Nad testy, standardy, rámci schází koncepce školství

Prostě řečeno:

Výsledky mezinárodních výzkumů ukazují, že je u nás hodně žáků pod snesitelnou úrovní zvládání školní látky. Hodně lidí u nás má z mládeže taky ten dojem (i když nemají měření).

Chceme to napravit. (Aspoň to tak všichni tvrdí.)

Ale vybrat vhodný postup nápravy je snadné jen tehdy, dokud o tom moc nevíte a nepřemýšlíte. Jinak byste věděli, že je mnoho cest.Obecně vidím dvě cesty nápravy:

Někdo se může snažit dovést školy k nápravě shora – opatření z ministerstva, ústavu, úřadu žáky změří, a řekne školám, kolik mají těch žáků, co nesplňují ani minimum. A učitelé to budou muset následně napravit! (Takhle se možná dá jednat ve výrobě automobilů – ale děti nejsou stroje, rodiny nejsou lisovna a škola není montovna…)

Většina žáků, kteří jsou pod úrovní zvládání, pochází z nepodnětného prostředí – z rodin, kterým je vzdělání dětí lhostejné, nebo protivné, nebo kde mu vůbec nerozumějí. Je patrné, že naše školy jim VĚTŠINOU včas pomoci neuměly. Budou to umět, když dostanou shora výsledky měření? Bude VĚTŠINA učitelů vědět, jak dovést k lepšímu výsledku žáka, u něhož se ukáže, že v úkonu, jejž dosud vyučovali, neobstál? Jestli věděli jak ho tomu naučit, proč ho tomu nenaučili? Neuměli to? Neměli k tomu podmínky?

Pokud se žák a jeho rodiče výuce bránili, ani test a nové pokusy starým způsobem výuky žákovi nepomůžou. Pokud se žák nesnažil, bude to zase stejné, pokud ho nebudeme vyučovat jinak než dosud. „Nucením a trestáním“ totiž už dnes školství zahání mnoho slabých žáků ještě více do močálu nevzdělanosti.

Anebo se můžeme snažit udělat nápravu přímo v procesu učení, zabránit škodám tam, kde vznikají, a radši trochu dříve, než vznikají. V tom případě musejí ministerstvo a kraje školám hlavně pomáhat. Vlastně ještě dřív, než se dá propad a nezvládání u žáka změřit. U pokaženého páťáka už toho moc nenapravíte. Systém školství a učitelé se musejí naučit lépe vzdělávat děti z nepodnětných rodin. (Je samozřejmě profesně trapné, že příliš mnoho učitelů i expertů v diskusích odhání obtížnou představu efektivnějších metod i lepšího pojetí předmětů zkresleným tvrzením, že „není možné si s dětmi jenom hrát“ a že se vzpurnými post/puberťáky se nesmí jednat po dobrém. Mohli by radši jít do demonstrací za to, že nemají dost času a peněz na to, aby se mohli právě v účinných metodách vzdělávat a aby mohli spolupracovat na modernějším pojetí svých předmětů.)

Pokud stát investuje peníze do pomoci učitelům s těmito žáky (aby mohli dříve zjišťovat u dítěte zaostávání v učení, aby měli více pomocníků k ruce a méně školního papírování, lepší přípravu a profesní trénink učitelů, víc času na vynalézání účinných cest nebo na studium toho, jak uspěli jiní, lepší vybavení pro třídu a učitele i žáka), máme naději, že „vznikne“ méně žáků selhávajících, nebo že půjde s nimi i přes chabou úroveň učení lépe spolupracovat, nebo aspoň že z nich nevychováme aktivní odpůrce vzdělanosti, myšlení a slušnosti.

Předchozích deset a více let jsme se mnozí snažili tlačit na školskou politiku a řízení resortu, aby byl kvůli lepšímu vzdělávání dětí konečně vypracován a zaveden řádný systém profesního růstu učitelů: různorodé příležitosti k rozvoji svého učitelství, zvyšující se kvalita práce, zvyšující se plat. (Tedy nejen tzv. kariérní řád z učitele na zástupce, ze zástupce na ředitele, z ředitele na inspektora a z něj na vedoucího odboru ministerstva, ne-li na samého náměstka!) Když se před pár lety konečně podařilo jakž takž vytvořit koncepční představu spojující profesi, finance a DVPP, změnila se vláda a nové ministerstvo smetlo vše ze stolu.

Před pár lety rozmetala ministryně Buzková nebo její rádce síť státních pedagogických center, jež se právě vzpamatovávaly z útlumu. Vyřešila tak nadbytek zaměstnanců MŠMT, nic koncepčního. Na to, aby si školy platily další vzdělávání pro učitele, nedostávaly a nedostávají dost peněz.

Kdyby dnešní ministeriální návrhy novinek měly opravdu zlepšit školství a vzdělanost dětí, musely by zapadat jeden do druhého, a hlavně mít společně nad sebou promyšlenou a ujasněnou koncepci. Tu však, v rozporu se zákonem, ministerstvo už po léta vládě a Parlamentu nepodává. Není pak divu, že ani v menších věcech není možné se shodnout, když v zásadních souvislostech je zmatek. Nedivím se, že tolik odborníků právě vhled do celkové situace postrádá, a pak se s druhými bezvýsledně přou o to, co by z národní strategie rozvoje vzdělávání vyplývalo docela jasně a po dobu její platnosti závazně. Rád bych poznal aspoň jednoho poslance, který bojuje za prosazení státní strategie rozvoje vzdělávání…

V situaci chaosu není špatné usilovat drobnou prací o zlepšení aspoň na malých ploškách. Ale bylo by nezodpovědné si neklást otázky, jak to, co malého-dobrého právě vytváříme, zapadá do širších souvislostí. (Můžeme v ČJL pěkně formulovat indikátor a úlohu třebas na určování doplňku, nebo v matematice to zaokrouhlování, ale nekoncepčním přístupem naše drobná práce nakonec bude dětem zas jen škodit, protože naše malé-drobné cíle zaberou ve škole učitelům i dětem čas na věci opravdu důležité.)