Dívkám

Byl to čas, jímž hluboko do dospívání jakoby se protáhla léta osmdesátá, jejich indiánská nedospělost a klid, který si žádal rozvířit; všechno bylo levný, ještě, všude spousta brigádní práce, samozřejmě na černo. Nikdy dost peněz, vždy ale nějaké peníze na – rokáč. „Internet“, tedy tu slavnou konektivitu, musel chtě nechtě člověk nahrazovat tím, že byl nějakou osobností, s níž se chtěli bavit jiní. Doba fandila výstřednostem a hlavní věcí byl chytrý vzdor.
Nikdo z té generace roku 1990 by se prostě nekoukal (hahaha!) na Československo hledá stars. Stars se ale daly v televizi slyšet i tehdy. Ano, tehdejší Československá televize pouštěla celé koncerty takových hvězd, jako byl Dunaj s Kolšovským, Garage Tonyho Ducháčka, Už jsme doma (to byli pro nás úplný Marťani, protože uměli hrát), Zuby nehty, M. Ch. Band a také Psí vojáky. To jsme byli my, náš internet a kulturní rozhled. Nesmím zapomenout na knihovnu v rumburském klášteře, kde se daly nalézt knihy jako Dálkový výslech s Václavem Havlem nebo Alternativa Mikoláše Chadimy. A samozřejmě chodil každý týden časopis Rock & Pop, který se nezabýval, co kdo má napajcováno na ksichtě ani jaké modely nosí, v čem jezdí a s kým spí. Ten časopis psal o muzice a koncertech. Hodně se tehdy vše točilo kolem labelů, jak jsme tomu říkali, zejména Black Pointu…
A hlavně nám bylo mezi čtrnácti a dvaceti lety… Takže povinností bylo chodit na punk a tam se potkávat s dalšími lidmi. A byla to kolikrát jiskřivá setkání mezi Varnsdorfem, Novým Borem, Děčínem a Teplicemi. Konektivita, jak by popsal Bořivoj Brdička, neboli komunitarismus nebyly raným devadesátým vůbec cizí. V Liberci, Děčíně a Litoměřicích tehdy hrál i 5x za rok Filip Topol s Psími vojáky. Samozřejmě že hrál dívkám, protože kluci se na koncertě jen ožírali a sprostě nadávali, kdežto dívky… Tančily, svíjely se do rytmu nekonečných Topolových tirád a „opusů“. Kluci měli rádi Hospodu a Nedoryho, holky všechno, hlavně malou hlavu za piánem; a poslouchaly, jak prší a prší…
Jeden z nejlepších vojáčích koncertů jsem zažil v roce 1995 v pražském klubu Na petynce. Šli jsme myslím s bratránkem a kámoši z vojny na prodlouženou vycházku. Na Topolových koncertech byla nejdůležitější atmosféra. Atmosféra. Po pás jsme se při koncertu plazili v prachu prázdných ulic. Noci byly nekonečné jako velkoměsto pro kluka ze Sudet. Na koncertě jsem žmoulal v kapse Dílo Jana Nerudy a dvě papírové dvacky. Dívkám tak vyprávěl Filip Topol i Neruda. Básníci překvapení v nějakém tom nedostaktu; jeden byl překvapený, Filip ovšem UMĚL PŘEKVAPIT. Na koncertech se tehdy na začátku všichni tlačili na pódia ke klavíru, ne-aseptická doba…
Nebyl jsem nikdy návštěvníkem koncertu, který zpívá texty s autorem či protagonistou, většinou proto, že jsem neměl prachy na aktuální kazetu, ani známého či známou, kdo by ji vlastnil a půjčil ke zkopírování.
Na petynce jsem tehdy slyšel (myslím) poprvé písničku, která se pořád točila kolem a kolem – s bratránkem jsme se na sebe dívali: jó, je to takovej, jó, je to takovej… Sakra, když to zazpíval asi po dvacátý, říkali jsme si, do háje, co je, kdo je to „takovej“. Na konci písničky Topol poodhalí, že se jedná o „řetízkovej kolotoč bez obsluhy“. Metafora „předkrizových“ devadesátých let; tedy pro nás, písnička samozřejmě směřuje zpět do divočejších a indiánštějších let osmdesátých na pokraji androše. Pro mě a lidi v sále ale objímala jedině „teď a tady“ Řetízkovej kolotoč, bez obsluhy, rum, pot, smrad, prach, noc, která nekončí jako ulice Jana Patočky když není na noční spoj, nekonečnej a bolavej svět a na konci … bez obsluhy, ráno, slunce a rosa, rosa a slunce?
Do roku 1998 jsme na Vojáky chodili každý rok několikrát; potom, na prstech jedné ruky. Plánovalo se to, koukali jsme na plakáty u Vagonu. Pak přišel rok 2011 a kolotoč někdo vypnul. Ani jsem si nevšiml, že ho zase zapli; a včera – ve věku 48 let…….. To už víte.
Takže sbohem, v devadesátých, kdy jsme si úplně všichni stejně říkali „chodim po tom městě, nemám ani na tramvaj, není jaksi na místě, že bych se z toho vyhrabal…“ ale bylo to tak, bez přívlastků, protože jsme byli „mladý“, už dávno nejsme. On TV po jakékoliv vážně míněné kultuře ani stopy; jen občas někdo zkusí „zaprovokovat“ s „koulema doprava“. Ani bychom nevzdechli, protože ten člověk by s námi neseděl s milým a chápavým úsměvem odjinud u piána a nepovídal by si s holkama i s klukama, kteří ještě neusli pod tíhou pozdního času nad ránem, „á jem laky, vždyť ty taky, nad městem sou, slunce mraky…“ Tahle je pro Vás!

My měli vojáky, dneska maj „dívky a hoši“ Youtube, sociální sítě, Code Mode a Flair, Votoč vohoz a styly. Jaké to asi je? Stejné, nebo jiné? Totální singularita Petynky a pozdně ranního lezení po střechách paneláků zůstává s námi stejně jako Filip Topol; a s námi i odejde?
A to právě asi ne, protože ta muzika promlouvala k patnáctiletým prokazatelně i v roce myslím 2004, kdy Vojáci zas po čase přijeli do nejsevernějších Čech. Zase nepochopitelně pochopený i těmi úplně nejmladšími návštěvníky. Díky, S boheM!