Ze všech stran se na nás, studenty učitelství valí: aktivizujte žáky, donuťte je zapojit mozky a přemýšlet, nenechte je usnout. Použití výkladové metody se rovná pedagogickému kacířství. Souhlasím, žáky a studenty je potřeba zapojit do děje, pryč jsou doby, kdy se vše točilo jen kolem osoby s rákoskou.
Na rozdíl od mnohých svých spolužaček a spolužáků jsem i ve čtvrťáku stále přesvědčen o tom, že chci učit. A to i po dvou absolvovaných praxích. Ale právě pedagogické pokusy mě donutily začít se zamýšlet nad otázkou vzdálenosti teorie od praxe. Nechci ještě před prahem své pedagogické kariéry znít jako kantor po syndromu vyhoření, který zarputile odmítá jakoukoliv změnu a brojí proti probíhajícím reformám (to bych asi neblogoval na portále RVP J), přesto se však ptám – neměli bychom s aktivizačními metodami zacházet stejně jako Machiavelli doporučuje zacházet s dobrodiním? Tedy dávkovat je žákům a studentům postupně, příležitostně, ve vhodnou chvíli? Domnívám se totiž (a pokud si myslíte, že tomu tak není, budu jedině rád za protiargumenty, rady a doporučení), že pokud budeme aktivizačními metodami plýtvat, stanou se vůči nim naši žáci a studenti rezistentními a tím pomine i jejich smysl a účinek. Jakmile totiž naše žáky přestanou ty zábavné a zajímavé metody bavit, nezůstane nám do budoucna v rukávu nic, čím bychom upoutali jejich zájem.
Původně jsem chtěl ale psát o aktivizaci ale z trošku jiného úhlu pohledu. Co dělat se žáky a studenty (především tedy středoškoláky), kteří se jakékoliv aktivizaci brání a myšlení je pro ně horší než tortura? Na své praxi jsem měl tu čest se s takovými žáky setkat. Poučen z hodin didaktiky a vybaven radami a doporučeními didaktiků jsem připravil hodinu občanské nauky na téma „úvod do sociologie“ – brainstorming, diskuse, prezentace, spolupráce. Ta hodina byla z 70% postavena na aktivitě žáků a jejich spolupráci se mnou. Teoreticky báječná hodina. Prakticky propadák. Studenti nespolupracovali. Buď jsou vůči aktivizačním metodám imunní a nebo se aktivizaci, která by jim snad mohla ublížit, velmi účinně bránili. Proč? To vážně nevím.
Musím se ještě hodně učit. Hodně, hodně učit…
Mgr. Hana Pilařová
5.12.2009 at 21.24Moje zkušenost je taková, že když se snažím rozhýbat na 2. stupni třídy, které se nikdo rozhýbat nesnažil, tak to chce vážně postupně a neplýtvat, protože se „jiné“ metody musí naučit používat. Mnohem líp se v tomhle pracuje s dětmi, které přicházejí z 1. stupně navyklé na určitý styl práce. Vím, že i ty malé, to musí někdo naučit a smekám před těmi, které (kteří) to na 1. stupni zvládnou, ale malé děti nejsou ještě zatížené stereotypy školy, které už mají ti starší pod kůží a těžko se je odnaučují nebo se přizpůsobují náhle něčemu jinému a „novému“.
Pravdou ale je, že pokud se s rozhýbanými žáky na 2. stupni přestane pracovat tak, jak byli zvyklí, hodně rychle sklouznou do neaktivity a stereotypů (toho jsem byla svědkem minimálně u jedné třídy a už v osmičce to nebyl hezký pohled 🙁 )
Petra Boháčková
6.12.2009 at 10.21Naprosto souhlasím s Hankou.
Myslím si ale, že když si třída zvykne na určitý způsob práce (třeba na aktivizující metody), pak se mohou pužívat stále a nadužívat se nemohou.
Pak bych řekla, že budoucí učitel na praxi to má mnohem těžší, než učitel, který je ve třídě stálý. „Prostě u nás čtrnáct dní pobude a pak zase odejde a co nám tak může?“, myslí si žáci. Za dobu praxe se asi nedá nic moc změnit.
Mgr. Hana Pilařová
6.12.2009 at 10.51Petro .. já mám potíž v tom, že minimálně posledních šest let točím jen matiku v osmičce a v devítce (druhého matikáře ve škole nemaje, učil matiku v šestce a v sedmičce kolega s aprobací 1. stupeň) .. a to už s nerozhýbanými dělá vážně špatně
Zdeněk Slejška
6.12.2009 at 16.31V základu bych se přidal ke kolegyním. Pokud neexistuje postupné formování žáků směrem k jiným způsobům výuky, tak si zvláště na „praxi“ musí téměř každý vylámat zuby.
