Napišme to politikům aneb máte zájem o učitele?

Závěrečnou aktivitou celkem povedené, uvidíme, jak úspěšné, kampaně „Česko“ mluví o vzdělávání je sdílený dokument, kde má veřejnost prostor vyjádřit se k cílům vzdělávání pro 21. století a navrhnout revizi vzdělávacích cílů stanovených pro veřejné a soukromé školství školským zákonem. Je ale problém zvaný vzdělávání, resp. školní vzdělávání ve formulaci cílů? Odpověď se pokusím vyjádřit v tomto příspěvku:

VI. Jak zajistit, aby byly cíle pochopeny, akceptovány a ne výhradně formálně, na papíře, naplňovány?

Cíle vzdělávání definované RVP ZV a následně vtělené do školského zákona reagují na výzvy 21. století; přesto jak se zdá “nezafungovaly” ve smyslu výraznější kulturní proměny školy. Když pominu krajní polohy debaty, že čas veřejné školy skončil; takové debaty se neúčastním :); je třeba hledat nástroje a cesty, jimiž se papírové cíle a papírové myšlenky mohou stát hnací silou změny v rovině vyučování, myšlení a praktik učitelů.
• první souvislostí, již je třeba promyslet, a domnívám se, že tato aktivita v rámci “Česko mluví campaigne” :), je vhodnou příležitostí, je otázka, zda jsou cíle nepochopeny an sich, a nebo pochopení a akceptaci brání něco jiného. Jak na to?
• realistickým nástrojem, jímž můžeme zjistit, kdy a proč učitel mění své praktiky (a je možno po něm třeba požadovat “přecílování” jeho snah) a kdy ne, je terénní výzkum s učiteli na různém stupni jejich kariéry přímo ve výuce. Další metody statistického zjišťování přinesou řadu zajímavých údajů, ale klíčem je podle mne strávit s učitelem a jeho žáky čas, poznat svět jeho vizí, představ, projekcí a jejich realizací; poznat to, čím se řídí, když plánuje a když jedná ve výuce.
• jsem přesvědčen, že teprve když pochopíme, že učitel mění své praktiky vždy za nějakým účelem, po nějakém impulzu a po jiném naopak nikdy (není to samozřejmě vydání “metodického a pomocného” minimálního náhodného standardu :)), můžeme přemýšlet, jak se mu tímto způsobem nabídnout vedení směrem k akceptaci našich nových a lepších vzdělávacích cílů.
• shrnuto: musíme více vědět o učitelích, zajímat se o ně a o jejich reálné problémy, otázky, dilemata, která řeší; získat jejich důvěru a potom s nimi pomalu zahájit diskusi o tom, zda nějaké cíle mají, zda je potřebují… A na konkrétních aktivitách a při jejich reflexi “po výukové akci” je pak vést ke změně praktik a posléze třeba i myšlení.

Vzpomeňte si na počátek reformy kurikula; idea dvoustupňového kurikula přicházela zcela v souladu s kritickým myšlením k učitelům seshora, od velkých myšlenek: participace učitelů a žáků na tvorbě kurikula a tím odpovědnosti za vzdělávání, autonomie škol a sebehodnocení, aktivizace všech a commitment jako hlavní prostředek k dosažení dobrých výsledků učení, obrat pozornosti k činnosti a kompetencím žáka a formativnímu hodnocení jeho skutečného pokroku, zařazení aktuálních globálních témat… Reforma, jak se dnes zdá, zásadně neuspívá (kladla-li si za cíl kulturní proměnu školy a vyučování); a neuspívá, protože od velkých myšlenek “nedoklesala” do tříd, škol, hlav ředitelů škol a pedagogických pracovníků (nebyla adekvátně podpořena v konkrétním jednání a myšlení učitelů, nebyla doprovozena potřebnou materiální, morální podporou ani mediální iniciativou (srov. T. Janík a kol., 5 publikací a závěrečná doporučení “Kvalitní školy” vzniklé v rámci národního projektu OP VK Kurikulum G);
Iniciativu tedy přirozeně převzala neřízená komunikační smršť, v níž se jako kapka v moři ztratili vzdělávání, žáci a učitel; a výsledkem je pachuť, že kdo byl aktivní, byl vlastně pitomý, protože stačilo počkat, až se reforma přežene…. Proto zůstala podle mne zatím na půl cesty, nevyužila svého počátečního potenciálu a nenaplnila ani cíle vzdělávání ze zákona.
P. Koubek