Ráda bych reagovala svým příspěvkem na rozsáhlý studijní materiál k třetí lekci kurzu RVP_VT21, která se celá věnuje problematice počítačových her a jejich možnému využití ve školách.
Člověk je od přírody tvor hravý, hra je od nejútlejšího věku nejpřirozenějším způsobem poznávání. Přesto právě po vstupu dětí na základní školu, tj. do instituce, v níž by měly své dosavadní poznání zdokonalovat a rozšiřovat, se jim hry zřejmě nedostává. Jak jinak si vysvětlit, že obvykle po první třídě už se děti do školy netěší, moc je to tam nebaví a raději by se vrátily do školky, kde si mohly „jen hrát“?
Jako učitel druhého stupně dokážu odhadnout již během září, kteří šesťáci byli zvyklí si na prvním stupni hrát, resp. velká část jejich vzdělávání probíhala takovou formou, kterou považovali za zajímavou a atraktivní (škola hrou, tzn. nic nového pod sluncem). Jistě se shodneme, že běžné frontální vyučování hravý způsob vzdělávání nepodporuje. Proto oceňuji všechny možnosti a metodické postupy, jak své žáky vzdělávat tak, aby pro ně výuka byla zajímává.
Hodně jsme se naučili pracovat s metodami RWCT, ve kterých se v různých obměnách vyskytují různé herní prvky. Má výuka se neobejde bez publikace Simony Pišlové Jazykové hry
V rámci komunikační výchovy se nám osvědčila hra, vlastně ji lze označit i za počítačovou :-): fiktivní e-mailová komunikace žáků v různých rolích (úředník a klient, rodič a neposlušné dítě, ředitel a žák). Klasickou počítačovou hru jsem v praxi nezkoušela, ale už se těším, až se do toho po mateřské pustím.
