správné cestě. Ono se útočí kupříkladu i na chemii. Prý už dál nemůžeme žáky zatěžovat v českém chemickém názvosloví – mimochodem geniálně sestaveném – valenčními koncovkami ( -ný, -natý, -itý….). Pedagogičtí pokrokáři se v tomto případě ohánějí odkazy na země Západu, kde se přece…. Nějak opomíjejí zcela jiné pojetí problému. Ale to už ponechám poučenějším. Jen mi hlavou bloumá jedno polské přísloví: Lítaly husy za moře, lítaly, labutě se z nich nestaly.

Příloha:

Souvětí podřadné (vedlejší věta podmětná, předmětná, přívlastková, doplňková)

1. Kdo vyhrál, vyzvedne si výhru v kanceláři.

2. Kdo šetří, má za tři.

3. Maminka nám řekla, co bude k obědu.

4. Slib mi, že budeš přecházet ulici opatrně.

5. Odborníci tvrdí, že snídaně u vody nebo na horách má být vydatnější.

6. Doufal jsem, že mě zatím něco napadne.

7. Pojďte se podívat, jak rozkvetl kaktus!

8. Dnešní Ploskovice jsou půvabný zámek, který v ničem nepřipomíná dávnou zemanskou tvrz.

9. Máme si vážit práce, která nás očekává.

10. Skupina, ke které jsme přiděleni, je již na letišti.

11. Tato konstrukce zajistí letadlu stabilitu v případě, že jeden motor za letu vynechá.

12. Ještě ho vidím, jak tam stojí s hlavou mírně skloněnou.

13. Ondřej uviděl Žižku, jak zvolna přijíždí středem zástupů.

14. Uzavřeli jsme smlouvu, že vytvoříme dvoučlenný technický kroužek.

15. Instruktor, který právě kreslil na tabuli, se obrátil.

16. Raduji se ze všeho, co vidím kolem sebe.

17. Nikdo nepozoruje, že venku už svítá.

18. Bylo jeho vroucím přáním, aby se Toník dostal na studie.

19. Stává se, že obilí po dešti polehne.

20. Komu se to nedařilo, brzy kraj opustil.

21. Hlavní je, že jsme to opravdu dokázali.

22. Zdeněk tvrdil, že ho nic nebolí.

23. Vedoucí ti vzkazuje, abys dal dohromady pionýrskou besedu.

24. Zahradník viděl černé auto, jak ujíždí od obchodu.

25. Potom šel děda na sám konec zahrady, kde ve vlhkém stínu rostlo maliní.

26. Konečně přišel ten den, který všichni očekávali.

27. Bylo to nejpohádkovitější město, jaké si kdo dovede představit.

28. Podívejte se na pampelišku, co se tak žlutí na zahrádce.

29. Poručík vydal rozkaz, aby tanky vyjely.

30. Slyšeli jsme děti, jak volají o pomoc.

31. Vodníkovi, který žil pod vyšehradskou skalou, se říkalo pan Pivoda.

32. Cyklotron je vlastně takové dělo, kterým se střílí na atomy.

33. Rozhodněte sami, kdo z vás byl nejlepší.

34. Nepamatuji se, kdy jsem byl naposled nemocen.

35. Necítil jsi, že by ti kniha vypadla?

36. Komu se ten pořádek vůbec nelíbil, byl náš nový učitel.

37. Zůstalo dosud utajeno, co tu nemoc způsobuje.

38. Zdálo se, jako by se stříbrná mlha počínala rozkládat nad obzorem.

39. Kdo ti řekl, že jsem zde?

40. Vědci předpokládají, že na Marsu není život.

41. My všichni, kteří Jarmilku známe, považujeme ji za hodné děvče.

42. Sedím v té dlouhé chodbě, kde mě všechno tísní.

43. Každým rokem stoupá počet těch, kdož navštěvují Táborsko.

44. Nenajdete u nás kraj, kde by neměli brambory.

45. Havlovický, jenž se tomu musel smát, chtěl ho zadržet.

46. Milan potvrdil zprávu, že Alena přijede.

47. Uviděl srnku, kterak rychle zmizela v mlází.

48. Bylo divné, že Pavla o tom neřekla Lídě.

49. Podařilo se, že tajemství podzemní chodby nikdo neobjevil.

50. Často mluvili pionýři o tom, jak se těší na tábor.

