…a přitom jsem si vzpomněl, že jsme si taky tak hráli, když jsme byli malí

Všechny děti do základních škol a zrušit speciální…to je titulek jedné diskuze, která zde probíhá.  Ale co kdyby to šlo i obráceně?

Na tuto myšlenku mě přivedli žáci běžné 7. třídy z našeho města, kteří k nám do „speciálky“  v úterý přišli na  SETKÁNÍ. Tento integrační projekt děláme už pátým rokem (pro všechny sedmé třídy z okolí)  a za tu dobu se u nás vystřídalo asi 45 žákovských kolektivů.  Smyslem je seznámit se s osobnostmi a potřebami dětí s postižením  prostřednictvím vlastní zkušenosti a vzájemného kontaktu.  Třídní kolektivy se dost liší, některé přicházejí informované předem, jiné jsou fakt „nepopsaná deska“, někdo má strach, co ho čeká a schovává se za záda spolužáků,  jiní přicházejí už rozhodnutí, do jaké třídy chtějí jít pomáhat, někdo vede silácké řeči, někdo má slzy v očích.  Také paní učitelky (občas páni učitelé) se liší.  Od extrémů, kteří celé dopoledne čekají na konec setkání ve sborovně (a do našich tříd se ani nepodívají), až po otevřené a v dobrém slova smyslu zvědavé učitele, kteří obcházejí své žáky a mají spoustu otázek a nápadů, jak toto téma dál využít. Na závěr návštěvy probíhá společná reflexe sedmáků s někým z vedení naší školy o dojmech a poznatcích, diskutuje se o otázkách, které děti mají, objasňují se některé situace. A tady se velmi často objevuje paralela: jaký učitel – takoví žáci.  Dá se říct, že po těch pěti letech zkušeností, hned po úvodních informacích a kontaktu s doprovázejícím učitelem poznáme, jak budou děti fungovat. V případě zodpovědného pedagoga  je  téma dále využito i po návratu do vlastní školy, v případě zapáleného pedagoga (případně přímo Pepouše 🙂 ), nastane situace jako třeba dnes, kdy jsme dostali od žáků emaily s krátkou písemnou reflexí. Myslím, že stojí za přečtení.

U vás na Základní Škole Speciální se mi nejvíc líbilo, jak byly ty děti úžasně emotivní. Kupříkladu malý Míra, který je autista, tak já sem mu řekla o velký přestávce ahoj. A on mě objal a řekl ahój a vyprávěl mi různé věci. Vyprávěl mi třeba, že zrovna jel Velkou cenu Španělska. Říkal že zrovna čeká v boxu, až mu vymění kola. A pak když byli v tělocvičně, hráli zrovna basket, tak mě vzal za ruku a řekl ať sním jdu hrát. Potom mi ukázal kde je jídelna a seznámil mě s malou Kristýnkou. Ve třídě kde jsem byla, byli těžce postižení. Byl tam Lukášek, který měl zelený zákal v oku. Byl tam taky Tomášek kterýmu bylo osm, ale vypadal jako miminko. Ještě tu byla Simonka, která je stejně stará jako my, a Péťa. Já si myslím, že by jsme se mohli od nich naučit, být víc emotivní.

Ve speciální škole se nám moc líbilo. Bavilo nás si z dětmi hrát a pomáhat Nebyli jsem ani smutné protože děti byli velmi veselé. U některých bylo smutné že si ani sami nedojdou na toaletu. Také jsem obdivovaly paní učitelky, které musí být velmi trpělivé a klidné. Třídě, kterou jsme navštívily nás zaujali všechny děti, které ten den přišli do školy, bohužel jsme se nemohli seznámit s Matějem a Šárkou. Kristýnka byla velmi veselá jen když jsme na ní promluvili. Lucinka byla velmi veselá a měla radost i z malých věcí. Kačenka byla bohužel téměř hluchá a proto špatně mluvila. Terezka sice moc nemluvila ale pár slov nám přece jenom řekla. Také se nám moc líbila výuka. Byla zábavná a zaujala nás.

