Když přišel můj syn předloni ze školy a radoval se, že mají ve třídě nového spolužáka a že je to Rus a že neumí („představ si, mami“) ani slovo česky, posadila jsem se s hrnkem čaje do křesla a snažila jsem si představit, co asi tou dobou dělá paní učitelka. Další den jsem synovi položila pár doplňujících otázek: „On neumí opravdu vůbec nic?“ „Ne, ale dneska jsme ho učili, už umí pozdravit a stoupnut si a sednout si.“ „A on určitě tedy neumí ani psát, jo?“ „Ne, to vůbec, on umí jenom ty jejich písmenka.“ Prokrýlepána, jak to ta jejich paní učitelka bude dělat?
Tento záblesk z rodičovského a učitelského života se mi vybavil, když jsme připravovali v diskuzním fóru nové téma: vzdělávání žáků-cizinců. Synův spolužák už rozumí, mluví i píše, ale vy možná s žákem-cizincem právě začínáte pracovat a máte z toho hlavu „v pejru“, jak se pěkně po česku říká. Nebo možná už dokonce máte podobnou zkušenost za sebou. Takových případů musí přece být hodně! Napíšete o tom nám ostatním? TADY!
