Učitelům, než půjdou demonstrovat

 

Nevím, jaké procento učitelů je organizována v odborech, a netuším, kolik z nich je rozhodnuto v chystaných prý bolavých akcích pana Zavadila a jeho druhy podpořit. Nemůžu také tušit, nakolik se připojí učitelé odborářsky neregistrovaní. Napadlo mi, že bych mohla při této příležitosti oživit pár mouder z hlav, které bývají většinou za moudré uznávány.
Začnu Quintilianem (35 – 96 n.l.), je přece učitelům blízký, právě on dávno před rabi Löwem a Komenským přišel s myšlenkou školy hrou. Tento – mimo jiné – učitel rétoriky nabádal: „Pozor dej, kdo a co, kde, jakými prostředky konal, proč a jakými způsoby za svým kdy cílem se hnal“.
U našeho zakletého vzorce (míněno tím českého národa) jsem si – ke své velké lítosti – bohužel kdysi nepoznamenala autora. Zní: radikální začátek – euforie – polovičaté uskutečňování – při prvých potížích a konfrontacích apatie a ústup bez boje – katastrofa a nový začátek zhorších výchozích pozic. Kolikrát už se to opakovalo?
Viktor  Dyk (1877 – 1931) byl nejen básník, ale i politik, jednu dobu dokonce senátor. Minulý režim zneužíval jeho báseň  Země mluví ( …opustíš-li mě, nezahynu. Opustíš-li mě, zahyneš). To Smutná píseň vesnického šprýmaře kolovala v jiných kruzích:
Kupředu jdeme, je-li vhodná chvíle,
vhodná-li chvíle, jdeme zase zpět.
Při kterémkoli tak nás vidím díle. 
Ne zlí, ne dobří. Něco uprostřed.
Vábeni věčně vším, co pro nás cizí,
šumařit jdeme v chladný pro nás svět.
Na půli cesty tato náhle mizí.
Ne sví, ne cizí. Něco uprostřed.
Zvedneme ruku. Potom zase klesne.
Dnes oheň v nás. A zítra zase led.
Hrozí se dnes a zítra sotva hlesne.
Ne živí, mrtví ne. Tak něco uprostřed.
Boris  Pasternak (1890 – 1960), nositel Nobelovy ceny za literaturu za rok 1958 ve 
svém opakovaně zfilmovaném románu  Doktor Živago napsal: „Každá stádnost je útočištěm netalentovaných“.
Další nositel Nobelovy ceny za literaturu, a to již z roku 1921, francouzský básník a prozaik  Anatole France podobně poznamenal: „Řekne-li padesát milionů lidí něco hloupého, zůstane to přesto jen hloupost“.
Franz Kafka (1883 – 1924), německy píšící pražský spisovatel, jímž se tak rádi chlubíme, byl názoru, že „…dobří kráčejí vyrovnaným krokem. Ostatní, aniž o nich vědí, tančí kolem nich dobové tance“.
Laskavý a pohodu šířící  Adolf  Born, podle Wikipedie český malíř, kreslíř, ilustrátor, animátor, karikaturista a kostýmní výtvarník, napsal v Lidových novinách ze dne 10.6.2000: 
„…v každém národě – jedno, zda jde o Švýcary, Němce, Čechy – je osmdesát procent nekomunikativních a dvacet procent inteligentních, schopných…“ Jedná se vlastně o známé pravidlo 80/20.
Když jsem byla začátkem 90.let minulého století na stáži v Lyonu, při kontaktu se mnou vždy zaznělo jméno Milana Kundery. V knize Jakub a jeho pán – pocta Denisi Diderotovi (viděla jsem i dramatické zpracování s Jiřím Bartoškou) mladý básník odpovídá: „Já vím, Mistře, že vy jste velký Diderot a já jsem špatný básník, ale nás špatných básníků je víc, my vás vždycky přehlasujem! I publikum, to jsou duchem, vkusem smýšlením samí špatní básníci! Proč si myslíte, že by špatní básníci ubližovali špatným básníkům? Vždyť ideálem špatných básníků, jimiž je lidstvo, jsou nepochybně právě špatné verše! Co když se stanu velkým a uznávaným básníkem právě dík tomu, že píšu špatné verše?“
Dost drsně položené otázky, že ano? Pokusím se jejich vyznění trochu zmírnit dvěma příslovími, zrnky lidové moudrosti. To první je až z –  dnes už ani ne – daleké Afriky:  Zápasí-li sloni, pošlapána bude tráva. Ke druhému mě přivedl další nositel Nobelovy ceny  – Konrad Lorenz. Získal ji v roce 1973 za fyziologii a lékařství. Svět si ho váží jako zakladatele nového biologického oboru zabývajícího se chováním zvířat – etologie. Ve své nejznámější knížce Tak zvané zlo píše o „krásném ukrajinském přísloví“: Když vlají prapory, je rozum v háji.
      
