Ministr – kapitán, zatím beze jména

Ačkoliv zatím nevíme, zda bude ministrem školství i příští týden pan Chládek, nebo zda to bude zatím neznámá dáma či pán, už se objevují texty, jejichž autoři hodnotí působení Chládka jako ukončené a na základě tohoto hodnocení se snaží predikovat budoucí ministrovu misi. Jedním z takových je text Tomáše Feřtka „Problémy českého vzdělávání nejsou úkol pro náhradníka“.
Může být, že text docela odpovídá realitě. Naváži tedy na jeho obraznost a pokusím se ji precizovat 🙂 . Hřiště je již nalajnováno a je jasné, že náš, hostující tým (kdo je domácí, to nevidíme kvůli husté mlze na hřišti, jak správně TF uvádí), bude po oba poločasy běhat do kopce… Teď jde o to, zda „náhradní kapitán“ bude prosazovat to, co na něj budou pokřikovat lidé z tribuny, ať už z galerie, z míst pro novináře, nebo ze skyboxů a VIP míst… Nebo zda si svolá v kritické situaci mužstvo (složené z obou pohlaví; v obraně a záloze převažují téměř výhradně ženy) a zapracuje na morálce, určí základní parametry směru, kam hrát, a některé hlavní cíle, tým se na nich dokáže sjednotit a začne plnit první taktické pokyny lídra pro naplňování jeho STRATEGIE. Souhlasím s kolegou Feřtkem, že ku pomoci by kapitánovi/kapitánce opravdu mohla posloužit Strategie vzdělávací politiky, a též schválený OP VVV a zejména PROFESIONÁLOVÉ, kteří ještě v úřadu zbyli, kteří se na tvorbě těchto policy paperů podíleli a vědí, co přesně je na stránkách napsáno a rozumějí jejich SMYSLU. Důležité také bude, aby nový kapitán věděl, jaká hra se hraje, že ve fotbalu se nehází mičuda do koše, ale že se naopak hra rukou většině hráčů zapovídá…
Dost ale příměrů. Budu rád, když nový ministr/nová ministryně:
– bude znát alespoň základy teorie řízení změn
– bude vědět, že klíčové procesy ve vzdělávání nejsou ani načipovatelné, ale ani ověřitelné v kroužkovacím testu jednou za 4 roky; tedy statistické výkaznictví poskytne jen rámcová data, musí se jít hlouběji!
– bude naopak vědět, že klíčové procesy ve vzdělávání, jak jej chápe společenský i odborný mainstream, jsou interakce ve třídě, mezi žáky a vyučujícími, že tam je potřeba hledat odpovědi na většinu vzdělávacích dilemat
– bude vědět, že pragmatizace vzdělávání (jejíž tradice sahá u nás i ve vyspělém světě alespoň do meziválečného období) neznamená nalinkovat lidem vzdělávací dráhu, aby se vzdělávali co nejkratší dobu a pak byli v sedmnácti vrženi do soukolí globálního trhu práce (sic!!); naopak ale spočívá v budování určitých transverzálních kapacit vzdělávaného, např. řešením problémů blízkých praxi a to včetně praxe žité každodenně samotnými žáky!
– bude vědět, že vzdělávání, to jsou desetitisíce výše vzdělaných lidí s určitými představami, hodnotami, stavovskými profesními skripty a sdílenými strategiemi, ba i konkrétními postupy (rutinami), na nichž staví svůj profesní rozvoj, i pocit bezpečí
– hlavně ale když ministr(yně) uzná, že učitel/pedagogický pracovník je autonomní profesionál, že TAKTO se na něj musíme dívat, když chceme plánovat změny
– a že výuka je intimní prostor sdílení a interakce, do něhož nelze zasahovat skapelem, i kdybychom měli stokrát dobešovské nutkání, že po něm tělo pacienta, školství na smrt nemocného, volá.