K aktivizujícím metodám bych dodal ještě tolik, že je dobré o tom přemýšlet v kontextu dlouhodobé práce. S tím, jak se žáci budou v těchto metodách rozvíjet, tak je možné je neustále rozvíjet s nimi a tudíž nebude docházet ke stereotypu, o kterém píšete. A zde bych odkázal třeba na Blooma, na kterém se dá krásně postup jednotlivých vzdělávacích cílů a s nimi propojených metod ilustrovat. Od těch, které budou rozvíjet znalosti přes analýzu až k hodnocení. Nejde vyrukovat na žáky s vyššími formami, protože oni se nejdříve musí naučit pracovat na nižším stupni. Pozor na past toho, kde je učitel a kde se pohybují žáci…
Mgr. Pavlína Hublová
6.12.2009 at 21.57Souhlas se všemi „nade mnou“ 🙂
Snad bych jen dodala, že je třeba si uvědomit, že tato metody vyžadují „aktivní zapojení“ žáků. Než tedy některou z těchto metod použiji, sama sebe se zeptám: jestli má smysl zrovna v této hodině (aby to nebyla metoda pro metodu), jestli ji žáci zvládnou (viz předchozí komentáře) a jestli ji zvládnu já.
Když si odpovím kladně, pak mi v použití může zabránit ještě jedna podstatná věc – momentální nálada ve třídě.
Sebelépe nachystaná příprava „neudělá“ dobrou hodinu, když je atmosféra třídy nepříznivá.
Jakub Konečný
7.12.2009 at 7.13Díky za postřehy a komentáře. „Touha“ po nich a po možnosti přemýšlet nad věcmi společně s vámi, praktiky (protože já pořád jsem a ještě dlouho budu jen teoretik), byla jedním z hlavních motivů pro založení blogu. Otázky jako takové určitě přemýšlení napomáhají. A nejen ty chytré. Občas se rád stavím do role ďáblova advokáta a ptám se i na to, co je zjevné, jasné a naprosto nezpochybnitelné. Ale co když? Pomáhá mi to ujistit se v neochvějnosti toho názoru 😉 Věřím, že to pochopíte a že se na mě nebudete zlobit, položím-li sem tam nějakou „hloupější“ otázku.
Mgr. Lucie Slejšková
7.12.2009 at 11.00Dobrý den Jakube, navozujete zajímavé téma. Upřímně (a jsem taky bývalý učitel) učitelé neradi mluví o tom, že jim nějaké metody nefungovaly v praxi, takže klobouk dolů před Vaší otevřeností.
Chtěla bych Vám nabídnout ještě prostor v diskusích, v nichž jste už zaregistrován – to je ideální místo na diskuse tohoto typu. Dá se například napsat blog zde a pak k němu otevřít diskusní téma. Například u tohoto tématu se to přímo nabízí a jak je vidět, Vaše kolegyně již začaly diskutovat vlastně zde. Diskuse ale nabízí o něco komfortnější diskusní zázemí než komentáře.
Držím Vám palce a sleduji Vaše blogy!
Ondřej Hausenblas
10.12.2009 at 11.34To je moc užitečné, když mladý kantor nakousne problém… Nějak jsem se o tom rozpsal víc, a tak to zase dávám na svůj blog Ireneus, za rohem (pod názvem Pasivizační metody?).
Jen k poznámce od Zdeňka Slejšky: nemyslím, že je správné považovat nižší úrovně mentálních operací (podle Blooma) za to, co se dělá nejprve, s menšími dětmi, a že ty vyšší přijdou až s věkem! Naopak: právě hodnocení toho, co je kolem dítěte dobré a milé nebo ošklivé a hnusné, tvořivá hra, tvořivé povídání, vymýšlení, a potřeba rozebrat hračku, prozkoumat, co se z čeho skládá, a to dětské PROČ? dokazují, že ty složitější operace jsou tím, co stojí za námahu a co je zábavné! Vyhledat údaj, porozumět slovíčku, použít vzoreček – to je všecko moc důležité, ale nudou bychom nevydrželi žít, kdybychom dělali jen to, a nikoli ZÁROVEŇ ty operace vyššího řádu. Ale ve škole, tam se to často tak dělá. Slabší povahy to řeší tím, že analýzu, syntézu a hodnocení realizují PROTI škole, a ne pro školu, že?