Když před pěti lety zemřel významný český fenomenolog a filosof výchovy Radim Palouš, znovu jsme otevřeli jeho knihy a sledovali čistotu jeho myšlení. Otázkou je, zda ji dokážeme následovat, tedy uvést v praxi. Na případové studii aktuálně inovovaného rámcového vzdělávacího programu pro základní vzdělávání, která z určitých důvodů zvedla za židle odbornou veřejnost, si můžeme ukázat, co se ve vzdělávání děje a zda to naplňuje maximy Paloušem vytýčené.
Vzdělávání se dnes odehrává po celý život. Dokonce se uznává i zkušenost, představovaná v systému celoživotního učení jako výsledky informálního učení. Sekat sekyrou dříví a vařit čaj se opravdu ve škole ani na kurzu nikdo neučil. Důležité základy pro další učení a vzdělávání se ale již přes dva tisíce let zakládají ve škole. Palouš připomíná, že slovo škola pochází z koiné, výraz schóla, však označoval oproti dnešní perspektivně překvapivě – přestávku. Nastala-li sezónní přestávka v polních pracích, děti se mohly uchýlit do školy a věnovat se vzdělávání i ve věcech, které na poli nebo v domácnosti uplatnění nenajdou. Ale je dobré znát mathematiku, tedy umět popsat a uspořádat okolní svět modely, je dobré znát i další zákonitosti, jak svět funguje, zejména máte-li v úmyslu se z koloběhu polních prací vyvázat, stát se lodivodem, obchodníkem, inženýrem, který staví chrámy a domy… Je fajn umět psát a souvisle se vyjadřovat, sdělovat srozumitelně vlastní myšlenky a učit se od druhých. Je dobré znát různé jazyky, abyste to, co dokážete, mohli prezentovat i za hranicemi a též se naučit, co vymysleli jinde… Je dobré rozumět kultuře – protože po dobrém obchodě je fajn si s partnery zajít na koncert a nebo do divadla a nebýt tam za méněcenného…
To, co jsem v předchozích řádcích popsal, se nazývá v pedagogické teorii kurikulem. Vzdělávací kurikulum popisuje cestu žáka systémovým vzděláváním. Kurikula existují pro všechny obory školního vzdělávání, ale také pro neformální vzdělávání pro mládež i dospělé. Vzpomeňme znovu Palouše: kurikula obsahují jak nauky pragmatické: jak sít a sklízet, tak obecně kulturní, jako je matematika či jazyky. V současné době se v celém světě nepíší jako katalog poznatků, které se mají předat ve škole dětem. Kurikula se formulují prostřednictvím různě dlouhodobých cílů: výsledků učení, kterých mají žáci ve škole určitého typu, v určitém oboru vzdělání dosáhnout. A protože jsme složitá společnost, jsou tyto cíle formulovány jednak v akademickém světě (oborovými didaktiky), tak také úřednickými elitami (v USA vládními agenturami, v Evropě úředníky Evropské komise, ale jen jako doporučení členským státům, apod.). Kurikulum ale formulují také jednotlivé státy, regiony, školy i samotní učitelé. V české republice máme kurikulum fakticky na 4 úrovních, ačkoliv se mu odborně říká dvojúrovňové.
Zákon č. 561/2004 Sb., školský zákon, v platném znění uvádí hned ve svém 2. paragrafu obecné cíle vzdělávání. Jsou rozličné, jednak ukládají vzdělávání umožnit absolventům dosáhnout vzdělání, tedy certifikovaného stupně uznané kvalifikace k dalším činnostem. Mezi obecné cíle ale náleží také kulturní povědomí, vyrovnávání šancí mezi různě disponovanými skupinami obyvatel či uznávání zdraví a přírody jako všelidských hodnot. 2. paragraf školského zákona vychází z aktuálního hodnotového konsenzu euroamerické civilizace, ale je rozkročen i na globální úroveň.
