Po delším čase se vracím na blog Ireneus. Mezičas jsem strávil prací pro učitele a s učiteli, ale krok za krokem jsem také dokončoval knížku Čeština doopravdy – návrh pojetí didaktiky oboru Český jazyk a literatura na 1. stupni ZŠ. Tím, jak přibývá učitelů, kteří se o cílích a obsahu výuky češtiny rozhodují samostatně, také přibývá učitelů, kteří shledávají, že pomůcky, učebnice ani jejich dosavadní průprava ani praxe nestačí na to, aby se u nich ve třídě učil opravdu každý žák, a aby každý zvládal češtinu stále lépe. Mají třídu plnou žáků, kteří jsou každý jiný v osobnostním vývoji i v rozvoji řečovém nebo čtenářském. Už poznali, že učitelům ani dětem nemůže hromadně pomoci nějaký pevný, předem hotový návod, program, jediná učebnice. Pokusil jsem se tedy sestavit knížku, která jednak podpoří uvažování učitelů o tom, co děti, co výuka a co český jazyk a literatura potřebují, a která jim také nabídne na výběr různé možnosti, jak k obsahu předmětu i k způsobu výuky přistupovat.Čeština doopravdy je návrh toho, proč a jak by se dalo v hodinách češtiny (ale i v jiných předmětech) lépe spojit čtení a psaní s pravopisem i gramatikou a s výchovou komunikační. Celé je to postaveno na prostém dorozumívání, které české dítě přirozeně ovládá na své úrovni, třebaže dosud ne moc kultivovaně a často ne docela úspěšně. Mé pojetí míří na kultivované vyjadřování a vnímání řeči. To je něco trochu jiného než průprava k zvládnutí spisovného jazyka, jakou jsme mnozí dávno nebo nedávno prošli ve vlastním studiu.
Pro dítě je zásadní, aby cíle, činnosti a atmosféra ve výuce byly co nejblíže tomu, jak se žák sám potřebuje dorozumívat s ostatními ve třídě, s lidmi mimo školu, a také sám se sebou (když pro sebe něco promýšlí, čte, zažívá i píše).
Knížka je určena nejen mým studentkám a studentům učitelství primární školy, ale všem učitelům na 1. stupni ZŠ, které trápí to, jak těžko jde většině žáků do hlavy (a do pusy i do ruky) ta či ona látka, jak malou mívají slovní zásobu, jak nedokážou vytvořit souvislou a sdělnou větu či přiměřeně soudržný text, nebo jak dlouho či nikdy se nemohou naučit pravopisu a tvarům spisovné češtiny, případně jak neradi a chabě čtou a o četbě hovoří.
Knížka opravdu nepodává zaručený návod, žádný všelék. Věřím, že dobrá výuka plyne z dobře rozmyšleného učitelova programu pro jeho třídu, pro ty žáky, které letos má před sebou.
K tomu má tahle didaktika učitelům právě posloužit.
Pokud navržené pohledy na učení češtině a leckteré mé přístupy nebudou pro někoho přijatelné – nebude knihu číst, nebude využívat, co nabízí. To je výhoda svobodného školství!
Ale možná bude mé pojetí pro někoho hodně nezvyklé, ale rád by něco zkusil. Proto tato didaktika nevyžaduje, aby učitel změnil vše, co dosud uměl a činil. Vše, co učitel dosud uměl dělat dobře a co dětem opravdu pomáhá, toho učitel i nadále využije – i mnohé výklady a nácviky pravopisné či gramatické, postupy ve čtení atp. Hlavním a možná novým prvkem bude to, že učitel zkusí, aby to, čemu žáky učí, bezpečně souviselo s opravdovým dorozumíváním, aby to směřovalo už v dané hodině, v tomto týdnu i měsíci k tomu, že žák něco potřebného nebo pěkného sdělí (řekne či napíše) tomu, kdo to potřebuje nebo chce slyšet či číst. A že se žák věnuje poslechu nebo čtení něčeho, o čem sám zjistí, že to chce a potřebuje.
Na doporučení zkušených učitelek, které můj návrh didaktiky laskavě posoudily, nabízím v publikaci i jisté „startéry“. To jsou nápady na to, která část novinek se dá v nejbližších letech zvládnout a žákům také dobře pomůže. A na co se pak dá navazovat vlastními učitelovými proměnami výuky.