51. Ráno už Jiří cítil, že je zdráv.

52. Čistý uhlík je pevná hmota, která vypadá jako uhlí.

53. Děti pozdravovaly všechny lidi, které cestou potkávaly.

54. Děti pozdravovaly všechny, které cestou potkávaly.

55. Koupili jsme si čokoládovou tyčinku, o niž jsme se rozdělili.

Alžběta Peutelschmiedová

Na nedávné – již tradiční – Ekologické dny Olomouc jsem si šla poslechnout dva lidi, o jejichž slovech vždy uvažuji. Cyril Höschl mi pomohl dořešit problém s rozpracovaným posudkem diplomové práce. Stanislav Komárek (podtrhuji toho Stanislava) mě jednou svou glosou rozesmál, ale taky rozesmutnil. To když řekl něco v tom smyslu, že současné vysoké školy jsou vlastně takové denní stacionáře. Mládeži zajišťují odklad nástupu do reálného života. Nás dospělé pak udržují v přesvědčení, že ta ještě nedávno pubertální telátka tak snáze uniknou přerodu v nežádoucí od bitky k bitce se poflakující rowdies.

Znalá probíhajících proměn vysokoškolského studia ve mně ta myšlenka rezonovala. Abychom tu nezdravou představu naplnili, musíme zajistit – navzdory Gaussově křivce – pobyt (mnohdy se ani o nic víc nejedná) na vysoké  škole co nejširšímu spektru mládežnické populace. To znamená hlava nehlava osekat požadavky pro přijetí. Pryč s balastem! Už na to doplatila matematika, na řadě je jazyk mateřský. Projekt na zglajchšaltování  i/y  už léta leží v šuplících těch progresivních. Ač se to nezdá, jeho realizaci zatím vždy zabránily především ekonomické důvody. Víte, co by stálo nezbytné přetištění všech dokumentů, vyhlášek, nařízení (o literárních a odborných textech nemluvě)? Plíživě se možná začne od vyjmenovaných slov.Teď však je tak říkajíc na tapetě větný rozbor.

Prokazatelně se v mezinárodních testech propadáme v oblasti čtenářských dovedností. Což o to, číst – skládat písmenka do slov – ještě umíme, horší je to s porozuměním čtenému, říká se tomu práce s textem.

Do února 1986 jsem přes dvě desítky let učila na základní škole pro vadně mluvící, dnes existující jako základní škola logopedická. Učila jsem hlavně v sedmých a osmých třídách, převážně kluky (jak už to u vad řeči bývá) z celé Moravy , často i z Čech. Těm z Ostravska a od Českého Těšína jsem někdy hned nerozuměla, Petr  z Liberce se smál, když jsem ho varovala, aby neopackl (moravský ekvivalent zakopnutí). To však nebyl ten hlavní problém. Měli jsme spolu jen jeden školní rok na to, abychom něco udělali s tou „zamotanou řečí“. Ta většinou zanechávala hluboké brázdy  v podobě školní (ne)úspěšnosti, hlavně v už ponejvíce rezignovaném  postoji ke škole. Co s tím, když osmá třída bývala třídou, kdy se rozhodovalo – nejvíce podle prospěchu – co bude dál? Nevím, jestli mým žákům, ale mně jako učitelce vědomí závažnosti problému hodně pomohlo. Především metodicky. Snažila jsem se.

Mít vadu řeči – to vás hodně vzdaluje od mluvení. Mluvíte co nejmíň, ztrácíte – nebo ani nenabýváte – mluvní pohotovost, netříbí se váš jazykový cit, máte mizivou slovní zásobu. Jak poznamenal jeden z mých dospělých přátel: „I kdybych přestal koktat, nezačnu hned mluvit, já nemám témata konverzace“. Lze svým způsobem aplikovat i na současnou mladou generaci. Ono se u počítače taky moc nemluví. Komentáře se scvrkávají do  – nedá se říct onomatopoických –citoslovcí nebo tzv.ventilových, plevelných  slov. 