Dále zákon opravňuje stát a školy stavět si kurikulum vlastní, ve vysoké míře kompetence a odpovědnosti. Státní kurikula mají navazovat a detailněji popisovat, jak se bude dosahovat velkých cílů z 2. paragrafu, v oborech vzdělání. K tomu stát vydává rámcové vzdělávací programy (RVP). Těch nyní platí od předškolního po maturitní vzdělání necelé tři stovky. V jejich rámci sestavují učitelé a vydává ředitel školy školní vzdělávací program (ŠVP), vlastní interní prováděcí předpis, který má odpovídat vyšším normám (zákonu a RVP), ale také odrážet specifika doby, komunity, profilu a kultury konkrétní organizace. Učitelé samotní tvoří pak každý rok, sice nepovinné, ale důležité tematické plány, určující témata a cíle žákovského učení po školou daných obdobích. Učitelé také na mnoha školách upřesňují cíle učení pro žáky a rodiče například po týdnech. V předškolním vzdělávání se tomuto tematickému plánování podobají též nepovinné, ale rozšířené třídní vzdělávací programy, které se mohou napříč příslušnou mateřskou školou lišit. Tyto všechny programy by měly odpovídat duchu doby, stavu vědeckého poznání a také očekáváním veřejnosti, která skrze stát školy zřizuje. A veřejnost je zase ovlivňována politickou agendou, medii a zejména divokými vlnami sociálních sítí, kde je dnes „rozhlasem či televizí“ kdokoliv, kdo umí souvisle a šťavnatě podat svou myšlenku – svou agendu, záměr a program… Vše popsané se navíc v čase neustále proměňuje a tak je složité vyjednat taková pravidla, která by tak říkající od shora dolů uspokojila všechny, kterým o školní vzdělávání jde. Také proto, že náš osobní horizont v důležitých chvílích zastiňuje obecnější pohled. Je to logické, a antropologické. V mýtu o jeskyni to popisuje sám Sókrates přetlumočený do dějin slovy Platónovými.
Děti a žáci ve škole, jako důležitý korektiv kurikula, tam přicházejí nadáni osobností, charakterem, ale také něčím, co má sociální původ: aspiracemi, očekáváním, které na sebe kladou sami. Aspirace jsou logicky často determinovány rodinnou historií, sociální třídou, k níž rodina přináleží a pro niž má vzdělávání danou hodnotu (někde velkou, jinde ambivalentní, někde též vůbec žádnou…). Obory vzdělání (a RVP) středního vzdělávání směřují žáky z velké části k pragmatickým dovednostem, znalostem a postojům, které uplatní v relativně čitelné skupině oborů práce. I když se situace ve středním vzdělávání vlivem tekutosti pracovního trhu rychleji než dříve proměňuje, oborové zaměření oborů, učení a samotných žáků zatím přetrvává. Jiná situace je v základním vzdělávání.
Probíhají-li změny RVP oborů středního vzdělání, diskutují o nich menší kroužky učitelů a zaměstnavatelských svazů. Takže i když jde o stovky RVP, v mediích a politice se při jejich inovacích a proměnách nehne ani pověstný lístek. Jediným politikem, politickou elitou a medii sledovaným normativním kurikulárním dokumentem je RVP pro základní vzdělávání. RVP ZV vymezuje školní kurikulum pro 900 000 žáků základních škol. Když si to ale modelujeme dynamickým matematickým modelem, jedná se o design vzdělávací cesty pro všechny. Tedy pro KAŽDÉHO. Ano, pokud vaše dítě nenavštěvuje tzv. zahraniční školy (s právem školní docházky nebo bez něj), platí pro školu, kam dochází, jednotný kurikulární dokument. Ano, budoucí dirigent, jeřábník, operátor pásové výroby, asistent prodeje, univerzitní profesor, krajský hejtman i manažer holdingu PPF prochází po 9 let života něčím, co má jedním předpisem sjednocené cíle. A ministr školství tento předpis na konci ledna změnil. Není divu, že se ozval mnohohlas. Pro dnešní energickou a emocemi poháněnou dobu byl tento mnohohlas symptomaticky odmítavý. Co přesně se stalo?