Nabízím zde na Ireneu úvodní přehled kapitol, abyste se tak docela neobávali zajíce v pytli.
Ke knížce dále chystám webovou stránku, kde můžeme o nápadech, postupech, výkonech žáků i svých diskutovat, kam dodám další nabídky, a kde se časem – jak doufám – budou učitelé domlouvat o tom, jak podporují u svých žáků rozvoj mluvení, poslouchání, čtení a psaní, ale také o prožitku nebo vztahu svých žáků k četbě, k psaní a k mateřskému i spisovnému jazyku českému.
Pokud si budete knížku Čeština doopravdy koupit, sledujte ji na webu http://www.levneucebnice.cz/
Tam si ji v e-shopu můžete objednat (za cenu včetně poštovného), anebo se poptáte u knihkupce ve městě a koupíte si ji bez poštovného (ale ovšem s marží pro knihkupce…)
Čeština doopravdy – Návrh didaktického pojetí výuky vzdělávacího oboru Český jazyk a literatura na 1. stupni ZŠ.
Ondřej Hausenblas
Předkládám návrh didaktického pojetí předmětu „český jazyk a literatura“, které
má pomáhat učitelům vyučovat tak, aby se v hodinách výuky na 1. stupni ZŠ učil
kultivovaně a úspěšně dorozumívat každý žák. Návrh je určen jak pro studenty
učitelství 1. stupně ZŠ, tak pro učitele v praxi.
Přehled obsahu
1. V první kapitole („Východiska návrhu“) se seznámíte s tím, na co o výuce
češtiny ve škole věřím já i řada učitelů v praxi. Porovnáte s tím své vlastní představy
i názory a zkušenosti. Je možné, že některé návrhy se lépe vyjasní až v následujících
kapitolách. S něčím budete souhlasit a něco vás možná zarazí. Možná, že se dotknu
pojetí češtiny a výuky předmětu způsobem, na který nejste zvyklí nebo o jakém jste
prozatím uvažovali jen málo. Vydržte. Zvážíte sami, nakolik můžete nebo chcete
předložená východiska přijmout nebo respektovat.
2. V druhé kapitole („Program pro rozvoj kultivovanosti v češtině“) vysvětlím, co
považuji za podstatné pro dobré dorozumívání a jak to podporovat ve škole krok za
krokem. Nabízím zde jako příklad „startéry“, které pomohou učiteli proměnit výuku
jen postupně, vždy v jediné ze složek výuky, zvládnutelně pro něho i pro žáky.
3. V třetí kapitole („Plán výuky češtiny doopravdy“) jsou vyjmenovány a
vysvětleny cíle výuky, tedy určité kvality toho, jak má žák používat jazyka
kultivovaně a jak číst se zájmem a s porozuměním. U každého z cílů předkládám
praktické návrhy „Jak na to“. Jsou to konkrétní nápady, postupy nebo metody pro
rozvíjení žákova dorozumívání v daném učivu a cíli.
4. V kapitole čtvrté („Jak to chodí s dorozumíváním ve škole“) se snažím dát vše
do souvislosti tak, abychom měli jasný obraz školy, v níž se kultivované
dorozumívání opravdu podporuje.
5. V páté kapitole („Rozvrh výuky, osnova a jak to zvládnout“) podávám pro
tvorbu učebního plánu rozpis čtyř linií, které bychom měli ve výuce rozvíjet, protože
těsně souvisejí se žákovou řečí a s jeho čtením (včetně psaní). I zde nabízím hodně
nápadů a postupů nebo situací, ve kterých můžeme z dětí vychovávat čtenáře i
kultivované uživatele češtiny.
6. V šesté části jsou obsaženy možnosti pro podporu žákova psaní, včetně
zvládání pravopisu a mluvnice spisovného jazyka, a to psaní jako učebního prostředí
významného pro to, aby se žáci chtěli a mohli naučit správně i kultivovaně
vyjadřovat a důkladně číst.
