1. Člověk jako strůjce dějin
V kursech „dějin filosofie“ se někdy zmiňují tzv. osová léta či osová doba; například páté století před Kristem, kdy na různých koncích světa rozkvetla hnízda myšlení subverzivní k běžnému, každodennímu životu. Pakliže zpětně reflektuji dvacáté století, moc osového v duchovědném smyslu zde nenacházím; a přesto se vzhledem k plodům myšlení jedno období vymyká a tvoří začátek osy mířící od polární či dualistické filosofie (přesněji teorie vědy) ke smíření těla a ducha: je to druhé desetiletí tohoto „století genocid“. Nejen že je to období, kdy naposled prokazatelně působil a plodil Jára Cimrman a kdy, slovy Patrika Ouředníka, dámy ještě upouštěly své kapesníčky k zemi, aby se jim mohli muži galantně uklonit… Mezi léty 1913 – 1918 neproběhla jen ničivá katastrofa první světové války, ale vyšly dvě knihy, které změnily svět. První byl Traktát logicko filosofický Ludwiga Wittgensteina; který v sobě ukončil optimismus pozitivismu a čisté logiky. K tomuto dílu se možná někdy vrátíme.
Již v roce 1913 ovšem vydává göttingenský docent matematiky a logiky Edmund Husserl první část své filosofické revoluce, vědeckého převratu, který umožnil nové uchopení těla, duše, ducha a dějin v určité jednotě. Ideje k čisté fenomenologii se totiž nevyrovnávají jen s plností či prázdnotou výroků a tvrzení. Ideje otevírají třináctou komnatu člověka, v níž ale nalézají klíče k poznání, rozumění, komunikaci i k dílčí i dějinné odpovědnosti a jistotě bytí.
Jejich konstrukce bytí (tedy principu všeho), která nestojí na analýze a syntéze nějakého „nepochybně jsoucího“, ale na osobním poznávacím činu hodném samotných řeckých kořenů filosofie, otevření se sobě samému, je výzva, která neležela ladem ve světě myšlení a vědecká revoluce fenomenologické metody neminula téměř žádnou disciplínu humanitního založení. Fenomenologem je každý, kdo si uvědomuje, že i bez vševidoucího „Božího oka“ existuje fundament morálky a odpovědnosti; takto fenomenologie kladivem rozbíjí Nietzscheho přesvědčení o naprostém vyprázdnění morálky. Morálka je věc vědomí ukotveného v dějinných souvislostech, a to jak „malých dějin bytí“, o nichž psal kupříkladu raný Martin Heidegger, tak v konturách dějin velkých, roztažených jako mocná stopa ovlivnění v naší mysli i sdílené mysli lidstva. Člověkem velkodějinné fenomenologické filosofie překračující konkrétní lidskou existenci byl Jan Patočka. Člověk v jeho díle získává zpět svou světotvornost, okořeněnou ale o radikální odpovědnost za své skutky a myšlenky, které „jeho“ i „náš“ svět stále, „vždy-již“ u-tvářejí.
2. Filosof mimo katedru
To, že mladý Patočka vrůstal úspěšně do filosofického mainstreamu, neznamenalo, že by naplnil svou dějinnou úlohu v predikovatelné, skvostné kariéře evropského myslitele „první ligy“. O to více ale jeho myšlení udělalo oblouk z knihy k utváření světa, do-pisovalo se a pře-pisovalo samým svým bytím: Patočka musel domovskou filosofickou fakultu opustit celkem třikrát: v roce 1939 po Opletalových událostech, v roce 1948, kdy mladá rudá garda studentů prvních ročníků vyhazovala všechny, kdo nebyli nadšenými zastánci dějinného materialismu a vědeckého komunismu, a následně v roce 1972; nějakou dobu po čistkách v letech 1969/70 jej nechala STB ještě vytvářet v posluchárně zázraky, ale pak, asi aby se něco na poli odhalování spiknutí, na němž totalitní režimy stojí, dělo, jej zbavila funkce v akademii naposledy.
