Vám taky „Dobrý den“

Je to prosté… Potkáte souseda/sousedku, minimálně na sebe mrknete jedním očkem, zamumláte „drýden“ a pokračujete v chůzi. Také Vás ale naštve, když někdo neodpoví?

Teď nemluvím o těch, kteří – s trochou ohleduplnosti – zřejmě nezaregistrují Váš pozdrav. Mluvím o těch, kteří se na Vás zcela jasně podívají a … a nic. A nejvíc mě může čert vzít, když se jedná o muže (z mého ženského pohledu). Co pak následuje? Začnu si nadávat, že pořád opakuji tutéž chybu: nepočkám si, až mne muž pozdraví první, ale vstřícně začínám jako první. A pak to mám – dobře mi tak!

PE12494Zcela jasně si vybavuji příhodu…

Chodila jsem ještě na základku, asi tak do 6. – 7. třídy. Sedím si na schodech u nás v baráku a kolem mě prochází sousedka (shodou okolností paní učitelka na střední škole). Ani nevím, co jsem dělala. Vím jen, že jsem paní J. nepozdravila, když kolem mě procházela (že bych si jí nevšimla bylo nemožné, protože jsem jí musela uhýbat, aby mohla projít). Paní J. se zarazila na schodě, otočila se na mě a se zvýšeným hlasem mi bylo „připomenuto“, že zdravit je slušnost, že mám povinnost zdravit starší osobu, notabene když je to sousedka, s jejíž dcerou kamarádím. Koukala jsem jak vrána s otevřenou pusou a nezmohla jsem se ani na slovo. Dokázala bych to dnes já?

Důsledek? Paní J. jsem zdravila třeba i pětkrát denně (záleželo na tom, jak často jsme se potkaly). A zřejmě mi to zdravení už zůstalo. 

PS: Omlouvám se všem, kterým jsem nedopověděla na pozdrav, protože se mi hlavou honily úplně jiné myšlenky 🙂