Ivan Ryant
7. 8. 2015 at 15.40Kultivace? Proč zrovna slovo \“kultivace\“? Kultivace je cokoli, co vzniká pěstováním, co není přirozené. U VÚ8016 jsem se setkal se zvláštním druhem kultivace řeči: voják vystačil s jedním jménem a jedním slovesem plus s bohatou zásobou předpon, přípon a předložek. Záleželo také na intonaci — na dynamice, rytmizaci a melodii promluvy. Slovní zásoba byla opravdu minimální, ale žádný zvuk nebyl nadbytečný, ve sdělení nebyla téměř žádná redundance a jen nutné minimum šumu. Např. věta \“Ďééé do piči s tú píčú\“ se překládá do spisovné češtiny: \“Soudruhu desátníku, přistavte prosím nákladní automobil korbou k vykládací rampě.\“ Tak nevím, jestli zrovna takto si pan Hausenblas představuje kultivaci řeči na základní škole… Každopádně dodržování pravidel pravopisu není jediným způsobem kultivace a od té doby, co se pravidla přizpůsobují nikoli vyjadřovací schopnosti jazyka, nýbrž podle frekvence výskytů jednotlivých jazykových jevů v tisku, rozhlase, televizi a na zpravodajských portálech, nemůže být o \“kultivaci\“ řeč. Děti kteří, vlastně, jakoby (nebo snad Jacobi — jeden byl dost dobrý filosof a jeho bratr vynikající matematik), oni ví, cyklisto Sesdeni Z kola… — šajnym dank aus pupik
Ondřej Hausenblas • Post Author •
7. 8. 2015 at 17.50Ve vzdělávání se myslím celkem vžilo chápání kultivace jako rozvíjení k lepšímu, a nikoli hloupějšímu stavu. Možná to v socialistické armádě bylo naopak, ale to sem opravdu nepatří. Zato kultivovaný čtenář dočte text do konce, aby pochopil, o co v něm jde, o co v něm naopak nejde a jak to autor předkládá. Jednotlivé bolístky dnešního používání češtiny, ani stesky nad úpadkem kutury u nás nejsou obsahem ani cílem tohoto blogu.
Zdeněk Sotolář
8. 8. 2015 at 10.58Konečně! To prosím říkám bez ironie: moc se těším na soustavněji popsané Vaše pojetí výuky češtiny. Bude mít kniha pokračování o druhém stupni ZŠ?
P.S. Také jsem zvědav, co vlastně znamená ta Vámi neustále opakovaná „kultivovanost“.
Ondřej Hausenblas • Post Author •
8. 8. 2015 at 13.28Na návrhu pro 2. st. ZŠ pracuji dlouho, a přerušil jsem to a odskočil k tomu 1. stupni proto, že v posledních pár letech pracuji se studentkami primární pedagogiky – na pojetí a přípravě výuky literární výchovy a chodíme vyučovat do škol, učíme se reflektovat sebe, kolegy/ně, dětský výkon. A vidím takřka denně, co ví asi každý, že když se děti na 1. stupni nepřipraví tak, aby se zajímaly, učily, chtěly se zlepšovat, nemůže to učitel na 2. stupni skoro nikdy dohonit. Pak se u něj učí jen ta menšina, která měla štěstí na rodinu, na dobrou učitelku 1. st., a s těmi ostatními učitel pak vede zápas o jejich záchranu nebo o svou záchranu (pokud nerezignoval a nezatrpkl). Bez dobrého studia na 1. stupni nebude žádná didaktika pro 2. stupeň mnoho platná, protože ti žáci, kteří už mají známou „naučenou bezmoc“ v učení, se už dokážou výuce dobré i zlé ubránit.
Jak rozumět slovu kultivovanost a čím je pro výuku vhodnější než „spisovnost“ nebo „správnost“, o tom právě také píšu v té knížce, i když to vůbec nejsou moje nápady: prosazovali to lingvisté jako prof. Fr. Daneš už od 60. let mj. v rozhlasových kouscích, v knížce Čeština za školou.
Ondřej Hausenblas • Post Author •
15. 8. 2015 at 8.22Koho by to zajímalo, knížka Čeština doopravdy už je v prodeji, na webu levneucebnice.cz se slevou o 15 % (ovšem platíte i poštovné). V knihkupoectvích se objeví asi také (a tam zase platíte vyšší marži pro knihkupce). Doporučenou cenu dali 149 Kč (bez těch výdajů dopravních…).
Zdeněk Sotolář
18. 8. 2015 at 20.30Čeština doopravdy?
