O tom, jak si děti našly babičky a dědečky.
„A co budeme dneska vyrábět?“- „Dnes budeme zpívat, Honzíku.“- „Aha,“ řekl Honzík posmutněle, „ale já si stejně zabírám dědečka!“
Takové rozhovory můžete slýchat v jedné mateřské školce, kde paní učitelky dostaly podle mne výborný nápad. Začaly spolupracovat s domovem důchodců.
Přibližně jednou za měsíc se společně schází a tvoří. Je zajímavé sledovat, jak jednou učí a pomáhá babička malému dítěti, jindy dítě „učí“ babičku. Vím, že staroušci se na schůzky už předem vždy těší a chystají cukrátka a děti si „zamlouvají“ , která babička nebo dědeček (těch je nedostatek) bude ten jejich. Zkrátka oběma stranám to činí potěšení. Kromě běžných celoročních setkání jsou samozřejmostí také sváteční besídky, kdy děti nesou do domova přáníčka a drobné dárky, které samy vyrobily.
Ani nevím, kdo s nápadem na tento podnik přišel. Rozhodně nechyběla dobrá vůle a ochota paních učitelek spolu se sociální pracovnicí domova připravovat adekvátní program.
Chtěla bych být optimistou a věřit, že se vztahy upevní nebo rozšíří a děti do domova zajdou i jako školáci. Přeji jim hodně štěstí!
Pokud máte někdo nějakou podobnou zkušenost, připojte se prosím k diskuzi.
