Otevření pomyslných dveří
Vždy koncem června, s žáky hodně diskutujeme nad tématem pro následující školní rok. Společně hledáme takový námět, který by byl přiměřeně široký v alternativách řešení a současně, aby vyhovoval požadavku získávání nových a procvičování starších výtvarných dovedností. Prostě, potřebujeme si vymezit prostor.
Děti všech věkových skupin jsou v průběhu rozhovoru docela aktivní. Někteří dokonce i zpětně hodnotí už dávno ukončená témata. Také už víme, že ani rok nestačí, aby byly vyčerpány všechny možnosti jednoho námětu a není třeba vyrobit každou lekci výkres s novým překvapením.
I když se to může zdát vykonstruované, přesvědčila jsem se, že návrhy témat často odpovídají aktuálnímu dění kolem nás. Třeba námět ´Teprve až si oblékneš cizí kabát, poznáš svoji velikost´ navrhla 17letá studentka a výstupem byl pak soubor zajímavých grafických listů. ´Domluvme se´ bylo zase téma, ve kterém se objevil i problém samoty jedince mezi lidmi.
Náměty v průběhu roku řešíme z různých úhlů pohledu a hledáme vhodné variace. A když je krok zpracování chybný? Nic se nestalo, jen jsme se zmýlili a chyba nás poučila.
Roli pedagoga vidím především ve vztahu žák a vyučující. V praxi to nebývá zrovna jednoduché. Musím alespoň trochu odhadnout záměry žáků, proto je někdy vyzvu i k slovnímu vyjádření.
Studentka – 15 let:
V našem světě se realita spojuje s fantazií, nedokonalosti se stávají přednostmi, malovat můžeme tužkou a kreslit barvami ….. Proč se tedy máme hádat? Lepší je se domluvit. A když se pohádáš, je dobré se omluvit. Svět vás dospělých je jiný než náš, dětí. Často vám nerozumíme …. tak, proč se dějí ty hrůzy, proč si dospělí nepomáhají a jen si závidí? A o čem asi přemýšlí paní učitelka? Co udělá k obědu, nebo jak vysvětlí jak jít na věci, které ještě nesvedu? …. Snad až vyrosteme, pochopíme. Asi je to osud výjimečných lidí, že často zůstávají sami. Jejich okolí jim nerozumí. Nebo snad ani nechce porozumět? Možná, že to vidím až moc černě, přítele můžeš hledat vždycky ve mně. Avšak občas je i dobré být sám, mít čas a přemýšlet, domluvit se sám se sebou i se světem okolo.´
Rozhodně nesmím přímo do práce žáků zasahovat. Dokonce i běžná korektura může způsobit problém. Pro děti je totiž pohodlné kopírovat svého učitele. Jestliže se tak stane, pak musím nabídnout něco odlišného a ukázat, že i v různosti řešení je vidět nezaměnitelnost jedince. Bývá to dost těžké. Úspěšnost mého snažení se logicky zvětšuje s vyšším věkem žáka. Někdy opravdu ´narazím´ a pak hledám odpovídající argumentaci a vysvětluji, vysvětluji. Prostě, chce to být trpělivý učitel. Nemohu si přece myslet, že předělám svět k obrazu svému, mohu jen dětem pootevřít pomyslné dveře a sledovat, zda pochopí.
Dospělí stále ještě vnímají dětskou výtvarnou práci jako malování obrázků, kterými si ´ozdobí´ své prostředí. Rozumím tomu, avšak oni dosud nepoznali, jak veliké dobrodružství je hledat a někdy i nalézat.
Kdysi při rozboru po hospitaci mne nadřízený káral, že jsem ihned nezareagovala, když si malý žáček šlápl na svůj dokončený výkres. Oponovala jsem, že pro dětí je tvorba především prožitkem, ne odevzdáním výkresu. Jak myslíte, že to dopadlo?
Příklady dalších návrhů, které však nebyly nerealizovány:
Ani nestačím spočítat vagony právě brzdícího vlaku a nádraží mi ujede pod nohama.
Člověk něco dělat musí nebo se mu život zhnusí.
Žij každý den, jako by byl poslední, protože jednou i takový přijde.
Ten, kdo neuhádne tajemství sám, nebude mu k ničemu ani když mu bude prozrazeno.
Buď slušný k těm, které potkáváš, když jedeš nahoru. Můžeš je totiž potkat až pojedeš dolů.
Kolik mnoho je hodně.
To hlavní teprve přijde.
Dívej se kam se jiní lidé nedívají.