 Nejlepší obrana je útok – krok za krokem jsem takticky postupovala literární výchovou, slohovým výcvikem (v jednom roce jsme zvítězili v literární soutěži vypsané KNV –Krajským národním výborem v Ostravě). Celkem zakrátko jsem se dopracovala metodicky účinného postupu i ve výuce inkriminovaného větného rozboru. Opřela jsem ho hlavně o logické uvažování (čili porozumění čtenému) a jasná, žákům srozumitelná pravidla.

Proč je větný rozbor v takové nemilosti? Můžete ho – jako všechno – předkládat žákům suchopárně, akademicky, přes striktně vyžadované pamětně zvládané poučky. Chyba! A největší chyba je učit druhy vedlejších vět (a že jich je!) podle spojek. Na to zapomeňte, tudy cesta nevede.

Mou první zásadou bylo, že musím hochy (pro zjednodušení zůstanu u maskulina, i když dívky se taky vyskytovaly) přesvědčit, že to zvládnou. Následně se pokusím celý proces výuky větného rozboru v základních rysech popsat. Ještě snad dodám, že osnovami jsem se zbytečně svazovat nikdy nenechávala, do metodických příruček většinou nenahlížela. I tak jsem problémy s inspektory nemívala.

Začneme souvětím podřadným. V době, kdy jsem učila, existovalo celkem jedenáct druhů vedlejších vět (přísudkovou jsme se pro její ojedinělý výskyt nezabývali, jen se o ní jedním příkladem zmínili). Nenapadlo by mě požadovat po žácích, aby jednotlivé druhy výčtem vyjmenovávali. K tomu docházelo postupně, samovolně. Doporučovala jsem pak vždy zachovávat určité neměnné pořadí, což jako algoritmus práci usnadňuje. I po padesáti letech umím jako básničku německé předložky se 3. a 4. pádem, ten mechanismus zaručuje, že žádnou z nich nevynechám.

Vzhledem k tomu, že hoši přicházeli z různých škol a často s dost varovnými mezerami v základním učivu, začínala jsem tak řečeno od píky.V době předpočítačové, kdy vedle běžné tabule byla nanejvýš ta magnetická, byl každý žák vybaven malou příruční tabulkou z hobry o rozměrech dnešního notebooku, natřenou zeleným tabulovým lakem, nechyběla křída a hadřík na stírání (pokud neposloužil rukáv).

Výchozí byla jednoduchá věta (mluvnicky správně věta jednoduchá). Každý napsal svůj příklad na tabulku. Po případné korekci (bez zbytečného rozebírání) přišla na řadu základní skladebná dvojice – podmět a přísudek. Opakovali jsme, případně oprašovali dříve probrané. Vše se okamžitě v příkladech objevovalo a korigovalo na individuálních  tabulkách.

Podmět – vždy v 1.pádě (kdo, co?), vyjádřený nejčastěji podstatným jménem.

Podmět může být holý, rozvitý, několikanásobný, nevyjádřený (možnost češtiny oproti jiným jazykům!)

Postupovali jsme příklady na svých tabulkách:  Karel utíká. Vystrašený Karel utíká. Vystrašený Karel a Markéta utíkají. Utíkají k řece.

Přísudek – vyjadřuje, co podmět dělá, nejčastěji slovesem, ale i jiným slovním druhem (více později) – příklady na tabulkách.

Přísudek může být holý, rozvitý, několikanásobný (srovnat s podmětem): Karel utíká. Karel utíká k lesu. Karel utíká a míří přímo k lesu.