První tři dojmy
Autor píše: „O pojetí a provádění výuky ČJL jsou mezi učiteli i odborníky v dalších profesích rozmanité informace i názory.“ Je zajímavé, že však necítí potřebu se vyrovnat s žádnou didaktikou předcházející: žádnou necituje, žádnou neuvádí ani v doporučené četbě. Prostě se obecně, a tedy jen mlhavě vymezuje proti tomu, jak se vyučuje dnes. Jakoby dnešní čeština nebyla doopravdy.
Ačkoliv to nikde není otevřeně řečeno, Hausenblasovo didaktické pojetí je zjevně agramatické. A protiterminologické. „Tradiční pojetí výuky mluvnice i slohu jich však vyžaduje značné množství.“ Co je značné množství? Opět velice vágní. „Pro některého žáka je v páté nebo ještě osmé třídě záhadou, jak se mohou kolem slov přiřazovat jejich slova příbuzná, když žákovými příbuznými jsou máma, strýc, dědeček, sestřenice atd.“ To snad je nějaká ozdoba textu, snaha o vtipnost, ale pochybuji, že zjištěný fakt. Autor alibisticky říká, že „termíny z jiných předmětů jsou ve výhodě“, protože si na tura domácího lze sáhnout. Jak by asi dopadly termíny z matematiky? Tažení proti terminologii věnuje dokonce tři strany. Radí: „Proto učitel sám ve svých promluvách postupně zapojuje termíny vedle výrazů „laických“, popisných.“ Jak ale laicky a popisně nazvat slova příbuzná nebo podstatná jména?
Hausenblas neustále mluví o kultivovaném vyjadřování: „Kultivovanost nespočívá jen v spisovnosti nebo správnosti.“ To přece ale všichni víme! Takové pojetí jazykové kultury má tradici od třicátých let minulého století. Nic nového pod sluncem. Možná na to někdy zapomínáme, protože jsme tlačeni různým testováním (nebo televizními diktáty), ale bude to opravdu nosné pro „nové didaktické pojetí“?
Ondřej Hausenblas • Post Author •
18. 8. 2015 at 20.54Nedělám si nárok na nic nového pod sluncem. Jenom vidím, že hodně učitelek potřebuje a hledá podporu právě v tom raném školním věku žáků, kdy je dětem bližší opravdové dorozumívání než učení „o dorozumívání“ nebo „o jazyce“. Nedělám si nárok na nějaké vyvracení nebo vyrovnávání se s předchozími nebo současnými přístupy. Tomu ať se věnují jiní (spory agramatiků s gramatiky i naopak trvají sto let, a nic moc dětem nepomohly). O tom, jestli navrhuji učiteli něco, co dosud neznal, nebo co už zná, ať rozhodne on sám – on sám si program výuky pro svou třídu tvoří. Pro toho, který chce ten program hotový, knížku nepíšu, má dost jiných. Spíše se mi zdálo, že je dobré pospojovat některé souvislosti mezi tím, co se děje při opravdovém dorozumívání a při školní výuce. A nabídnout učitelkám nápady jak to lépe propojit. Čtení s prožitkem a zároveň pozornost vůči tomu, co jazyk nabízí a jak funguje, nebo propojit vlastní vyjadřování s látkou o jazyce, atd. A na to, že všichni ve škole vědí, že kultivovanost je více než správnost, bych moc nespoléhal. A že dokážou od lpění na správnosti přejít ve výuce k rozvíjení kultivovanosti, také nespoléhám. Myslím, že neuškodí, když nějaké ty pohledy na to, v čem ta kultivovanost konkrétně v řeči žáka spočívá, a nějaké konkrétní cesty k propojení nabídnu. Kdo je nepotřebuje, je šťastný a jeho žáci také. Kdo to už všecko znal, možná se přidá a bude hledat víc cest, jak pomoci dalším, aby ve výuce nezůstali jen u obveseleného procvičování slovních druhů nebo druhů vět. Vzájemná pomoc mezi učiteli je koneckonců jeden z nejúčinnějších nástrojů profesního rozvoje – pokud k tomu dostanou čas a podporu.