Penzionovaný učenec, který již od šedesátých let inspiroval mladou českou nekomunistickou opozici a aktivně se s jejími představiteli stýkal, byť na poli myšlení (jak jinak v zázračných šedesátých!), se náhle stává jedním z duchovních vůdců a inspirátorů nejširšího opozičního hnutí, které vychází z obyčejné lidské potřeby svobodně žít a tvořit. V tomto hnutí se i díky jeho působení jako prvního mluvčí Charty spojují proudy kulturního undergroundu s trochu „kavárenskou“ opozicí, šedou zónou a osmašedesátníky. Lépe o tom píše Jaroslav Spurný v Respektu č. 11/2017, 34-39 v textu Čím je pro Česko Jan Patočka. Proto není třeba zde více zatěžovat osobní vzpomínání, přejděme k němu.
3. Díky, profesore, za obzor a slovo
Slovo v lidských dějinách mívalo různý smysl, většinou je chápáno jako základní „bit of information“. Pro lingvisty představuje jeho struktura protkaná významy sdílenými různě mocnými vrstvami obyvatel v závislosti na čase daleko barvitější příběh. Fenomenologie, analytická filosofie, nový strukturalismus a další školy, které se „přednášejí“ na filosofických ústavech jako metodologické základy aktuálního tázání se po smyslu a struktuře poznání a poznávaného, umožňují vnímat slovo ještě pestřeji. Jako prostředek sebeutváření. Tím mu dává předně fenomenologie silný existenciální (nevratný) rozměr. Jsem za tohle šťastný. Laskání slova v románu a ještě signifikantněji v poezii bylo a je i můj byt. Nyní mám tak bázi a společenství, v němž své zážitky mohu poučeně sdílet. Za to děkuji Janu Patočkovi, hrdinovi nevšedních okamžiků dějin, kdy si zachoval svou integritu a nezpronevěřil se jedinému slovu, které vepsal do knih a našich srdcí.
Tento nenápadný a nejméně očekávaný velký nepřítel režimu zemřel na následky psychického vyčerpání po několikadenních mnohahodinových šikanózních výsleších komunistickou tajnou policií v nedožitých 70 letech dne 13. března 1977. Pane profesore, snažím se využívat cestu, kterou jste mi otevřel ke zdroji pravdy a dějinné odpovědnosti, kterou máme každý. Děkuji Vám! Petr K.
Jan Maršák
17.3.2017 at 16.331. Fenomenologii lze jen stěží považovat za nějakou \“filozofickou revoluci\“ či za \“vědecký převrat\“. Jde spíše o pseudofilozofickou pseudorevoluci (anebo ještě spíše kontrarevoluci). Dokumentovat to je možné na některých absurdních výrocích Husserla a Heideggera, které nalézáme v jejich \“filozofických\“ dílech, v nichž se vyjadřují např. k otázkám bytí, reality, času apod.
Husserl např. tvrdí, že svět je \“nekonečná idea vztažená k nekonečnostem harmonicky spojených zkušeností\“ nebo, že \“Já jako od prvopočátku Já (Ur-Ich) vytvářím svůj horizont trancendentálních ostatních jako kosubjektů transcendentální intersubjektivity, která vytváří svět.\“. Heidegger v této slovní ekvilibristice nezůstává nijak pozadu a tvrdí např., že \“Čas je dozrání časovosti\“, že \“Svět světuje\“, \“Čas časuje\“, \“Nicota nicuje\“, \“Jazyk mluví\“. A vrcholem absurdity pak je jeho tvrzení, že \“Věci vznikají a existují pouze ve slově, v jazyce.\“. Tudíž např. moje auto začíná existovat teprve tehdy, když vyslovím slovo \“auto\“? (A bude záležet na tom v jakém jazyce?) Co je na těchto tvrzeních zmiňovaných fenomenologů revolučního nebo dokonce vědeckého? Nic. (Pokud ovšem samozřejmě nebudeme za revoluční a vědeckou považovat nesrozumitelnost.)
2. Co si představit pod slovním spojením (uváděným v článku výše) \“…. nové uchopení těla, duše, ducha a dějin v určité jednotě.\“? Podle mne cokoli a tedy vlastně nic.
3. V článku se říká, že \“Fenomenologem se stává každý kdo si uvědomuje, že \“….existuje fundament morálky a odpovědnosti;…\“. Jaký pak měl asi potom fenomenolog Martin Heidegger fundament morálky a odpovědnosti, že mohl vstoupit do tak odporné organizace jako byla NSDAP ( a zůstat v ní do konce 2. WW)? Ale zřejmě lze něco jiného hlásat a něco jiného dělat.