Vše v jednoduchých, ale četných příkladech, zapojeni všichni, nejen písemně na tabulkách.  Nekomplikujeme výjimkami, sledujeme základní poznatky, ty upevňujeme, zapojujeme do systému. Stále se pohybuji po třídě (sedící učitel = mrtvý učitel), příklad střídá příklad, bez hlášení. Časová náročnost je nižší, než byste předpokládali.

Pokračujeme rozvíjejícími větnými členy, v pořadí přívlastek, předmět, příslovečné určení, doplněk.

Přívlastek rozvíjí (opět v nutném zjednodušení) podstatné jméno, říkám raději, že stojí u podstatného jména, přívlastek bývá nejčastěji vyjádřený přídavným jménem.

Napiš jednoduchou větu (podmět, přísudek – pojem holá věta už také prošel zavrhujícím martyriem) : Bouda hoří. 

Přidej slovo k podstatnému jménu bouda: Dřevěná bouda hoří. Slovo dřevěná stojí u podstatného jména bouda, rozvíjí podstatné jméno, je to přívlastek .

Ale pozor! Můžu také napsat: Bouda ze dřeva hoří. Je jasné, je logické ( jazykový cit!), že spojení ze dřeva zase patří k podstatnému jménu bouda, rozvíjí podstatné jméno. Je to taky přívlastek! Co s tím?

Přívlastek může být shodný a neshodný. Těch shodných je víc. Shodné přívlastky stojí většinou  PŘED  podstatným jménem (výjimkou jsou např. odborné názvy – kyselina sírová, ustálená spojení – láska nebeská ze známé písničky, mluvnické termíny přívlastek shodný atd.).

Shodný přívlastek  (mluvnicky přívlastek shodný) se při skloňování „ohýbá“ (mění) spolu se svým podstatným jménem: dřevěná bouda, bez dřevěné boudy, k dřevěné boudě….

Neshodný přívlastek (mluvnicky přívlastek neshodný) nebývá vyjádřen přídavným jménem, stává ZA podstatným jménem, při skloňování se svým podstatným jménem se jeho tvar nemění, neshoduje: bouda ze dřeva, bez boudy ze dřeva, k boudě ze dřeva…

Neshodný přívlastek se velmi často dá proměnit v přívlastek shodný: okno ze skla – skleněné okno, čepice z vlny – vlněná čepice.

Vše uvedené o přívlastku je opět „promrskáno“ v mnoha příkladech, kdy poznám, který z žáků už se dobře orientuje, u kterého je třeba něco říct jinak, osvětlit z jiného pohledu, jinými slovy. Cílem je, aby děti předkládané poznatky zvládly DOBŘE, ve školním pojetí tedy na trojku, není nutná (ani žádoucí) terminologicky vybroušená znalost gramatických pouček. Těch se buď postupem času – při procvičování – domůžou, nebo nedomůžou, ale budou problému rozumět a PRAKTICKY ho zvládat.

Postoupíme k dalším větným členům – k předmětu a příslovečnému určení. Ty hledejme vždy u přísudku, tzn. nejčastěji rozvíjejí sloveso.

Vyjděme ze známé věty: Vystrašený Karel utíká lesem. S Karlem (podmět) a s tím, co dělá (utíká – přísudek) si už poradíme. Ale co s tím lesem? Přemýšlejme (logika!).Můžu se zeptat KUDY ten Karel utíká – lesem, ti zdánlivě poučenější položí otázku: Karel utíká KÝM, ČÍM- odpoví si zase – lesem. Je jasné, že slovo les „patří“ k přísudku, rozvíjí přísudek. Teď rozhodnout : je to předmět, nebo příslovečné určení ? Jednoduchá, ale spolehlivá pomůcka: můžeš-li se zeptat dvěma způsoby (pádovou otázkou kým? čím? – ale také kudy?) – NENÍ to předmět.

Známe příslovečné určení místa  – Vystrašený Karel utíká lesem (kudy?)

                                                      času –  Vystrašený Karel zrána utíká …(kdy?)

                                              způsobu – Vystrašený Karel zbrkle utíká…(jak?)

                                              příčiny – Karel ze strachu utíká…(proč?)