Alžběta Peutelschmiedová
24. 8. 2015 at 16.51Mám to štěstí, že jsem mohla propojit aprobaci češtinářky a logopedky. Výborné spojení, každému doporučuji! Nemůžu tedy v této diskusi nepřijít se svou troškou do mlýna. Jen v glosách: co je to „opravdové dorozumívání“? Proč stavět do protikladu školní výuku a „opravdové dorozumívání“? Když kultivovanost mluvního projevu, tak kultivovanost. Je kultivované vyjádření “ kniha je v prodeji se slevou o 15%“?Další příklad: „pozornost vůči tomu“. Zásadní připomínka: mluvit „jedním dechem“ o dětech na 1.stupni ZŠ je opravdu na pováženou. je to formativní věkové rozpětí pěti roků – lze srovnávat jak schopnosti nebo metody a formy výuky u dětí mladšího školního věku (ano , tato terminologie není pro odpovědného pedagoga redundantní) se schopnostmi a výukou žáka např. 5.ročníku? Celkově jsem nabyla dojmu, že v inkriminovaném pojetí jsou děti velice silně podceňovány. Co způsobí neznalost základní terminologie, to opakovaně vidím u dospělých v jazykové škole. Vykládejte jim něco o rozdílném pojetí a postavení podmětu v české a anglické větě! Nejdříve je třeba zopakovat, co to ten podmět ve větě vlastně je.
Nakonec malá poznámka z vlastní praxe. Příbuzná slova jsem svým žákům přibližovala jako „rodinu slov“ – převzato z francouzštiny(často na Čapkových pohádkových textech).
Souhrnný pocit? Mnoho dýmu, málo pečeně!( Přísloví, rčení a pořekadla mám moc ráda a hodně jsem jich ve výuce využívala).
Ondřej Hausenblas • Post Author •
24. 8. 2015 at 21.33Děkuji za pohled logopedický – ten nám jistě zřetelně rýsuje rozdíl mezi dětmi cca v 1.-2. ročníku a dětmi do 5. ročníku (nejsem logoped, tak nevím, zda jsou potíže logopedické téhož rázu i u třeťáků, to nám kolegyně Peutelschmiedová bude umět upřesnit). Z toho, jak slyším děti v 3.-5. ročníku mluvit, tipuji, že mnohé potřebují základní péči, které se jim nedostalo včas. Pokud to ještě pomůže.
Díky za obrat \“rodina slov\“, zdá se mi, že se dobře hodí k tomu dětskému vidění příbuznosti. Kdo jsme z rodiny, jsme příbuzní, nebo kdo jsme téhož rodu (ovšem ne mluvnického 🙂 ).
Budu poctěn, když si paní kolegyně přečte i tu mou příručku, ne jen tuhle neúplnou zprávičku na webu. Možná se tím otázka o podceňování dětí ujasní. Věřím, že stavět vysoké nároky na děti se má právě v tom skutečném dorozumívání spíše než v nácviku termínů nebo určování kategorií atp. A „opravdová čeština“ je ta řeč, ve které děti i my dospělí pojednáváme a projednáváme svá životní témata, a nikoli aparát sloužící k popisu jazykového a učení se jazykům. I ten aparát a řeč o jazyce jsou cenné, ale nepovažuji za dobré a prospěšné, když ve škole kvůli pojmům a termínům nezbývá čas na realizaci té opravdové řeči – na sdělování něčeho, co žák považuje za tak důležité, že se kvůli tomu chce naučit ovládat svou řeč lépe než jen jazykem „domáckým“, tedy nevědomky a s nedostatečnou zkušeností.
Před asi deseti lety napsala jedna kolegyně – hispanistka mluvnici španělštiny, ve které se českým mluvnickým termínům vůbec vyhnula, protože měla z výuky zkušenost, že odlišnosti mezi pojmenovanými jazykovými jevy v mateřštině a v cizích jazycích studenty jenom matou. Jiné časy slovesné, jiné vztahy mezi rodem gramatickým a živočišným, docela jiné zacházení se stavbou věty, jiná slovotvorba a jiné způsoby pojmenování. Závisí ovšem na metodě, kterou kdo cizímu jazyku umí vyučovat. Určitě se i při skutečném dorozumívání podaří děti naučit pár slov a pojmů jako podmět a přísudek, usnadňuje to domluvu nad vznikajícím nebo vnímaným textem. A právě tvorba a recepce opravdových sdělení jsou důvodem k tomu, aby děti do určité užitečné míry zvládaly i řeč o jazyce a poznaly a používaly i některých termínů. V knížce je o tom psáno více. Uvedu zde jen dvacet let starý příklad pana učitele Horníka z Písku: je-bude-bylo, s ukazováky dolů nebo vpřed a s palci vzad ustoupí nejprve v řeči učitele, a později samovolně i v řeči žáků o jejich psaní a oni pak už používají i čas přítomný, budoucí, minulý. Ale nenacvičuje se to a nezkouší.