V roce 2012-2014 připravovaly tehdejší vlády národní strategii, které se začalo říkat Digitální Česko. Byla schválena spolu s prováděcími strategiemi jednotlivých resortů, které sepsali úředníci ministerstev, kteří k tomu ale měli mezirezortní orgán koordinace. Reliktem je úředník na vnitru, který koordinaci provádí dodnes a jeho pozice se nazývá vládní zmocněnec pro informační technologie a digitalizaci. Jeho jméno asi neznáte a není důležité. Rezortní strategie ministerstva školství vznikla také. Určitě to nevíte, nejste-li akademikem se zaměřením na pedagogiku nebo technologie, ředitelem školy se zájmem o informatiku nebo rodičem, který se ve světě soudobých technologií pohybuje. Strategie digitálního vzdělávání (SDV) schválená koncem roku 2014 měla tři cíle: „(1) otevřít vzdělávání novým metodám a způsobům učení prostřednictvím digitálních technologií; (2) zlepšit kompetence žáků v oblasti práce s informacemi a digitálními technologiemi; (3) rozvíjet informatické myšlení žáků.“ Po jejím schválení se z hlediska veřejnosti nedělo nic (nejste-li expert z výše uvedených skupin). A tu se dostáváme k aktuální zmatené a zbytečně vyhrocené diskusi „o Newtonovi“.
Protože jste zdatní čtenáři, dovolím si před cílovou rovinkou, kde se snad dozvíte, proč jsem tento text napsal, krátkou odbočku. Zmiňme se, proč máme ministerstva. Jejich působnost a postupy vymezuje speciální zřizovací zákon, který je platným již od „nové ústavnosti“ ČSR, tedy od (ne)slavného roku 1969. Tento „kompetenční zákon“, č. 2/1969 Sb., ve své třetí části, v § 20 a následujících vymezuje odpovědnosti a kompetence ministerstev jako ústředních orgánů státní správy takto: „… Ministerstva zkoumají společenskou problematiku v okruhu své působnosti, analyzují dosahované výsledky a činí opatření k řešení aktuálních otázek. Zpracovávají koncepce rozvoje svěřených odvětví a řešení stěžejních otázek, které předkládají vládě České socialistické republiky. O návrzích závažných opatření přiměřeným způsobem informují veřejnost…. Ministerstva pečují o náležitou právní úpravu věcí patřících do působnosti České socialistické republiky; připravují návrhy zákonů a jiných právních předpisů týkajících se věcí, které patří do jejich působnosti, jakož i návrhy, jejichž přípravu jim vláda uložila; dbají o zachovávání zákonnosti v okruhu své působnosti a činí podle zákonů potřebná opatření k nápravě….“ Zákon zřizující ministerstva tedy již v hluboké „totalitě“ pracuje s vizí, že ministerstvo je orgán moderace vymezeného sociálního pole: sleduje jej, analyzuje výsledky, navrhuje opatření a dohlíží na zákonnost. Aby bylo zákonnosti vyhověno v úplnosti, je třeba, aby ministerstva „přiměřeně informovala veřejnost.“ Rok 1969!
Problém dnešní diskuse, která se dokonce svou (virtuální) naléhavostí asi tak na dva dny vyrovnala číslům státního zdravotního ústavu a ministerstva zdravotnictví, tkví podle mne právě v tomto punktu. Stát má již 10 let nějakou vizi, již 7 let platnou strategii, která pověřuje ministerstvo školství udělat určité přesně popsané změny. Ze SDV mimo jiné vycházely dva koncepční projekty, které měly změnám ve školách vyšlapat cestu. EK a OP VVV za ně zaplatily akademikům a učitelům 250 milionů korun. Další projekty na ně navazovaly, digitalizace ve vzdělávání technicky vzato již dávno proběhla. Covid-19 a deset měsíců distanční výuky přivedli k otázkám digitalizace opravdu nejširší učitelkou i rodičovskou veřejnost. Školy se rychle nové situaci přizpůsobily… tam, kde jsou rodiny bez šance připojit se k internetu, vynakládali učitelé nadlidskou snahu zapojit do distančního vzdělávání i tyto žáky… S tím ani strategie nepočítala.
