Bylo mi o mnoho míň a Československá socialistická republika se chystala oslavovat 40.výročí osvobození Rudou armádou. Pro Moravu to byl neoddiskutovatelný fakt, pro mě osobně – jako válečné dítě ze smíšeného manželství – vlastně ne. Možná právě tato zkušenost mě naučila nazírat nejen historické děje z jiného úhlu.
Učila jsem na speciální základní škole v centru žírné Hané a už tehdy trpěla zlozvykem přečíst každý papír dříve, než ho odhodím. Tak se stalo, že mi neuniklo vyhlášení literární soutěže příslušným školským úřadem pro žáky základních škol právě u příležitosti nastávajícího výročí. Viděla jsem v tom jedinečnou možnost, jak pozdvihnout svým osmákům sebevědomí pošramocené vadou řeči.
Mí hoši – koktavost postihuje většinou chlapce – měli se mnou trpělivost. Už věděli, že od mých nápadů k počátkům jejich realizace musí uplynout jistý čas, kdy umyju schody, vyžehlím koš prádla apod., protože právě při takových činnostech bývávám políbena múzami či potrefena intuicí nezbytnou k optimálnímu řešení.
Na zimní prázdniny se kluci z internátní školy rozjížděli již s úkoly získat co nejvíce informací, co se dělo u nich doma zjara roku 1945. Zpovídat pamětníky, požádat o možnost nahlédnout do obecní kroniky, ptát se, vyzvídat, nic obzvlášť těžkého pro hocha ve věku, kdy – podle Karla Poláčka –vousy začínají vegetovat v neúrodné krajině. Ptejte se však, obracejte s dotazy na lidi kolem, když máte potíže „s tou zamotanou řečí“ a slova váznou, nezřídka k potěše hloupě pobaveného okolí. Chtěla jsem, aby mí hoši překonávali psychické zábrany, otužovali se, neboť – jak jsem jim říkávala – pár posmívajících se blbců se v životě vždycky najde.
Dnes se obdobné postupy halí do vznešených názvů desenzibilizace nebo metoda ponoření. Hoši se měli nejen probíjet houštím slov, ale také psát všem a všude, kde by tušili zdroj informací. Pravda, notně mi zatrnulo, když si mě pak jednoho dne „podal“ telefonem soudruh z „ó vé ká es čé“ (pro neznalé šťastlivce okresní výbor vládnoucí strany). Kdo nezažil, nepochopí. Přiznala jsem se ke třídnictví žáků, kteří si dovolili písemně požadovat informace, a už ulehčeně vysvětlila, proč. Oslovení, kterým jsem potom kluky ve třídě počastovala, opakovat nebudu. Udiveně zareagovali, že jsem jim přece říkala, aby psali na všechny světové strany.
Věci byly v běhu a hoši pomalu podléhali mému skálopevnému přesvědčení, že v té krajské literární soutěži zvítězíme. A zvítězili jsme!
Dvojčata se měla o co opřít, o Přerovském povstání existuje dost písemných zpráv a také jsme společně zašli k smutnému místu posledních chvil aktérů tohoto povstání popravených na lazecké střelnici.
Paradoxně nejtěžší to měl Jarek. O slavné Ostravské operaci zahájené již 10.března1945 bylo napsáno hodně. Když Jarek pobýval v rodném městě, denně chodíval přes most pojmenovaný po mladém hrdinovi, který za cenu vlastního života most zachránil a umožnil tak tankům vjezd do středu města. Ta vzpomínka nám napověděla: žije ještě někdo z rodiny Sýkorových? Jarek sáhl po telefonním seznamu – kdeže byly mobily! A nalistoval sloupec Sýkorových. Následovalo opakované vysvětlování, proč volá, co by rád. Reakce nebyly vždy přívětivé. Kdo zná až panickou hrůzu koktavých z telefonu, teprve ocení chlapcovu odvahu. Snad při osmadvacátém zavolání byl – až nečekaně – úspěšný. Úspěšný natolik, že dostal pozvání do rodiny a ndetaily.
Spolužáci z Bruntálska se ocitli tváří v tvář zcela jiné situaci. Jejich bydliště byla v roce 1945 osídlena úplně jiným obyvatelstvem, po němž nezbyly ani kroniky. Našel se nějaký ten pamětník z řad prvních nových osídlenců. I to jsme zaznamenali.
Nezbytný kolorit doby – partyzánské jednotky – objevili hoši kupodivu nejen v nejbližším městě, ale dokonce i v okolí naší internátní školy. Historií osvobozování těchto končin jsme naše literární hvězdicovité pátrání dovršili. Úplně nakonec jsme uvedli slova z pomníčku padlého mladičkého ruského vojáka, která údajně pronesl otec při poválečné návštěvě hrobu svého syna.
Při slavnostním předávání ne první, ale dokonce pohotově ustanovené mimořádné ceny byl každý z hochů vedle diplomu odměněn gramofonovou deskou. Ještě ty České hudební maličkosti mám, neb dvojčatům se mě zželelo a jeden z hochů mi svou desku ve vlaku prostě strčil do rukou. Z oslav v památníku v Hrabyni jsem si odvážela povolení krajského školního inspektora ke školnímu výletu do Prahy, ačkoliv právě ten rok se mimo hranice kraje nesmělo.
Tři desítky stránek literárního textu vyťukaného ještě na klasickém psacím stroji můžu číst i po letech bez uzardění. K sepsání této vzpomínky mě nepřivedlo blížící se výročí ukončení nejstrašnější války v dějinách lidstva. Ani nostalgický vzpomínkový optimismus učitelky, které – slovy Jiřího Suchého – už minulost otevírá své dveře. Jako už vícekrát mě zamrzela (hloupost ?) učitelky, tentokrát konkrétně vydávající na rozhlasových vlnách zařazení regionálních prvků do výuky ve své třídě za něco pedagogicky objevného a v českých školách dříve – rozuměj před rokem 1989 – netušeného.
Učitelům nikdy profesního ani lidského sebevědomí nepřebývalo. Proč prestiž krásného stavu učitelského navíc podlamovat podobně jalovými „objevy“? Připomenu ještě jedno výročí. Janu Werichovi by letos bylo sto let. Hojně se budou opět oživovat jeho bonmoty, jistě i ten o nutnosti boje s hloupostí . Já připojím něco z pera Anatola France: Hlupák je mnohem větším neštěstím než člověk zlý. Zlý člověk totiž občas odpočívá, hlupáci nikdy.
Tento text vyšel v časopise Moderní vyučování v květnu 2005. Jeho poslední dva odstavce – bohužel – nepozbyly na aktuálnosti.
Olomouc 2.5.2012
Alžběta Peutelschmiedová