  Alžběta Peutelschmiedová
Nevím, jaké procento učitelů je organizována v odborech, a netuším, kolik z nich je rozhodnuto v chystaných prý bolavých akcích pana Zavadila a jeho druhy podpořit. Nemůžu také tušit, nakolik se připojí učitelé odborářsky neregistrovaní. Napadlo mi, že bych mohla při této příležitosti oživit pár mouder z hlav, které bývají většinou za moudré uznávány.
Začnu Quintilianem (35 – 96 n.l.), je přece učitelům blízký, právě on dávno před rabi Löwem a Komenským přišel s myšlenkou školy hrou. Tento – mimo jiné – učitel rétoriky nabádal: „Pozor dej, kdo a co, kde, jakými prostředky konal, proč a jakými způsoby za svým kdy cílem se hnal“.
U našeho zakletého vzorce (míněno tím českého národa) jsem si – ke své velké lítosti – bohužel kdysi nepoznamenala autora. Zní: radikální začátek – euforie – polovičaté uskutečňování – při prvých potížích a konfrontacích apatie a ústup bez boje – katastrofa a nový začátek z horších výchozích pozic. Kolikrát už se to opakovalo?
Viktor  Dyk (1877 – 1931) byl nejen básník, ale i politik, jednu dobu dokonce senátor. Minulý režim zneužíval jeho báseň  Země mluví ( …opustíš-li mě, nezahynu. Opustíš-li mě, zahyneš). To Smutná píseň vesnického šprýmaře kolovala v jiných kruzích:
Kupředu jdeme, je-li vhodná chvíle,
vhodná-li chvíle, jdeme zase zpět.
Při kterémkoli tak nás vidím díle. 
Ne zlí, ne dobří. Něco uprostřed.
Vábeni věčně vším, co pro nás cizí,
šumařit jdeme v chladný pro nás svět.
Na půli cesty tato náhle mizí.
Ne sví, ne cizí. Něco uprostřed.
Zvedneme ruku. Potom zase klesne.
Dnes oheň v nás. A zítra zase led.
Hrozí se dnes a zítra sotva hlesne.
Ne živí, mrtví ne. Tak něco uprostřed.
Boris  Pasternak (1890 – 1960), nositel Nobelovy ceny za literaturu za rok 1958 ve svém opakovaně zfilmovaném románu  Doktor Živago napsal: „Každá stádnost je útočištěm netalentovaných“.
Další nositel Nobelovy ceny za literaturu, a to již z roku 1921, francouzský básník a prozaik  Anatole France podobně poznamenal: „Řekne-li padesát milionů lidí něco hloupého, zůstane to přesto jen hloupost“.
Franz Kafka (1883 – 1924), německy píšící pražský spisovatel, jímž se tak rádi chlubíme, byl názoru, že „…dobří kráčejí vyrovnaným krokem. Ostatní, aniž o nich vědí, tančí kolem nich dobové tance“.
Laskavý a pohodu šířící  Adolf  Born, podle Wikipedie český malíř, kreslíř, ilustrátor, animátor, karikaturista a kostýmní výtvarník, napsal v Lidových novinách ze dne 10.6.2000: „…v každém národě – jedno, zda jde o Švýcary, Němce, Čechy – je osmdesát procent nekomunikativních a dvacet procent inteligentních, schopných…“ Jedná se vlastně o známé pravidlo 80/20.
Když jsem byla začátkem 90.let minulého století na stáži v Lyonu, při kontaktu se mnou vždy zaznělo jméno Milana Kundery.
V knize Jakub a jeho pán – pocta Denisi Diderotovi (viděla jsem i dramatické zpracování s Jiřím Bartoškou) mladý básník odpovídá: „Já vím, Mistře, že vy jste velký Diderot a já jsem špatný básník, ale nás špatných básníků je víc, my vás vždycky přehlasujem! I publikum, to jsou duchem, vkusem smýšlením samí špatní básníci! Proč si myslíte, že by špatní básníci ubližovali špatným básníkům? Vždyť ideálem špatných básníků, jimiž je lidstvo, jsou nepochybně právě špatné verše! Co když se stanu velkým a uznávaným básníkem právě dík tomu, že píšu špatné verše?“
Dost drsně položené otázky, že ano? Pokusím se jejich vyznění trochu zmírnit dvěma příslovími, zrnky lidové moudrosti. To první je až z –  dnes už ani ne – daleké Afriky:  Zápasí-li sloni, pošlapána bude tráva. Ke druhému mě přivedl další nositel Nobelovy ceny  – Konrad Lorenz. Získal ji v roce 1973 za fyziologii a lékařství. Svět si ho váží jako zakladatele nového biologického oboru zabývajícího se chováním zvířat – etologie. Ve své nejznámější knížce Tak zvané zlo píše o „krásném ukrajinském přísloví“: Když vlají prapory, je rozum v háji.
      
                                                                                                                        Alžběta Peutelschmiedová