Počítala také se zavedením nové informatiky, v níž se mají všichni žáci naučit základy informatického myšlení: s ohledem na vývoj společnosti asi oprávněně. Strategie se pro ministerstvo naplnila. Opět – technicky. Všechny děti školou povinné se budou celkem minimálně šest týdenních hodin (za 9 let) zabývat pozadím digitálního světa, tedy algoritmizaci – pro nás literáty obrazně řečeno tím, že se strojem se komunikuje jinak než s člověkem. Ministerstvo také rozhodlo zavést novou „klíčovou kompetenci“, digitální. Jednalo se o jednu z možných cest, jak změnou kurikulárního dokumentu napomoci digitalizovat veškerou výuku tam, kde je to efektivní. Tedy aby i učitelé zeměpisu, výtvarné výchovy, jazyků či přírodopisu podporovali žáky v kultivaci při práci s informacemi, tvorbě nových digitálních obsahů, jejich ukládání a sdílení a chování ve světě digitálních technologií, v němž mohou nalézat rozličné příležitosti, ale též čelit „novým“ rizikům. To vše je potřeba. A troufám si odhadovat, že tímto tvrzením nevzbudím ani rozruch, ani rozpaky, nejste-li puristní odpůrce vzdělávacích technologií en bloc. Jen to by byla přinesla strategie do kurikula. Kdyby nebyla zasáhla úřední moc.
Zavedení „nové“ informatiky a digitální kompetence představují podle MŠMT nárok na výukový čas navíc. Ale více hodin ve škole stát nezaplatí. Takže co s tím? Je potřeba ŠKRTNOUT OBSAHY ve čtyřech oblastech kurikula, kde se posílením informatiky ubrala minimální státem garantovaná časová dotace. Ani tato myšlenka není ještě zcela mylná. Přetíženost „kulturním nánosem“ je přeci globální fenomén, o němž debatují experti vzdělávacího panelu OECD jako o jedné z hlavních agend. Kdyby. Kdyby se s ní přišlo v roce 2015. Kdyby byla zahrnuta do zmíněných velkých projektů. Kdyby se o ní a jejím dopadu do vzdělávání diskutovalo se zainteresovanými skupinami (připomínám, že toto předjímal zákonodárce již v roce 1969!). Kdyby… Nic z uvedeného se však nestalo. Do konce ledna 2021, po šesti letech faktické veřejné NEKOMUNIKACE chystaných změn, věděli jen stovky lidí, co se chystá, v jakých variantách a jak se to dostane do škol vč. metodické podpory. Vytvořila se tak po stránce informační totálně nepřipravená široká veřejnost – a to je jak známo pastva pro ty, co dokážou „vrtěti psem“.
Přitom ani samotné škrty neznamenají, že by se žáci nedozvěděli o silovém paradigmatu ve fyzice nebo o nadnárodních organizacích, kde má ČR závazky, jak se dneska (18. 2.) diskutovalo na „Prima CNN“. RVP ZV je rámec, obsah realizovaného vzdělávání určují školy ve školním programu, učitelé v tematickém plánu, učebnicemi a dalšími výukovými prostředky… Ale uzavírám, nekomunikací záměrů a detailních variant realizace obsahově oprávněné vládní strategie se zásadně ovlivnil charakter probíhající diskuse: nekoncepční, nemoderovatelná, naprosto živelná. A na hašení emocionálních požárů nemá samozřejmě žádný stát ani kapacity, ani nástroje – rozum zde musí nutně prohrát. Celé to člověka mrzí, neboť například zcela zapadlo to, že na adaptaci do života školy dostala školská veřejnost od MŠMT zcela konfortní dvouleté legisvakanční období…
Mgr. Petr Koubek, Ph.D.
lektor SVC Všenory
