Pane řediteli (a nikdo), už nedělej z učitele fackovacího panáka!

To mě napadá, když se zamýšlím nad „kauzou“ Vandy Fabiánové. Nebo taky, mohl bys pochopit, že jsi chyby učinil, a se ctí odejít. Ale to ne! Toho Boh dá nebude, aby českej (moravskej) chlap z pole utíkal (i když je to nesmysl…)
A teď k akademickému kontextu „kauzy“. (Jak ho vnímám já; respektuji, že pan ředitel ne, a oba máme na odlišný pohled právo.) Učitelské povolání je mystérium, je to tajemství vztahu, autority, cirkulace moci, je to moderní divadlo (rušící hranici mezi jevištěm a hledištěm) v pravém slova smyslu. Ale hlavně je, přesnou metaforou manželů Shulmanových: obsahem „černé skříňky výuky“. Tedy být učitelem znamená vykonávat složitou, mnohovrstevnatou práci spočívající v řízení interpersonálních (komunikace, spolupráce) a intrapersonálních (učení, afekty, odpočinek…) procesů. Těžko predikovatelných, těžko nebo možná vůbec ne standardizovatelných.
Závažnými faktory expertnosti učitele jsou úplně jiné věci než v jiných, i podobně kvalifikovaných povoláních: osobní zdatnost (ve smyslu self-efficacy – tedy vědomí smyslu, významnosti a účinnosti vlastní práce, vědomí, že mám a umím výchovu žáků ovlivňovat) a soubor bohatě strukturovaných přesvědčení, angažovanost a bytí se žákem, kladení si otázek, pravdivost reflexe… mezi jinými. A práce s energií (vlastní i dynamikou skupiny svěřenců). Vedle toho je to taky stavovská čest, ale ne za hrob, ne v horizontu pouhých plochých, jednoduchých přesvědčení, na které má právo laik (Korthagen et al.: gestaltů)…
Z tohoto urychleného souhrnu podstaty učitelské profesní zdatnosti je zjevné, že hodnotit vyhroceně jednání učitele (v černobílé perspektivě) prostě škodí, resp. není validní ani relevantní (nemůže způsobit nic než zmatek). Ale právě takové je hodnocení kauz v oblasti justice, kam se případ bohužel dostal. Chyba ředitele není, že paní učitelku chtěl nějak trestat kvůli svému přesvědčení, že pochybila, ale chybou se stalo, když v tom pokračoval i ve chvíli, kdy bylo nad hvězdy jasné, že dělá velkou chybu a páchá na ní nespravedlnost.
Hezkou literární analogii tohoto lidsky smutného pochybení pana ředitele nalézáme v případu vraha Moosbruggera v Musilově románu Muž bez vlastností, kterou jsem asi týden hledal a konečně našel!
„Příroda má podivnou zálibu v tom, že podobné osoby (Moosbrugger, pozn. Koubek) produkuje v nadbytku; natura non fecit saltus, příroda nečiní skoky, libuje si v přechodech a ve velkém udržuje svět v přechodovém stavu mezi slabomyslností a zdravím. Ale právní věda to nebere na vědomí: non datur tertium sive medium inter duo contradictoria. Člověk je buď schopen jednat protiprávně, nebo toho není schopen, neboť mezi dvěma protiklady neexistuje nic třetího a středního.“
Je smutné, že v kauze angažovaný, zatvrzelý manažer nechal spor interpretující jednání učitelky vůči žákům, tedy výchovnou a vzdělávací strategii (byť aplikovanou mimo školu), nechat posoudit nástrojem justice, soudem. Jako manažer ve vzdělávání měl prostě dát na názor angažované skupiny, komunity. Když mu zkrátka rodiče i žáci dosvědčili, že se nestalo nic varovného, pro děti škodlivého, měl se paní učitelce omluvit a bylo by vše a správně (i právně) vyřešeno. Když do toho ale vtáhl i autoritu bez středních, kontinuálních poloh, autoritu s váhami, které se vždy převáží na jednu stranu a to absolutně, nemůže skončit tak nějak v klidu, ale špatně, absolutně…
Kauza, jak se ukazuje, má v čase ještě další rozměr – díky některým novinářům, jako je například dvojice Svobodová a Třešňák (Respekt 16/2017 z 18. 4. 2017), ukazuje konečně veřejně to, co naznačuji výše, a o čem autority pedagogické vědy píší po celé 20. století. Povolání učitele a vychovatele vyžaduje diskreci, posuzovat se může a má, ale v bezpečném, reflektivním kruhu, vždy s ohledem na zájem žák, ale s pokorou, respektem vůči jednání a rozhodování učitele, který o toto dobro stojí taky – jinak by nešel náročnou práci skoro vždy bez „díky“ dělat! Proto blog plním těmito řádky. Pojďme se o učitelích bavit takto. A neposílejme je k soudu jen kvůli názoru jedné kolegyně a vlastním domněnkám! Nemůže to totiž skončit jinak než fiaskem. Ale jestli takové zacházení s jednotlivými učiteli někomu fakt nepomůže, je to vzdělávání u nás, učitelské profesi ani žákům, našim dětem.