Vše pochopitelně nejjednoduššími příklady opět procvičíme na tabulkách .

Zbývá (strašák) doplněk. Ten odbudeme skutečně jen krátce. Doplněk rozvíjí podmět i přísudek, vztahuje se k podmětu i přísudku. Stačí jednoduchý příklad: Karel běží bos. Znamená to, že Karel (podmět) je bosý, a také, že běží naboso (bos). Víc zatím netřeba.

Zopakovali jsme (některým žákům víc přiblížili) dříve probrané učivo, už víme, na čem můžeme stavět.

Vrhneme se na souvětí. Souvětí je spojení dvou nebo více vět. My zůstaneme u dvou.

Jedna věta bude  hlavní, někdy říkáme řídící, druhá vedlejší (pro zajímavost v gramatice ruského jazyka je vedlejší věta označovaná jako „zavisimaja“ – závislá). Poznat, která je která, to už vyžaduje porozumění čtenému, logické uvažování a jazykový cit. V této fázi nic nekomplikujeme sdělením, že v souvětích s více větami může být i vedlejší věta pro tu další větou řídící.

Problém pro počáteční pochopení opět zjednodušíme : hlavní věta je ta, která může stát sama o sobě, vedlejší věta bývá (skoro stoprocentně) uvedena nějakou spojkou.

Příklad : Doufal jsem, že mě zatím něco napadne.  Doufal jsem = věta hlavní, že mě zatím něco napadne = věta vedlejší (začíná spojkou že, nemůžu si ji říct jen tak samotnou).

Není nutné hned znejisťovat žáky vyžadováním dalších příkladů.

Budeme se zabývat souvětím, kde bude jedna věta hlavní a jedna vedlejší. Takovému souvětí říkáme souvětí podřadné.

Teprve v této chvíli  jsme se vlastně začali věnovat učivu tehdy osnovami určenému pro 7. a 8. ročník základní školy. Jedním z pravidel René Descarta (1596 – 1650) je rozdělit každou otázku na tolik částí, kolik je možno. Rozdělila jsem tedy učivo o vedlejších větách v souvětí podřadném do tří částí. Pro každou část jsem vytvořila soubor zhruba padesáti cvičných souvětí. Soubor jsem – ve druhé polovině 70.let minulého století – opakovaně s potřebným počtem průklepů naťukala na psacím stroji. Každý žák dostal svůj vlastní výtisk, se kterým  potom pracoval. Jak – to chci ukázat na souboru označeném římskou jedničkou (připojeném v závěru tohoto textu – autenticky, se všemi dobovými znaky, s pionýry i dnes již málo frekventovanými křestními jmény). 

Uvedený soubor obsahoval čtyři druhy vedlejších vět : podmětnou, přívlastkovou, předmětnou a doplňkovou. Vedlejší věta vlastně vyjadřuje (zastupuje) některý větný člen své věty hlavní, řídící. Žáci věděli, že na daném seznamu budou jen uvedené čtyři druhy vedlejších vět. V souboru byla zařazena souvětí zcela jednoduchá, i ta obtížnější ( pro srovnání souvětí pod čísly 53 a 54). Musím podotknout, že při výkladu jsem nevycházela ze souvětí uvedených v seznamu,se kterým děti pracovaly. To bych si vystřílela všechen prach. V tomto textu však pro zjednodušení s těmito souvětími operuji.

Paradoxně jsem začínala s vedlejší větou doplňkovou. Potřebovala jsem posílit sebedůvěru a sebevědomí svých žáků. Vedlejší větu doplňkovou lze technicky, mechanicky velmi dobře vysvětlit a zvládnout. Podobně začínávám ve výuce logopedie při navozování správné výslovnosti právě s mytizovanou hláskou Ř (za určitých okolností je její vyvození velmi snadné).

Opět paradoxně jsem v tomto případě začínala – oproti svým výchozím proklamacím – spojkou. Schematicky vypadal výklad – s okamžitými příklady – následovně: 

Vidíš-li souvětí, kde jedna věta začíná spojkou JAK (ve starších knihách a učebnicích to může být spojka KTERAK), řekni si – To by mohla být vedlejší věta doplňková.

