O co jde v ÚSTR

Do blogu vkládám celý text úvahy o úloze Ústavu pro studium totalitních režimů (pro týdeník Respekt, kde bude redakčně krácen). Je to ústav pro digitalizaci složek Gestapa a STB a občasné sensační úniky, nebo je to ústav pro mapování mechanismu vzniku takovýchto režimů a metod jejich rigidní resistence?

Vážená redakce,

děkuji za esej pana profesora Prečana a rozhovor s Michalem Uhlem, jedním z nových radních ÚSTR, v Respektu č. 16/2013. Jako učiteli společenskovědních předmětů a absolventu studia v rámci programu Facing History and Ourselves mi dovolte vyjádřit se k situaci kolem ústavu. Jako kvalifikační práci jsem obhájil studii „Upřít svobodu“ mapující osudy básníků odsouzených autoritářskými režimy v letech 1948 až 1989. Potud má kvalifikace, když jste se v tomto smyslu ptali pana Uhla, j. r..
K věci samé mi dovolte několik poznámek: všichni jsme si vědomi, že heslo stojící na vchodových dveřích ústavu platí. Jak však lze poznat historii a poučit se z ní? Co vše je „správné“, „politicky korektní“ poznání historie, aby sloužila k poučení a neopakování tragických etap dějin (je to dokumentování činnosti bezpečnostních složek „totalitního režimu“ a jeho násilné zacházení s opozicí); a co není (postavení ženy v letech hegemonie jedné strany „a podobné blbosti“, jak se vyjádřil v ČT poslanec M. Benda). Patří do správné historické látky, jíž by se měl věnovat ústav pro studium totality, zacházení s lidmi v běžném provozu? Zahrnout do poznání „totalitních praktik“ nástroje ovládání, širokou škálu každodenních nástrojů politiky cukru a biče, tiché dohody s velkou částí veřejnosti v osmdesátých letech minulého století (od chalupy přes plesy a Katapulty až třeba po francouzské filmy a ruská či polská licenční auta; hrozby vyhazovu z práce a ze školy, vazební pobyty a bití na služebnách „vé bé“)? A jak vůbec tento společenský kontrakt fungoval, jak se v běžné situaci obyvatel autoritativního systému chová, jak se rozhoduje, jaké varianty se mu nabízejí ve státě, kdy je polovina obyvatel pro klid strany a vlády nějak „organizována“ v rámci „Národní fronty“, třeba ve Československém svazu žen? Jaké cesty a jaké varianty se mu nabízejí, když bude potichu, a bude tak plnit plán režimu, nebo když poslušnost odmítne a dá se na cestu „pobuřování“ a následného maření úředních rozhodnutí?
Tyto otázky a dokumenty takto odhalené a zařazené do kontextu poznání represivních mechanismů poodhalí mnohé o našem dnešku. Proč i nyní lidé váhají podpořit opozici proti kartelu moci a peněz? Proč vládnou na periferii komunisté a dokonce se nebojí angažovat v krajských vládách bývalé loajální služebníky režimu, politruky, nomenklaturní kádry a jiné kariéristy a proponenty? Bojí se ODS takového zkoumání, nebo jen straší „komunisty“, protože je pravdou podezření, že je ideologicky i personálně již zcela vyprázdněná?
Ve škole Facing History studují američtí středoškoláci a s nimi do moodle kurzu docházejí stovky lidí z celé planety. Mohou si po dobu 10 měsíců klást nad řadou dobových dokumentů a pramenů podobné otázky: proč ti hodní tatínkové činili všechny zdokumentované hrůzy v týlu jako jednotky zvláštního nasazení, proč ti hodní a slušní lidé nejprve uznali fakt o národní nadřazenosti a pár let na to terorizovali slovanské obyvatelstvo v Bělorusku a na Ukrajině, proč vyvraždili nebo transportovali na smrt více než milion běloruských Židů (hezky plasticky u Jáchyma Topola, Chladnou zemí)? Vedle policejního násilí a likvidace politické opozice je totiž dalším pilířem autoritářských režimů animální strach, násilnické sklony jedinců a deficitní hlas většiny zavřené na chalupě či ve skleníku.
Pomáhat odhalovat plíživé nástupy totalit a poznat je, používají totiž stále stejné nástroje: permanentní strach a ideologickou masáž v kombinaci s popovým a konzumním pozlátkem a reality show Přemka Podlahy či Plechové kavalerie, to je přátelé práce, která podle mého soudu ÚSTR čeká. Nikoliv tvrdošíjně hledat důkazy o zločinnosti ozbrojených složek násilného režimu a vynášet na veřejnost „spolehlivá a zaručená“ odhalení z komunistických šanonů; ale najít četné drobné kroky, jimiž režim postupně ohýbal svým občanům hřbet a korumpoval jejich svědomí, včetně „soft-porna“ „Poupat“ Michala Davida. Bez takového poznání můžeme klidně dostát heslu ústavu a prožít si své dějiny znovu. Někteří učitelé a studenti v Karlovarském nebo Jihočeském kraji už vědí své. Ukažme lidem, co komunistická strana jako hegemon činila se společností a nesoustřeďme se jen na odhalení všech jejích agentů. Na takové výsledky práce ústavu čekají nejen političtí vězňové druhého a třetího odboje, ale i učitelé a žáci ve školách a všichni kriticky uvažující lidé.

Petr Koubek