Orientuje se škola a veřejné vzdělávání na budoucnost?

V průběhu měsíce května pomalu vrcholí kampaň Česko mluví o vzdělávání. I když nejsem příznivcem výrazu „česko“, jsem velkým příznivcem velkých myšlenek, když se je daří realizovat a zhmotnit vize v činy a dokonce v nějaké smysluplné závěry. To se snad týmu EduIn a dalších, kdo kampaň nesou na hřbetě, daří. Kampaň nyní vstoupí do fáze vyhodnocování a koncem měsíce má vyústit v odbornou debatu nad závěry a doporučeními politické reprezentaci – volba obou komor Parlamentu ČR jako cílového body je velmi dobrým uchopením občanské iniciativy v parlamentní demokracii.

A abych nebyl jen suchý teoretik, představuji své osobní odpovědi na otázky, které tým kampaně položil v tématu 8: Jakou společnost má náš vzdělávací systém podporovat?
Nakolik je vzdělávání významná síla ve formování společnosti?
V bezmála výhradně atomizované, hédonistické a individualistické společnosti (Prudký L. a kol., 2009. Inventura hodnot. Praha: Academia) má vzdělávání takovou formativní silu, jak moc “vzdělanost” pomáhá k osobnímu profitu. Donedávna platilo v HR bohužel hodně pravidlo: jaký titul, takový plat; teď s krizí se situace mění. O skutečné dovednosti a kompetence půjde čím dál víc. Dokáže je rozvíjet škola??

Víme, k jaké podobě společnosti nás vede dnešní školství?
Ne, protože školství nemá sdílené hodnoty, obsahový standard, standardy dobrého výkonu žáka i učitele, ředitele školy (školský zákon to jen předstírá, deklaruje!!). Někteří učitelé vedou proto žáky k poznávání, nebrání jejich přirozené kreativitě a dalším potřebám a motivují myšlení žáků; jiní nevedou žáky VŮBEC. A celkem nic se neděje 🙂

O jakou společnost stojíme a jak by měl vypadat vzdělávací systém, který ji bude podporovat?
Osobně stojím o společnost, kde platí zákon coby minimum morálky a právo je alespoň v této míře vymahatelné; včetně práv na ochranu slabších – taková zajišťuje velká část právního řádu; proto chci, aby byli lidé právně gramotní (a tady v diskusi jsem to uvedl). Stojím ale též o společnost lidí, kteří jsou iniciativní, podnikaví, a veřejnou správu, která je promyšleně (strategicky) řízena, není vedena úzkými zájmy nemorálních mocných, nehází lidem klacky pod nohy a zbytečně se nemotá do jejich privátních věcí.
Vzdělávací systém by se měl proto vyznačovat svobodou, otevřeností, odvahou… Potřebuje “vtáhnout“ do vzdělávání právě takové učitele a ředitele (zde v publikaci z projektu OECD Attracting, Developing and Retaining Effective Teachers naleznete zajímavé příklady). Náš vzdělávací systém je velice autonomní (Education policy outlook: Czech republic, April 2013, OECD); ale nepodporuje profesní rozvoj učitele (spíš naopak…) – kdyby začal, poletí rychle vřed, protože by učitelům nebránili ouřadové (jako jsem i já 🙂 )

Co ze společenského hlediska očekáváme od školy a dalších vzdělávacích institucí?
Škola má indikovat a rozvíjet silné stránky každého žáka; připravit je ale i na to, že v životě není vše “legrace”, že je třeba může někdo vylučovat ze společnosti pro věci, které neovlivní; že je tudíž třeba umět se bránit, a někdy převzít odpovědnost (!!). Očekávám také integraci školy a obce; škola jako první instituce, s níž se děti setkávají, by měla být vzorná veřejnoprávní instituce fungující jako významný faktor obecního dění; ne zmatek, nuda a bezpráví.