Příklad: Zahradník viděl černé auto, jak ujíždí od obchodu.

Urči hlavní větu (může stát sama o sobě, je mluvnicky nezávislá na další větě): 

Zahradník viděl černé auto.

Zjisti, jestli je v hlavní větě sloveso smyslového vnímání (viděl, slyšel, pozoroval, cítil, čmuchal….)

Zjisti, jestli je v hlavní větě předmět: (předmět stojí u přísudku, rozvíjí přísudek) – viděl černé auto.

Je-li v hlavní větě sloveso smyslového vnímání a předmět, po spojce JAK následuje vedlejší věta doplňková.

Později, když jsme tento proces zvládli, navrhla jsem, že ti bystřejší (velice rychle se k tomuto atributu hlásili všichni) by si mohli své zjištění potvrdit ještě tzv. doplňkovým infinitivem: ze souvětí, ze dvou vět vytvořit větu jednu.

Příklad: Zahradník viděl černé auto, jak ujíždí od obchodu – doplňkovým infinitivem : Zahradník viděl černé auto UJÍŽDĚT od obchodu. Studentky pedagogické fakulty bývaly při násleších touto schopností a znalostí žáků (rozhodně ne jedničkářů) doslova fascinovány! Mnohé to samy neuměly. Co tento pocit dával dětem – vlivem vady řeči v předchozích třídách v nejlepším případě přehlíženým outsiderům – netřeba vykládat.

Později, když jsme postupně zvládli vedlejší větu předmětnou, k té doplňkové jsme se ještě vrátili. Proč?

Příklad: Zahradník viděl, jak černé auto ujíždí od obchodu.

Zase je zde spojka  JAK.  V hlavní větě je znovu sloveso smyslového vnímání (viděl). Ale pozor! V hlavní větě není předmět! Ten je vyjádřen vedlejší větou – ptám se: Koho, co viděl zahradník? Ptám se pádovou otázkou, ptám se na předmět, jedná se tedy o vedlejší větu předmětnou. 

Předchozím příkladem byl v realitě krátce vysvětlen postup při určování vedlejší věty předmětné. U té se již rozhodně neopíráme o spojky – to bychom pohořeli! Výjimku tvořila právě jen spojka JAK, tak šikovně využitá u vedlejší věty doplňkové.

Tímto jsme ale v našem výkladu přeskočili vedlejší větu podmětnou a přívlastkovou.  Určování vedlejší věty podmětné nepatří k nejsnazším. Tím více se nám hodilo sebevědomí nabyté při určování vedlejších vět doplňkových. Hledali jsme je společně i jednotlivě v předloženém souboru souvětí. Jedni zapisovali na své zelené tabulky příslušná čísla (např. 12), druzí věty přímo četli (např.30), další řečené zdůvodňovali, variant je vícero, hlavní je co nejvíce získanou znalost procvičit, upevnit.

Co tedy s vedlejší větou podmětnou? Víme, že na podmět se ptáme otázkou kdo, co.

Začněme příkladem: Kdo vyhrál, vyzvedne si výhru v kanceláři. Nejdřív – jako vždy – urči větu hlavní: Vyzvedne si výhru v kanceláři. Logicky se zeptáme: Kdo si vyzvedne výhru v kanceláři? Přece ten, kdo vyhrál. Někomu může pomoct i to, že slůvko KDO je zájmeno (nemusím určovat jaké), tím by hlavní věta asi nezačínala. 

Podstatnější je upozornit, že v případě vedlejší věty podmětné se dost často objevují přísloví (např. Kdo šetří, má za tři) nebo tzv. neosobní vazby („ono“ – např. Stává se, že obilí po dešti polehne. Bylo jeho vroucím přáním, aby se Toník dostal na studie.).

Ze zvoleného souboru zbývá dodat něco k vedlejší větě přívlastkové. Nedělává problémy. Přívlastek stojí u podstatného jména, rozvíjí podstatné jméno. 