Myslel jsem, že když přijdu do té třídy tak to tam nebude vypadat tak jak to vypadá.Bylo mi líto těch dětí co tam byly.Když jsem spatřil Pepíka, Pavlínku, Míru a Alenku tak jsem si myslel, že to je snad všechno.Potom jsem se dozvěděl, že jsem se mýlil.O přestávce jsem viděl ještě hůře postižené děti než jsem si myslel.Když jsem viděl jak se jim jejich učitelky snaží pomoci A děti neposlouchají tak mi jich bylo tak líto.Setkal jsem se s tím jak ty děti nereágují na pokyny učitelky. Já, Pavel a Pepa jsme se s nimi snažili spolupracovat, ale někteří nedbali ani na naše pokyny. Já jsem mněl na starosti Pavlínku, Pavel Mirka a Pepa malého Pepíka.Všichni tři jsme byly v rehabilitační třídě. O velké přestávce jsme mohli s nimi do tělocvičny a hrát si s nimi. Nakonec jsme se sešli v 11.00 hodin ve velké tělocvičně a bavili jsme se o tom jaké to bylo v různých třídách.

Mysleli jsme si, že jsme dobře informováni, ale vidět to na živo je něco jiného než o tom číst a povídat. Po úvodu jsme byli rozděleny do tříd po šesti. A opravdu jsme nečekali, že budeme přiděleni k nejstarším žákům. Nacvičovali jsme nakupování a vypadalo to, že se jim to líbilo. A přitom jsem si vzpomněli, že jsme si taky tak hráli když jsme byli malí. Taky nás překvapilo, že si připravují svačinu sami a dali nám ochutnat. O velké přestávce jsem šli do velké tělocvičny a házeli jsem po sobě pěnové míče. Když skončila přestávka šli jsme do vedlejší budovy vyrábět ptačí budky a někteří stavěli komíny z krychliček. V 10.50 nám učitelka dovolila si zajezdit na autíčkách. Pak jsem šli do tělocvičny. A v 11.30 jsem odcházeli.

Děti ze zvláštní školy se učí lépe než jsem si myslela. V té třídě kde jsem byla, se moc dobře učili. Paní učitelky které tam učí ty děti, tak bylo vidět že se snaží, aby ty děti toho uměli více. Moc se mi líbilo, že jedna paní učitelka, když jsme probírali abecedu, tak se učila s těmi kteří to ještě moc neuměli. Těm ostatním zadala jinou práci. A to se mi moc líbilo.Určitě se od nich každý přiučil být na své spolužáky hodný.

U Vás na Základní škole speciální se mi líbilo. Zaujala mě trpělivost paních učitelek. Třeba já jsem pomáhal ve třídě 4.B. Pomáhal jsem klukovi jménem Petr. Nešla mu matemika a paní učitelka mu tu látku vysvětlovala dokavaď to nepochopil. Byl jsem ve třídě s lehkým mentálním postižením. Myslel jsem že na tom budou hůř. Podle mě byli všichni normální. Ještě mě zaujal Pavlík, který si o přestávce vytáhl jitrnici. Byl jsem překvapený, že to snědl. Za to že jsem k Vám mohl přijít moc děkuji.

Tato škola je pěkně zařízená jak z venku, tak i ze vnitř. Zaujalo mě vřelé jednání a chování učitelek. Líbí se mi jakou mají děti fantazii. Zaujalo mě, jak autisté mají zařízený den podle obrázků. Také mě překvapil malý počet dětí ve třídě. Líbila se mi i srdečnost a přátelství těchto dětí. Překvapilo mě u autistických dětí různorodost pracovních pomůcek. Vodní postel byla pro mě pro odreagovaní dobrá relaxace. S těmito dětmi se koukám na svět jinýma očima. Je dobře že tato škola je v našem městě. Co bych se mohla od dětí z této Speciální školy naučit? Mohla bych se naučit být přátelštější. Tuto školu bych zase ráda navštívila.