Svého spojení \“prodeje se slevou o 15 %\“ jsem si sice dodatečně všiml, ale už neopravil, díky za upozornění. (asi jsou vedle sebe dvě konstrukce: zlevnili to o 15 % a dali na to slevu 15 %).
Zajímavější je však vazba pozornost vůči něčemu, kterou jsem použil. Slovníky (SSJČ, PSJČ) skoro vazbu neuvádějí, anebo je závislá na slovese: upřít pozornost na., věnovat p. čemu, atd. Pokud vazbu uvádějí, bývá to s předložkou na. Jistě to naše preferování na je posíleno i vazbou přídavného jména: Od té doby byla sama na sebe pozornější. Prav. Staré pěkné doklady z PSJČ ukazují, že ve větné stavbě může dojít i na jinou předložku: PSJČ dává příklad Mrštinova pozornosť a sympatie k abbéovi rostla. Šmil. nebo Ač byla Praha tehdáž nevelká, bylo přece třeba velké pozornosti pro chodce. Choch. To jsou ovšem krásné starobylé časy, ale vidíme, jak by tam předložka na ani moc nešla.
Modernější slovník kodifikační, SSJČ, uvádí u pozorný vazbu jen jednou, být p. na své věci. U podstatného jména pozornost uvádí výklad významu jako „pozornost, -i ž. 1. uvědomělé soustředění duševní činnosti na něco.“ Příklad s předložkou takový, aby nepocházela od slovesa (jako třeba obrátit pozornost na něco) tam není. Škoda.
To, jak jsem použil vůči, mi pořád nepřipadá nepříhodné, a to kvůli významovému odstínu: Čtení s prožitkem a zároveň pozornost vůči tomu, co jazyk nabízí… Napsat Čtení s prožitkem a zároveň pozornost na to, co jazyk nabízí… mi dává význam spíše jako „dávat si pozor na to, …“, ale chtěl jsem říct spíše něco jako prokazovat jazyku pozornost.
Vida, myslím si, že je užitečné se nad textem zastavit a o něm blíže diskutovat. My tu sice vedeme hovor, který popravdě řečeno asi nikdo jiný než my dva nedočetl, ale to si na osobním webu můžeme dovolit. Ale ve škole se zodpovědností vůči dětem bychom se snažili, aby takové hovory dolaďující jejich chápání slov a vět vedly děti samy, ovšem na úrovni přiměřené jejich vývoji. A pečovali bychom, aby se dětské dohadování neodtrhlo od samotného poslání textu tak, jako se to stalo nám: V našem případě přece jde o to, jak propojit mluvnici, sloh a literaturu, když to má pomáhat dětem, aby se učily dobře dorozumívat.
Alžběta Peutelschmiedová
25. 8. 2015 at 8.20Děkuji za pozornost věnovanou mým glosám. Bohužel, zůstala jsem z velké části nepochopena. Vůbec mi nešlo o pohled logopedický, o nějaké rozlišení, porovnání vad a poruch řeči u dětí např. ve 2. a 5.třídě (pozor! v současnosti se logopedie věnuje narušení komunikační schopnosti – to je mnohem širší pojetí, než cítím z vašeho pohledu – nějaké to R a Ř, případně přišlápnuté sykavky). Učila jsem (23 let) právě děti s narušením komunikační schopnosti, které se nejvíce projevovalo ve ztrátě mluvního apetitu (termín prof.Sováka), mluvní pohotovosti, jazykového citu atd.Byly to děti – vlivem řečových potíží – ve škole většinou málo úspěšné, to jsem se snažila napravit, hlavně narovnáním vztahu k jazyku, řeči, komunikaci. Jsem svým žákům za mnohé vděčna, hodně jsem se díky jim – učitelsky – naučila. Patřím mezi ty, kteří se takzvaně „zamazali od křídy“, a to podstatně – jak jste na tom vy, pane kolego? Příručky jsem psala taky, na základě svým konkrétních zkušeností (např. Na pomoc oslabeným dětem, SPN 1985, s předmluvou Z.Matějčka, 2.cena v ústředním kole pedagogických čtení 1984).