Příklad: Máme si vážit práce, která nás očekává. Hlavní věta: Máme si vážit práce. Ptáme se na podstatné jméno: jaké práce? Ještě popostrčíme, že podstatné jméno rozvíjené vedlejší větou přívlastkovou objevujeme z velké části vždy před čárkou, na konci věty hlavní, řídící. 

Vedlejší věty přívlastkové bývají často větami vloženými.Ty potom musíme – „z obou stran „- oddělit čárkou. Na tu druhou čárku se často zapomíná (např. Havlovický, jenž se tomu musel smát, chtěl ho zadržet.). Vloženou větu přívlastkovou poznáme také podle toho, že ji klidně můžeme vynechat (Havlovický ho chtěl zadržet.).

Vyskytne-li se ve větách knižní výraz, neobvyklé spojení, poradíme žákům, aby si zkusili říct větu „jak jim zobák narostl“ (Havlovický, jenž se tomu musel……se změní na Havlovický, který se tomu musel….).

Dále už jen krátce. Seznam označený římskou dvojkou měl navodit jakési odlehčení, shromažďoval vedlejší věty příslovečné místní, časové a způsobové. Nepatří k těm s většími problémy. Více duševních sil si vyžádala „trojka“. Vedlejší věty příslovečné příčinné, přípustkové, podmínkové a účelové jsme si pracovně označili zkratkou „ př-př-pod-ú“.Jsou náročnější na myšlení, proto jsme si vytvářeli určité jakoby prefabrikované vzory. Z vět přípustkových si pamatuji Máchu – toho jsme nechávali umírat hned několikrát (I když Mácha zemřel velice mlád, zanechal nám velké dílo…..Ačkoliv Mácha zemřel velmi mlád, zanechal nám….Třebaže Mácha zemřel velmi mlád, zanechal….).

Pro souvětí souřadné jsme měli jediný soubor cvičných  souvětí. Všechny čtyři soubory mi posloužily vícekrát, nejen v základní škole. Před časem nad nimi seděla s několika svými spolužačkami v mém pokoji má vnučka s předsevzetím uspět u přijímaček na gymnázium. A nedávno také vysokoškolské studentky – bohemistky. Nepátrala jsem, do jaké míry pro (ne)znalost samotnou a do jaké míry pro navrhovanou metodiku výuky. Sešly jsme se z jejich vlastního zájmu docela potajmu  ve zkouškovém období. Potajmu proto, že jsem byla z úplně jiné katedry.

Jsem stále přesvědčena, že orientace ve větě, rozbor souvětí přispívá k rozvoji logického myšlení, učí  zabývat se textem pečlivě, číst s porozuměním, prostě účinně pomáhá zlepšovat, zvyšovat čtenářskou gramotnost (potřebnou ve všech dalších oblastech lidské činnosti). Chce to ovšem respektovat přesvědčení Anatola France, že „… umění vyučovat je toliko uměním vzbudit v mladých duších zvědavost a touhu po vědění a pak ji ukojit“.

Těm, kteří považují větný rozbor  za pouhý „pozůstatek pravěku výuky češtiny“ jejich uhlířskou víru neberu. Jen nevím, jestli jsme takto na správné cestě. Ono se útočí kupříkladu i na chemii. Prý už dál nemůžeme žáky zatěžovat v českém chemickém názvosloví – mimochodem geniálně sestaveném – valenčními koncovkami ( -ný, -natý, -itý….). Pedagogičtí pokrokáři se v tomto případě ohánějí odkazy na země Západu, kde se přece…. Nějak opomíjejí tamější zcela jiné pojetí problému. Ale to už ponechám poučenějším. Jen mi hlavou bloumá jedno polské přísloví: Lítaly husy za moře, lítaly, labutě se z nich nestaly.