V této speciální škole se mi líbilo. Poznal jsem postižené. Pracovali jsme spolu a pomáhali jsme jim. S některými dětmi jsem se i seznámil. Obdivuji učitelé jaký s nimi mají strpení. Seznámil jsem se i s autistickými dětmi. Škola má skvěle vybavené třídy. Chtěl bych se seznámit i z ostatními dětmi. Paní zástupkyně nám vše dopodrobna vysvětlila. Do této školy bych se chtěl znovu podívat.

Při vstupu do školy nás nejvíce zaujalo prostředí a vybavení školy. Žáci školy mají dobře vymyšlený plán. Zejména obdivujeme milující rodiče, vychovatelky a trpělivé učitelky. Ze začátku nám bylo dětí líto, ale po té nám došlo, že si žijí ve vlastním světě. My „normální“ děti potřebujeme k radosti samé mobily, počítače, atd … . Zato oni k radosti potřebují lásku, péči, atd … . Pro nás to jsou úplně bezvýznamné věci, ale pro jsou tyto věci nepostradatelné. V tomto směru se od nich máme co učit.

Ve škole pro mentálně postižené se mi velmi líbilo. Já jsem se starala ty 3 hodiny co jsme tam byli o Zuzanku které bylo 5 let a byla ochrnutá na celém těle a dokonce měla ochrnutá i mluvidla. Já chci složit poklonu paním učitelkám, které mají sílu tu a samou látku opakovat i třeba desetkrát. A divila jsem se jak dobře mají vybavenou tělocvičnu tak i třídy. Pobavilo mně že v mé třídě je tak málo dětí a na ně 2 paní učitelky, ale chápu že to ty děti potřebují. Kdybych na ulici potkala mentálně postiženého člověka, asi bych se nesmála ani nepřecházela na druhý chodník. Velmi mě překvapilo že tyto děti nejsou vůbec agresivní a že k nikomu nechovají zášť. A proto souhlasím s paní zástupkyní : To co jim chybí na rozumu to se jim dvojnásobně vrátilo v srdci a proto opakuji bylo to pěkné a pro mě i poučné v tom že tyto děti neoplácejí urážky urážkami, ale jsou na vás vždy milé a hodné!!

Když jsem se dozvěděl že půjdeme do spec. školy na Bažantnici moc zaujat sem nebyl. Byly jsme ve 4. třídě a děti byly šťastný že jsme přišly. Jejich učitelka byla příjemná a snažila se jim to co nejvíc vysvětlit. To naše učitelky sou nepříjemné a chtěj bejt co nejdřív doma . První hodina byla čeština. Děti pracovaly podle paní učitelky. První přestávku mně zaujal Pavlík se svojí jitrnicí. Druhá hodina byla matika a paní učitelka se snažila co nejvíc dětem vysvětlit jak se počítají příklady jako je 57+20. Vysvětlovala jim že to je jako 5+7 a pak 7+0. A poslední hodina Pracovní činnosti. Pomáhali jsme jim se stříháním a lepením. Bylo to super rád bych se tam na dopoledne vrátil 🙂

Myslím si, že v této škole si mi moc líbilo. Zaujalo mě to, jak všechny postižené děti velmi moc bojují se svým postižením a jak moc se snaží. Například děti s autismem, na vozíčku nebo s mentálním postižení. Pro všechny paní učitelky, které tam učí to musí být veliká práce a obětavost. Obdivují paní učitelky také v tom, že když něco vysvětlují dětem a někdo to nechápe, tak jim to vysvětlují do té doby, než to pochopí. Víc už to popsat nejde.

…nechci rušit základní školy, ale mohly by být třeba trochu speciální.  Plné specialistů na to,  co učitelé dětí s postižením umí – dostat z každého žáka to nejlepší, čeho je schopen a s empatií k němu najít způsob, jak to jde.