Copak asi dělají?

Už je to téměř půl roku, co jsem odešla ze školy. Navíc se blíží konec školního roku a já se začínám rozněžňovat. Že by slunečné počasí a pár fotek rozesmátých dětí udělalo své? Ale pěkně popořádku…

Když jsem odcházela, „předávala jsem své děti“ mladé, nadšené a šikovné paní učitelce (označme si ji pro přehlednost G.). Jsem spíš technický typ, proto jsem si myslela, že bude pro mne minimálně stejně obtížné (ne-li obtížnější) opustit vymodlenou interaktivní tabuli. Co Vám budu povídat – moji druháčci mě dostali doslova na lopatky, po tabuli jsem ani nevzdychla!

S G. jsme se dohodly, že i kdyby se mi moc stýskalo, rozhodně to vydržím a minimálně 3 měsíce se neozvu ani neukážu. Cíl byl jasný – děti si musí zvyknout na novou paní učitelku (a paní učitelka na ně) a zcela se odpoutat od „své bývalky“. Zdá se, že se nám tento plán povedl – samozřejmě na tom má lví podíl právě G., protože jsme se za rok a půl opravdu blízké spolupráce hodně poznaly a hodně toho o mých přístupech ke vzdělávání věděla. Nebyl proto pro ni takový problém navázat na mé postupy a upravit si je k obrazu svému.

Během těch čtyř (!) měsíců jsem však pečlivě sledovala webové stránky G., takže mám přehled o tom, co se učí, jakých akcí a projektů se účastní. Např. včera jsem zamačkávala slzičku, když jsem si prohlížela fotografie rozzářených dětských tváří z akce Den s huculy. A bylo mi smutno… chvilku, než jsem si uvědomila, že mohu být vlastně ráda, že „mé děti“ jsou v pohodě a jsou spokojené. Tak jsem se také pousmála (víc to nešlo).

Ale abych nekončila tak posmutněle…

Moc se těším na příští týden. „Moje děti“ hrají pro rodiče po třídních schůzkách divadelní představení, které (již podruhé) nacvičily s paní vychovatelkou v družině. Jsem pozvána a PŘIJDU! Jen si budu muset vzít dostatek kapesníků…