Příloha:

Souvětí podřadné (vedlejší věta podmětná, předmětná, přívlastková, doplňková)

1. Kdo vyhrál, vyzvedne si výhru v kanceláři.

2. Kdo šetří, má za tři.

3. Maminka nám řekla, co bude k obědu.

4. Slib mi, že budeš přecházet ulici opatrně.

5. Odborníci tvrdí, že snídaně u vody nebo na horách má být vydatnější.

6. Doufal jsem, že mě zatím něco napadne.

7. Pojďte se podívat, jak rozkvetl kaktus!

8. Dnešní Ploskovice jsou půvabný zámek, který v ničem nepřipomíná dávnou zemanskou tvrz.

9. Máme si vážit práce, která nás očekává.

10. Skupina, ke které jsme přiděleni, je již na letišti.

11. Tato konstrukce zajistí letadlu stabilitu v případě, že jeden motor za letu vynechá.

12. Ještě ho vidím, jak tam stojí s hlavou mírně skloněnou.

13. Ondřej uviděl Žižku, jak zvolna přijíždí středem zástupů.

14. Uzavřeli jsme smlouvu, že vytvoříme dvoučlenný technický kroužek.

15. Instruktor, který právě kreslil na tabuli, se obrátil.

16. Raduji se ze všeho, co vidím kolem sebe.

17. Nikdo nepozoruje, že venku už svítá.

18. Bylo jeho vroucím přáním, aby se Toník dostal na studie.

19. Stává se, že obilí po dešti polehne.

20. Komu se to nedařilo, brzy kraj opustil.

21. Hlavní je, že jsme to opravdu dokázali.

22. Zdeněk tvrdil, že ho nic nebolí.

23. Vedoucí ti vzkazuje, abys dal dohromady pionýrskou besedu.

24. Zahradník viděl černé auto, jak ujíždí od obchodu.

25. Potom šel děda na sám konec zahrady, kde ve vlhkém stínu rostlo maliní.

26. Konečně přišel ten den, který všichni očekávali.

27. Bylo to nejpohádkovitější město, jaké si kdo dovede představit.

28. Podívejte se na pampelišku, co se tak žlutí na zahrádce.

29. Poručík vydal rozkaz, aby tanky vyjely.

30. Slyšeli jsme děti, jak volají o pomoc.

31. Vodníkovi, který žil pod vyšehradskou skalou, se říkalo pan Pivoda.

32. Cyklotron je vlastně takové dělo, kterým se střílí na atomy.

33. Rozhodněte sami, kdo z vás byl nejlepší.

34. Nepamatuji se, kdy jsem byl naposled nemocen.

35. Necítil jsi, že by ti kniha vypadla?

36. Komu se ten pořádek vůbec nelíbil, byl náš nový učitel.

37. Zůstalo dosud utajeno, co tu nemoc způsobuje.

38. Zdálo se, jako by se stříbrná mlha počínala rozkládat nad obzorem.

39. Kdo ti řekl, že jsem zde?

40. Vědci předpokládají, že na Marsu není život.

41. My všichni, kteří Jarmilku známe, považujeme ji za hodné děvče.

42. Sedím v té dlouhé chodbě, kde mě všechno tísní.

43. Každým rokem stoupá počet těch, kdož navštěvují Táborsko.

44. Nenajdete u nás kraj, kde by neměli brambory.

45. Havlovický, jenž se tomu musel smát, chtěl ho zadržet.

46. Milan potvrdil zprávu, že Alena přijede.

47. Uviděl srnku, kterak rychle zmizela v mlází.

48. Bylo divné, že Pavla o tom neřekla Lídě.

49. Podařilo se, že tajemství podzemní chodby nikdo neobjevil.

50. Často mluvili pionýři o tom, jak se těší na tábor.

51. Ráno už Jiří cítil, že je zdráv.

52. Čistý uhlík je pevná hmota, která vypadá jako uhlí.

53. Děti pozdravovaly všechny lidi, které cestou potkávaly.

54. Děti pozdravovaly všechny, které cestou potkávaly.

55. Koupili jsme si čokoládovou tyčinku, o niž jsme se rozdělili.

                                                                                                                       Alžběta Peutelschmiedová