Co čekáme od žáků?

Zdá se mi, že existují dvě skupiny učitelů: ti, kteří mají o žácích mnoho iluzí, a pak ti úspěšní…Je to vlastně paradox: Právě ti zdánlivě bezchybní a laskovostí puzení učitelé tak často ve třídě prohrávají. Mají vůči svým žákům nepřiměřená očekávání. Absolutně věří v morálku, spravedlnost, a hlavně vděčnost těch malých, nevinných stvoření v lavicích. Jsou to učitelé, kteří vám řeknou: „Něco takového by mi nikdy nemohli udělat. Já jim naprosto věřím.“ Jsou to ti učitelé, kteří jsou pak zklamáni a (neprávem) rozhořčeni. (Dojde k tomu zákonitě – žáci nejsou svatí, mimoto nejednají ve škole jako jednotlivci, ale často jako skupina, v níž pro ně platí jiná morální měřítka. A konečně mnozí pokládají školu a vůbec svět dospělých za válečné pole, na kterém jsou právě oni v nevýhodě, což v jejich očích ospravedlňuje nefér postupy.) Právě tito učitelé se cítí překvapeni a osobně dotčeni, když žáci při písemce opisují nebo když se vyhnou zadanému úkolu. Jsou uraženi, ale ve své šlechetnosti žákům nakonec odpustí, když je předtím seřvou a ve sborovně pomluví.

A pak jsou tu ti druzí: učitelé, kteří o svých žácích mluví vřele a srdečně jako o zmetcích a blbounech, kosí je hlava nehlava – a neuvěřitelně si s nimi rozumějí. Nejsou dotčeni a nejsou uraženi, když žáci při písemkách opisují, ale zato jim bez diskuse test seberou a napálí kuli jak hrom. A žáci je ctí a o přestávce za nimi přijdou jen tak si popovídat. Jak je to možné, ptám se…

Snad je to ve vztahu učitele k sobě samému. Jsem se sebou věčně nespokojen? Trápím sám sebe svou existencí? Neumím si odpustit? Vrtám se důkladně v každé své prohře? A hlavně: Mám rád lidi, pokud si to zaslouží? Pak budu asi světem zklamán a ty nevděčné děti mě ve třídě roznesou.

Anebo o sobě vím, že jsem v podstatě čuně, ale umím s tím žít? Jsem rád na světě? Umím si (s klením, ale realisticky) odpustit vlastní prohřešky? Soustředím se na cíl, a ne na neúspěchy? A hlavně: Mám rád lidi (žádné „pokud“)? Pak se přes zklamání nakonec vždy přenesu a děti ve třídě mě budou respektovat a možná i milovat pro mou jistotu, humor a lásku.

Protože dětství není snadný věk; a děti nepřiznaně, ale nezřízeně touží po jistotě, humoru a lásce.

(Text byl převzat z mého staršího, již neexistujícího blogu a mírně upraven.)